ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.585.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 585/2022-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, se sídlem v Praze 1, Hrad III. nádvoří 48/2, identifikační číslo osoby: 14451115, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, za účasti: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, za účasti vedlejšího účastníka na straně Lesů České republiky, s. p.: Česká republika – Ministerstvo obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o vydání nemovité věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 3. 8. 2016, č. j. SPU 381002/2016/Ro, sp. zn. SP12403/2015-537100, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 208/2016, o dovolání Lesů České republiky, s. p. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 4 Co 133/2020-285, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Lesy České republiky, s. p., a Česká republika – Ministerstvo obrany jsou povinni zaplatit žalobkyni rukou společnou a nerozdílnou na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2019, č. j. 38 C 208/2016-233, rozhodl o vydání pozemku parcelní číslo 469/5 v katastrálním území Lešany nad Sázavou, jenž vznikl oddělením na základě geometrického plánu vyhotoveného společností GRID, a.s. pod číslem 516-18/2019 (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 3. 8. 2016, č. j. SPU 381002/2016/Ro, sp. zn. SP12403/2015-537100, tak, že žalobkyni bude vydán pozemek parcelní číslo 469/21 v katastrálním území Lešany nad Sázavou, a dále pozemky parcelní číslo 276 a parcelní číslo 301 v katastrálním území Břežany u Lešan – dále též jen „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“ (výrok II.). Nakonec rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
2. K odvolání jak žalobkyně, tak i Lesů České republiky, s. p., Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 4 Co 133/2020-285, zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala vydání pozemků parcelních čísel 469/22, 469/23, 469/24, 469/25 a 469/26 v katastrálním území Lešany nad Sázavou, jež vznikly na základě oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného společností GRID, a.s., č. plánu 516-18/2019 ze dne 21. 5. 2019 (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. potvrdil (výrok II.), ve výroku II. jej změnil tak, že se žalobkyni vydávají pozemky parcelního čísla 276 a parcelní čísla 301 v katastrálním území Břežany u Lešan (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím (výroky IV. a V.).
3. Soud prvního stupně vyšel v řízení z těchto pro věc významných zjištění:
- 469/5, který je pozemkem lesním, je tvořen nálety a svahem a je zčásti součástí areálu Vojenského ústavu v Lešanech,
- po oddělení nově vzniklých pozemků parcelních čísel 469/21, 469/22, 469/23, 469/24, 469/25 a 469/26 výše uvedeným geometrickým plánem se zbylá část tohoto pozemku parcelního čísla 469/5 nachází vně uvedeného areálu, avšak pozemek parcelní číslo 469/21, jehož vydání se žalobkyně domáhala i po změně žaloby, je stále součástí tohoto areálu,
- pozemky parcelních čísel 276 a 301 v katastrálním území Břežany u Lešan jsou lesními pozemky určenými k plnění funkce lesa, avšak podle zásad územního rozvoje Středočeského kraje, kterýžto dokument nabyl účinnosti dne 26. 8. 2015, jsou tyto pozemky zasaženy plánovanou veřejně prospěšnou stavbou D005 (dálnice D3).
4. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení §2 písm. b) a ustanovení §8 odst. 1 písm. a) a písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž dospěl k závěru, že geometrickým plánem oddělený pozemek parcelního čísla 469/5 v katastrálním území Lešany nad Sázavou není zasažen výlukovým důvodem, a lze jej proto žalobkyni vydat. Naopak nově vzniklý pozemek parcelního čísla 469/21 v témže katastrálním území žalobkyni vydat nelze, neboť je součástí funkčního areálu, a je zde proto překážka bránící jeho vydání ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Rovněž tak žalobkyni nelze vydat pozemky parcelních čísel 276 a 301 v katastrálním území Břežany u Lešan, neboť ty jsou v celém rozsahu zasaženy výlukovým důvodem podle §8 odst. 1 písm. f) uvedeného zákona.
5. Odvolací soud doplnil dokazování o grafickou část územního plánu obce Lešany z ledna 2009 a dospěl ke skutkovému závěru, že pozemky parcelních čísel 276 a 301 v katastrálním území Břežany u Lešan nebyly k tomuto datu ani zčásti zasaženy veřejně prospěšnou stavbou dálnice D3. Tuto skutečnost podle odvolacího soudu soud prvního stupně zcela pominul, přičemž vzhledem k tomu, že výzva k vydání těchto pozemků byla žalobkyní podána dne 6. 9. 2013, nelze vycházet z obsahu územního plánu obce Lešany účinného ke dni 14. 5. 2015 ani ze zásad územního rozvoje Středočeského kraje aktualizovaných ke dni 26. 8. 2015. Odvolací soud proto poučil účastníka řízení Lesy České republiky, s. p., aby prokázal své tvrzení, že uvedené pozemky byly v územním plánu obce Lešany vymezeny jako potřebné pro veřejně prospěšnou stavbu nejpozději ke dni 6. 9. 2013. Uvedený účastník požádal odvolací soud o poskytnutí dodatečné lhůty k reakci na tuto výzvu, avšak té odvolací soud nevyhověl, neboť z obsahu spisu zjistil, že jmenovaný účastník byl v průběhu řízení před soudem prvního stupně seznámen s tím, že otázka zasažení předmětných pozemků veřejně prospěšnou stavbou je sporná a že za tímto účelem byla žalobkyně vyzvána k doplnění důkazních návrhů. I s ohledem na další okolnosti bylo možno podle názoru odvolacího soudu důvodně očekávat, že Lesy České republiky, s. p. budou schopny na jeho výzvu k doplnění dokazování ohledně územního plánu účinného nejpozději ke dni 6. 9. 2013 odpovídajícím způsobem reagovat při samotném ústním jednání. Lesy České republiky, s. p. tak neunesly své břemeno důkazní ohledně existence výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nejpozději ke dni podání výzvy uvedených pozemků. Vzhledem k tomu nemá otázka jejich zahrnutí do koridoru nadmístního významu pro posouzení věci žádný význam, a lze je proto žalobkyni vydat.
6. Co se týče pozemku parcelního čísla 469/5 v katastrálním území Lešany nad Sázavou, odvolací soud uzavřel, že se na něm nachází stromový porost, pozemek neslouží jako příjezdová cesta k jakékoliv stavbě nacházející se uvnitř areálu, a jeho obsluha tak nebude dotčena vydáním tohoto pozemku žalobkyni. Pozemek se sice nachází v pobřežní části vodního toku řeky Sázavy, avšak vydání nebrání potřeba jeho údržby správcem vodního toku. Vlastnická omezení vyplývající ze zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, nejsou nijak závislá na osobě vlastníka ani zásadně nevylučují jeho případné využívání k zemědělským účelům.
7. Proti výrokům II až V rozsudku odvolacího soudu podaly Lesy České republiky, s. p. (dále jen „dovolatel“) dovolání majíce je ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.) za přípustné pro zodpovězení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně dovolatel uvedl, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
8. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká nesprávnost závěru o neunesení jeho důkazního břemene ohledně existence výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. a dále odchýlení se od judikatury dovolacího soudu při posouzení zemědělské využitelnosti pozemku parcelního čísla 469/5 v katastrálním území Lešany nad Sázavou, který tvoří levý břeh řeky Sázavy.
9. Ve vztahu k první výtce je dovolatel přesvědčen, že postup odvolacího soudu zcela zásadně narušil princip rovnosti zbraní a byl v příkrém rozporu s §120 odst. 1 a §122 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel tedy míní, že tento postup představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud vnesl do řízení skutečnosti, které neměly podklad v obsahu spisu ani ve výsledcích dosavadního řízení. Přitom zároveň odmítl přiznat relevanci účastníkem předloženému důkazu z důvodu odlišného právního názoru a provedl jiný důkaz listinou, kterou žádný z účastníků řízení k důkazu nenavrhoval a kterou si sám soud vyhledal. Následně pak odvolací soud ani nedal dovolateli možnost (neposkytl mu lhůtu) dohledat a předložit zásady územního rozvoje Středočeského kraje z roku 2011, podle kterých byly pozemky parcelních čísel 276 a 301 v katastrálním území Břežany u Lešan zcela zasaženy veřejně prospěšnou stavbou dálnice D3. Odvolací soud tak podle názoru dovolatele postupoval překvapivě a nepředvídatelně, a to v rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3681/18, či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012.
10. Co se týče možnosti vydání pozemku parcelního čísla 469/5 v katastrálním území Lešany nad Sázavou, dovolatel namítá, že se jedná o tzv. pobřežní pozemek, tedy pozemek tvořící břeh koryta vodního toku nebo pozemek sousedící s tímto korytem, přičemž správce vodního toku je povinen v rámci své činnosti mimo jiné udržovat břehové porosty na pobřežních pozemcích v šířce až osmi metrů od břehové čáry tak, aby se nestaly překážkou znemožňující plynulý odtok vody při povodni. Přitom je oprávněn při výkonu svých práv a povinností vstupovat a vjíždět na cizí pozemky v nezbytném rozsahu a z důvodu péče o koryta vodního toku a po projednání s vlastníky pozemků odstraňovat nebo nově vysazovat stromy a keře na pozemcích v šířce až osmi metrů od břehové čáry. Tyto podmínky a omezení činí požadovaný pozemek podle dovolatele nevhodným k převodu do vlastnictví žalobkyně, neboť jí znemožňují faktické využití pozemku, přičemž jakékoliv (ani dílčí) oprávnění by nenaplňovalo veškeré složky vlastnických oprávnění, zejména právo věc užívat a požívat (sázet stromy dle vlastního uvážení, pěstovat plodiny, zřídit zde studnu, nebo jiným způsobem z něj čerpat, co pozemek ze své podstaty může poskytovat). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy podle názoru dovolatele v tomto směru v rozporu se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích II až V zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že je má za nepřípustné, neboť v něm není vymezena právní otázka ve smyslu §237 o. s. ř. Takovou otázkou není odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3681/18, neboť závěry v tomto rozhodnutí obsažené se týkaly jiných skutkových okolností. Ani argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, není přiléhavá, neboť dovolateli je zřejmé, že překážka k vydání se posuzuje k datu podání původní žádosti o vydání. Konečně ani v případě nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, se nejedná o přiléhavou argumentaci, neboť v tomto nálezu byla řešena otázka možnosti vydání pozemku, který byl využíván jako městský park. Naopak v souzeném případě se jedná o pozemek, který je zatížen určitými povinnostmi vlastníka, ale nejedná se povinnosti, které by zatěžovaly pozemek natolik, že by vedly jen k holému vlastnictví. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
12. Vedlejší účastnice na straně dovolatele se ve svém vyjádření zcela ztotožnila s argumenty uvedenými v dovolání.
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem, resp. později osobou s právnickým vzděláním (§241 odst. 1, resp. §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
14. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v části, v níž směřuje proti nákladovým výrokům IV. a V. rozsudku odvolacího soudu.
16. Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek týkajících se procesního postupu odvolacího soudu, neboť v tomto směru se ze strany dovolatele jedná o namítnutí existence vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (což dovolatel též výslovně uvádí). Jinými slovy řečeno v předmětném řízení se nejedná o interpretační spor stran aplikace konkrétních procesních ustanovení, nýbrž o výtky směřující k vlastnímu procesnímu postupu (odvolacího) soudu. K takovým vadám řízení však smí dovolací soud přihlédnout až v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v tomto případě není.
17. Nad rámec odůvodnění lze pouze podotknout, že odvolací soud nezaložil své měnící rozhodnutí na listině (grafické části územního plánu obce Lešany z roku 2009), kterou provedl k důkazu, nýbrž na závěru o tom, že dovolatel neunesl své břemeno důkazní stran tvrzení, že pozemky parcelních čísel 276 a 301 v katastrálním území Břežany u Lešan byly v územním plánu obce Lešany vymezeny jako potřebné pro veřejně prospěšnou stavbu nejpozději ke dni 6. 9. 2013, tedy k datu podání výzvy k vydání uvedených pozemků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, publikovaný pod č. 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, občanskoprávní část). I kdyby tedy bylo pravdou, že odvolací soud v rozporu s procesními předpisy vyhledal důkazní prostředek a sám jej provedl k důkazu, nemohlo by se jednat o vadu, jež by mohla mít za následek přijetí měnícího rozhodnutí odvolacím soudem, a tudíž ani jeho případnou nesprávnost. Nepřiléhavý je tedy i dovolatelův poukaz na závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3681/18.
18. Co se týče námitky překvapivosti rozhodnutí, pak z výše popsaného postupu odvolacího soudu je zřejmé, že jeho (dovoláním napadené) rozhodnutí překvapivé pro dovolatele být nemohlo, neboť odvolací soud řádně v průběhu jednání seznámil jeho právní zástupkyni se svým právním názorem a vyzval ji ke splnění procesní povinnosti tížící právě dovolatele; k výkladu překvapivosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83). Argumentace dovolatele závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, je nemístná, neboť v tomto případě dovolací soud označil za překvapivé měnící rozhodnutí odvolacího soudu právě v situaci, kdy odvolací soud neposkytl účastníkovi řízení příslušné poučení.
19. Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro zodpovězení otázky, zda vydání pozemku parcelního čísla 469/5 v katastrálním území Lešany nad Sázavou žalobkyni brání překážka podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že vydání tohoto pozemku uvedená zákonná překážka nebrání, protože omezení vlastníka pozemku tvořícího koryto vodního toku nebo pozemku s tímto korytem sousedícího zásadně nevylučuje jeho případné využívání k zemědělským účelům.
20. Ve vztahu k výlukovému důvodu podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je totiž rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že překážkou vydání pozemku může být i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění; pod výluku z restituce jest totiž podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace) – k tomu srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li například dotčeny institutem veřejného užívání (jako třeba veřejná prostranství nebo pozemní komunikace), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008).
21. O takový případ se však v souzeném sporu nejedná, neboť ze skutkových zjištění, z nichž vycházel jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, se nepodává, že by žalobkyně jako vlastník dotčeného pozemku nemohla vykonávat žádnou ze složek vlastnického práva, byť výkon některých součástí tohoto práva může být do určité míry omezen (nikoliv však znemožněn) realizací oprávnění (povinností) správce vodního toku. Ostatně ani sám dovolatel netvrdí opak, pouze se – poněkud hyperbolicky – snaží argumentovat ve prospěch závěru, že žalobkyni nebude zachován obsah požívacího práva k dotčenému pozemku. Z týchž důvodů v souzeném případě nenajdou své uplatnění ani závěry Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, jimiž argumentuje dovolatel, neboť i v tomto případě Ústavní soud založil své rozhodnutí na závěru, že vlastník dotčeného pozemku (veřejně přístupné zeleně) by v případě jeho vydání nemohl vykonávat žádnou ze složek vlastnického práva.
22. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání Lesů České republiky, s. p. bylo odmítnuto (vedlejší účastník vystupující na straně dovolatele je v takovém případě k náhradě nákladů dovolacího řízení povinen společně a nerozdílně s dovolatelem; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněné pod č. 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, a ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 620/2016). K nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem ve výši 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další účastník řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 8. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu