ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.614.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 614/2022-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: I. M. , narozený XY, bytem ve XY, zastoupený Mgr. Barborou Benešovskou, advokátkou se sídlem v Poděbradech, Fügnerova 651, proti žalované: P. L., narozená XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Janem Špitzem, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o zaplacení částky 102 507 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 203/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2021, č. j. 19 Co 173/2021-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5 520 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Špitze.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, č. j. 7 C 203/2020-104, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 102 507 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví identifikovaném rozsudku rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 3 878 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 11. 8. 2020 do zaplacení, jinak uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), dále uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a náklady řízení před soudem odvolacím (výrok III.).
Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na straně žalované tím, že oba účastníci žili v dlouhodobém partnerském vztahu v domě žalované, přičemž žalobce během této doby ze svých výlučných prostředků pořídil řadu movitých věcí v celkové hodnotě 102 507 Kč, které zůstaly v domě žalované. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat úhradu kupních cen movitých věcí, vyjma částky 3 878 Kč, stran které žalovaná nesporovala, že ji žalobce uhradil coby doplatek kupní ceny televizoru Samsung.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce – vyjma částky 3 878 Kč – neprokázal svá tvrzení ohledně vzniku výše specifikovaného nároku. Navíc, jestliže žalobce tvrdil, že jím identifikované movité věci zakoupil do svého výlučného vlastnictví, pak po jeho odstěhování ze společné domácnosti se žalovanou by mu ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení nevznikl, a mohl by tak požadovat toliko vydání těchto věcí.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, nebo by měla být posouzena jinak. Rozsudek odvolacího soudu je podle názoru žalobce založen na nesprávném právním posouzení věci, jestliže odvolací soud dovodil, že tvrzení a důkazní návrhy žalobce nejsou dostatečné a že naopak žalovaná prokázala svá tvrzení o uhrazení jednotlivých faktur. Žalobce ve svém dovolání následně vysvětluje, v čem spatřuje splnění své povinnost tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, přičemž uzavírá, že poskytl soudu tvrzení, která dokáží obstát vedle důkazních návrhů žalované a která mohou prokázat důvodnost žalobního návrhu. Podle svého přesvědčení disponoval finančními prostředky v dostatečné výši a byl schopen hradit a hradil v hotovosti cenu zakoupených movitých věcí. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by mu svědčil pouze nárok na vydání movitých věcí, neboť tvrdí, že tyto movité věci pořizoval se souhlasem žalované do její nemovitosti, tyto věci účastníci užívali společně, a došlo tím i ke zlepšení kvality života a bydlení ve společně obývané nemovitosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyslovila názor, že dovolání žalobce není přípustné, neboť nikterak nevymezuje, jakou otázku hmotného práva odvolací soud rozhodl rozdílně od ustálené praxe, ani nekonkretizuje, proč by opakovaně vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Žalobce se podle žalované snaží vést polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, což není přípustný dovolací důvod, přičemž sděluje toliko svůj subjektivní úhel pohledu na rozhodnutí soudů. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl a uložil mu povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 10. 2021 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – žalobcem (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), jenž je zastoupen advokátkou [§241 odst. 1 o. s. ř.], zabýval se tím, zda dovolání žalobce splňuje zákonem vyžadované náležitosti a zda je přípustné.
Předně je třeba uvést, že dovolání není objektivně přípustné proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], tedy v daném případě proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu.
Nadto je podle ustálené soudní praxe k podání dovolání (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154). V souzeném případě tak není dovolání žalobce přípustné ani proti té části výroku I. dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto ve prospěch žalobce tím, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3 878 Kč s příslušenstvím.
Ve zbylém rozsahu by bylo možno zvažovat přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., dovolací soud ovšem dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
V první části dovolání, ohledně níž považuje žalobce dovolání za přípustné pro řešení otázky, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, není vymezena žádná právní otázka, natož aby bylo žalobcem specifikováno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato, žalobcem nevyřčená, otázka posuzována odlišně. Navíc žalobce v této části dovolání toliko polemizuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího s tím, že jím navržené důkazní prostředky podle jeho názoru postačovaly ke zjištění skutkového stavu. Otázky skutkové a námitky proti nesprávnému či neúplnému skutkovému zjištění však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nemohou založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Ve vztahu k druhé části dovolání žalobce uvádí, že jeho přípustnost je dána pro vyřešení otázky, která by měla být posouzena jinak, aniž ovšem formuluje, o jakou otázku se má jednat. K tomu je třeba doplnit, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). I kdyby žalobce konkrétní otázku dovolacímu soudu položil (což nečiní), pak jeho požadavek, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá. I v tom případě, kdyby žalobce požadoval, aby se od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil sám dovolací soud, muselo by být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání je částečně objektivně a částečně subjektivně nepřípustné a dále trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 8. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu