ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1153.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1153/2021-567
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Elektrárny Chvaletice a. s. , se sídlem ve Chvaleticích, K Elektrárně 227, PSČ 533 12, identifikační číslo osoby 28786009, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 344.387.575,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 316/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 35 Co 4/2019-521, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 99.365,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. října 2018, č. j. 24 C 316/2017-349, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 250.665.000 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 22. července 2017 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 93.722.575,50 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 8. července 2017 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 250.665.000 Kč za dobu od 8. července 2017 do 21. července 2017 (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.698.013 Kč (výrok III.).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. co do částky 93.722.575,50 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 8. července 2017 do zaplacení a ve výroku III. o nákladech řízení (první výrok). Dále uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení částku 679.484 Kč (druhý výrok).
3. Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 12. března 2019, č. j. 35 Co 4/2019-399 [jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I. tak, že žalobu zamítl co do 8,05% úroku z prodlení z částky 250.665.000 Kč za dobu od 22. července 2017 do 25. srpna 2017, změnil jej v části (zamítavého) výroku II. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 93.722.575,50 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 26. srpna 2017 do zaplacení, ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů], Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. června 2020, sp. zn. 29 Cdo 2151/2019, zrušil (s výjimkou měnící části výroku I. a potvrzující části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
5. V dané věci odvolací soud vydal napadené rozhodnutí, jsa přitom vázán právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020. Dovolání žalobce je pak toliko polemikou (nesouhlasem) se závěry, jež odvolací soud (na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu) ve svém rozhodnutí formuloval. K takto pojatému dovolání Nejvyšší soud při úvaze o jeho přípustnosti uzavírá, že důvod připustit dovolání jen proto, aby opakoval závazný právní názor obsažený v jeho předchozím (kasačním) rozhodnutí, jímž se odvolací soud beze zbytku řídil, nemá. Příslušné právní otázky již byly zodpovězeny v rozsudku ze dne 30. června 2020, přičemž Nejvyšší soud nevidí žádný důvod, pro který by měl závěry tam vyslovené jakkoli korigovat.
6. Námitkou, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k (dovolatelem) uváděným skutečnostem a důkazům, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
7. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
8. Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud ani k prověření námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Potud je napadené rozhodnutí souladné se závěry formulovanými k (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze seznat, z jakých důvodů potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně).
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. dubna 2021), která podle ustanovení §7 bodu 7., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 93.722.575,50 Kč) částku 81.820 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 17.245,20 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 99.365,20 Kč.
10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu