ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3320.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3320/2022-1461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně K. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 171/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. června 2022, č. j. 5 Co 1466/2021-1422, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 11.567,60 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 5 C 171/2019-1322, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 191.444,77 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 5 Co 1466/2021-1422, zastavil řízení ohledně pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. změnil tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona o půdě (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 217.295,21 Kč (výrok III.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým až svévolným, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup. Aproboval názor soudu prvního stupně o vhodnosti pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, k převodu na žalobkyni. Konstatoval, že překážka nebrání ani převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněné osoby. Jelikož hodnota požadovaných pozemků vybraných žalobkyní jako pozemků náhradních, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu těch žalobkyní vymezených pozemků, u nichž nedošlo ke zpětvzetí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku II. a proti akcesorickému nákladovému výroku) podala žalovaná dovolání, následně doplněné o podání ze dne 12. 9. 2022, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Namítá, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY byl žalobkyni vydán až na základě jejího návrhu v odvolacím řízení. Odvolací soud se tudíž dle mínění žalované otázkou vhodnosti označeného pozemku k převodu na žalobkyni zabýval až po koncentraci řízení, přičemž nezvážil, že uvedený pozemek je navrhován k převodu na jinou oprávněnou osobu v řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 17/2022. Zdůraznila rovněž, že zmíněný pozemek byl nabízen ve veřejné nabídce, pročež žalobkyně svým požadavkem vzneseným v odvolacím řízení maří systém veřejné nabídky pozemků a upřednostňuje svoji osobu před dalšími restituenty, kteří postupují zákonem předvídaným způsobem. Dále vyjádřila přesvědčení, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je nevhodný k převodu oprávněné osobě jako pozemek náhradní, neboť je územním plánem obce XY označen jako plocha smíšená, obytná, rekreační a nejedná se tak o pozemek určený k zemědělskému obhospodařování. Má taktéž za to, že část uvedeného pozemku je dle územního plánu obce XY určena k zastavění stavbou dopravní infrastruktury (cyklostezky), a tedy převod daného pozemku na žalobkyni vylučuje ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“). Odvolací soud přitom dle názoru žalované řádně neodůvodnil, proč nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu vyjádřením místního stavebního úřadu, jež mělo s ohledem na nepřesnosti v územně plánovací dokumentaci ozřejmit faktickou trasu plánované cyklostezky. Domnívá se, že na sporný pozemek parc. č. XY dopadá i výluka dle ustanovení §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb., jelikož tento pozemek je situován v chráněné krajinné oblasti a evropsky významné lokalitě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém podrobném vyjádření označila dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Neztotožnila se s argumentací dovolatelky stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup, jakož i nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jako pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku, přičemž poukázala na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je dle jejího názoru napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020).
Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že řízení o převod náhradního pozemku podle ustanovení §11a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). S tímto právním názorem se ztotožnil i Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), v němž – vycházeje z citované judikatury Nejvyššího soudu – dále vyslovil, že „v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dojde k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nevyzve-li obecný soud neúspěšného žadatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok“ .
Z výše předestřených rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom nevyplývá, že by o uspokojení skrze jiné než původně v žalobě označené pozemky mohlo být uvažováno toliko v řízení před soudem prvního stupně, naopak, v judikatuře Nejvyššího soudu se lze setkat s případy, v nichž se tak stalo právě v řízení odvolacím, byly-li původně požadované pozemky shledány k vydání nevhodnými (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, či ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019).
Právě o takovou situaci se jednalo v dané věci, neboť v průběhu jednání před odvolacím soudem žalovaná sdělila, že v mezidobí po vydání rozsudku soudu prvního stupně došlo ke změně vlastnického práva k části pozemků, ohledně nichž bylo žalobě vyhověno, pročež žalovaná již není vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, zabýval-li se s ohledem na vzniklou situaci – kdy žalobkyně vzhledem k žalovanou uskutečněnému převodu některých žalobou vymezených pozemků, ve vztahu k nimž rozhodl soud prvního stupně vyhovujícím výrokem jeho rozsudku, na třetí osoby sama navrhla jiný pozemek coby pozemek náhradní – otázkou vhodnosti pozemku požadovaného žalobkyní k převodu až v odvolacím řízení.
Přípustnost dovolání žalované nezakládá ani otázka posouzení priority konkurujících si náhradových žalob různých oprávněných osob k témuž pozemku. Pro úspěch žaloby o nahrazení projevu vůle směřující k vydání náhradního pozemku je mimo jiné esenciální vyřešení otázky, zdali jde vůbec o pozemek ve vlastnictví státu (České republiky) s příslušností hospodaření pozemkového úřadu (§11b zákona o půdě), kterou soud řeší jako otázku předběžnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3752/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1838/2020); o splnění uvedených podmínek ke dni rozhodování odvolacího soudu v posuzovaném řízení nebylo pochyb. Sama okolnost, že je dotčený pozemek předmětem i jiného, prozatím však neskončeného, řízení, nebrání, aby o něm bylo vedeno a rozhodnuto řízení nynější (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018).
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nekoliduje se závěry vyslovenými v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, podle nichž v případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku jest vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení jejího restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo. V poměrech projednávané věci nelze přehlédnout, že žalovaná sporný pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY zařadila do veřejné nabídky vyhlášené dne 27. 5. 2022 a současně v řízení před odvolacím soudem nezpochybnila, že daný pozemek lze převést do vlastnictví žalobkyně (viz bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalobkyně si přitom zmíněný pozemek parc. č. XY zvolila jako náhradní v reakci na postup žalované, jímž žalobkyní původně požadované pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, všechny v katastrálním území XY, a parc. č. XY v katastrálním území XY převedla na třetí osoby, a to poté co soud prvního stupně nepravomocně rozhodl o nahrazení projevu vůle žalované k jejich převodu na žalobkyni, z podnětu žalované probíhalo odvolací řízení a u jednoho z těchto pozemků navíc žalovaná tvrdila jeho nevhodnost k převodu na oprávněnou osobu. Ostatně žalovaná v průběhu řízení před odvolacím soudem (a ani v dovolání) nepřednesla z restitučního řízení souběžně vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 17/2022 žádné konkrétní skutečnosti, jež by byly významné pro posouzení konkurujících si náhradových žalob.
Nevhodnost pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí (vedle již zmíněné skutečnosti, že je dotčený pozemek předmětem jiného probíhajícího řízení) ani jeho zařazení do veřejné nabídky. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.), dospěla k závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze shora nastíněného plyne, že může-li se oprávněná osoba v určitých případech domáhat uspokojení nároku i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky, může se domáhat i převodu pozemku do veřejné nabídky již zařazeného. Jen ze samotné okolnosti, že označený pozemek byl zařazen do veřejné nabídky, tudíž nelze činit závěr, že by k uspokojení restitučního nároku žalobkyně nebyl vhodný a že jeho převodem na ni by žalobkyně byla upřednostněna před jinými oprávněnými osobami, které o převod pozemků usilují zákonem předvídaným postupem, tedy prostřednictvím účasti ve veřejných nabídkách (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 3157/19, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost).
Převodu požadovaného pozemku parc. c. XY v katastrálním území XY na žalobkyni nebrání žalovanou akcentované ustanovení §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb., podle nějž nelze převádět zemědělské pozemky v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a na územích národních parků, jakož i zemědělské pozemky v přírodních rezervacích a v přírodních památkách, neboť označený pozemek se nachází v chráněné krajinné oblasti, tedy v jiné kategorii zvláště chráněných území (viz §14 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny – dále „zákon č. 114/1992 Sb.“), respektive v evropsky významné lokalitě (viz §45a a násl. zákona č. 114/1992 Sb.). Případná omezení z těchto opatření vyplývající neomezí nového vlastníka pozemku při hospodaření či v dispozicích s ním v takové míře, že by nemohl plně realizovat své vlastnické právo a že by jeho vydáním byl popřen účel restitucí vyjádřený v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě, jímž je prioritně odčinění některých majetkových křivd spáchaných komunistických režimem vlastníkům zemědělských nemovitostí. V důsledku vydání daného pozemku oprávněné osobě rovněž nedojde ke zmaření účelu zmíněných ekologických opatření (k tomu srovnej §25, §26 a §45b zákona č. 114/1992 Sb.). Skutečnost, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je územním plánem obce zařazen do kategorie ploch smíšených, obytných a rekreačních pak nepředstavuje žádnou zákonem předpokládanou či judikatorně dovozenou překážku vydání pozemku oprávněné osobě jako pozemku náhradního.
Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021, jež se otázkou vhodnosti pozemků nárokovaných jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě zabývá (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem konkrétního posuzovaného případu.
Relevanci v dovolacím řízení pak nemají ani ty námitky žalované, jimiž kritizuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu (a k nimž patří i žalovanou zpochybňovaná zjištění čerpaná z provedených ortofotomap a územně plánovací dokumentace). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). Prezentuje-li žalovaná v rámci dovolací argumentace vlastní verzi skutkového stavu, jež se se stavem zjištěným soudy nižších stupňů rozchází, sluší se připomenout i tolik, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu o vhodnosti náhradního pozemku je ostatně vždy primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017).
Dovolání nečiní přípustným ani námitka dovolatelky, podle níž se odvolací soud nevypořádal s návrhem žalované na provedení důkazu vyjádřením stavebního úřadu obce XY, neboť soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud zcela odkázal, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, jakož i dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19) ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a proč nevyhověl důkaznímu návrhu žalované. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že soud prvního stupně navrhovaný důkaz neprovedl, neboť tento důkaz nebyl potřebný ke zjištění relevantního skutkového stavu z hlediska právního posouzení, k němuž soud prvního stupně dospěl. Soudem prvního stupně zjištěné skutečnosti, z nichž podle odůvodnění svého rozsudku vycházel, byly (podle soudu prvního stupně, respektive odvolacího soudu) zcela postačující pro závěr o neexistenci výlukového důvodu dle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. Argumentuje-li žalovaná konkluzemi obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1567/2019, pomíjí, že v uvedeném rozhodnutí – na rozdíl od věci nyní projednávané – Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy odvolací soud opomenul důkazní prostředek navržený účastníkem pouze z důvodu, že se předběžně jevil jako nevěrohodný, a současně rozhodl o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního tímto účastníkem; v přítomné kauze soudy nižších stupňů rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu.
Přiléhavost postrádají i v úvodu dovolání citované obecné odkazy žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017 (jež řešilo otázku aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku, a to v situaci, kdy se oprávněná osoba neúčastnila veřejných nabídek a ani jinak o saturaci svého nároku neusilovala a kdy postup žalované ve vztahu k ní nevykazoval žádné další prvky liknavosti či svévole), s nimiž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, respektive je jimi řešena jiná právní otázka, než o kterou jde v nyní posuzované věci.
Na nyní projednávanou věc pak se zřetelem k odlišným individuálním skutkovým okolnostem očividně nedopadají závěry vyplývající z dovolatelkou poukazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018, týkající se nepřevoditelnosti (coby pozemku náhradního za pozemky, jež oprávněným osobám dle zákona o půdě nebylo lze vydat) pozemku, na němž se nachází toliko malá část rybníka a jeho okrajový břeh, když zbývající část rybníka a k němu náležejících technických zařízení měla zůstat ve vlastnictví odlišného subjektu (právě tyto skutkové okolnosti přitom vedly dovolací soud k zaujetí názoru, že posuzované vodní dílo tvoří funkční celek, který by neměl mít z hlediska právní jistoty i samotného provozování rozdílné vlastníky).
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 11.567,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9.260,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě uspokojeného restitučního nároku ve výši 239.565,25 Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.007,60 Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyně, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu