ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1231.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 1231/2022-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Autobusy KAVKA, a. s., se sídlem v Mostě, Báňská 287, PSČ 434 01, identifikační číslo osoby 27 28 99 74, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem, se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, PSČ 419 01, proti žalovanému D. M., narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 26.389,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 314/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2021, č. j. 14 Co 145/2021-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Mostě dne 21. července 2018 se žalobce (Autobusy KAVKA, a. s.) domáhal vůči žalovanému (D. M.) zaplacení částky 26.389,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. V průběhu řízení (podáním ze dne 24. října 2018) vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu částky 6.689,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 27. ledna 2021, č. j. 22 C 314/2018-143, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 19.700,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. března 2018 do zaplacení (výrok I.), v rozsahu úroku z prodlení z částky 19.700,- Kč od 22. srpna 2017 do 28. února 2018 žalobu zamítl (výrok II.), zastavil řízení v rozsahu částky 6.689,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 22. června 2017 do zaplacení pro zpětvzetí žaloby (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, podle něhož žalovanému (jako zaměstnanci žalobce v profesi řidič – opravář) vznikla povinnost nahradit žalobci (jako zaměstnavateli) škodu na (označeném) vozidle ve výši 19.700,- Kč, kterou mu způsobil dne 21. srpna 2017 zaviněným porušení povinností při plnění pracovních úkolů (§250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce).
Přitom současně ‒ odkazuje na ustanovení §109 odst. 1 písm. a) a §136 odst. 2 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)
‒ zdůraznil, že za stavu, kdy se žalobce dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dne 21. srpna 2017 [tj. poté, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. července 2017, č. j. KSUL 85 INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek žalovaného (a jeho manželky M. M.), povolil řešení jejich úpadku oddlužením, ustanovil insolvenčního správce a vyzval věřitele dlužníků, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku], a kdy uplatněná pohledávka není pohledávkou určenou ustanoveními §168 a §169 insolvenčního zákona, „neexistovala žádná procesní překážka k uplatnění a projednání pohledávky v předmětném řízení“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. října 2021, č. j. 14 Co 145/2021-178, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. ledna 2021 a řízení zastavil (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a uložil žalobci zaplatit státu ‒ České republice, na účet Okresního soudu v Mostě, náhradu hotových nákladů a odměnu zástupce ustanoveného žalovanému (JUDr. Jana Hejdy) ve výši a lhůtě, které budou určeny samostatným usnesením (třetí výrok).
Odvolací soud – cituje ustanovení §109 odst. 1 písm. a), §140c a §141a insolvenčního zákona ‒ na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož dozvěděl-li se žalobce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již 21. srpna 2017 [tj. před uplynutím 30 denní lhůty určené usnesením o úpadku dlužníků k přihlášení pohledávek věřitelů (posledním dnem této lhůty byl 26. srpen 2017)], měl a mohl takto vzniklou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení dlužníků. Neučinil-li tak a podal-li dne 21. července 2018 žalobu o zaplacení pohledávky, jednal v rozporu se zákazem obsaženým v ustanovení §109 odst. 1 písm. a) a §140c insolvenčního zákona.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky (dosud podle jeho názoru dovolacím soudem nezodpovězené), jakým způsobem se uplatňuje pohledávka za dlužníkem, která vznikla v době po vydání usnesení, jímž byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno oddlužení, a koncem lhůty k přihlášení pohledávek, „konkrétně, zda se tak činí přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení nebo žalobou v rámci občanského soudního řízení“.
Dovolatel snáší argumenty na podporu názoru, podle něhož „se přihláškou pohledávky v rámci insolvenčního řízení uplatňují pohledávky vzniklé před vydáním usnesení o úpadku spojeného s povolením oddlužení. Naproti tomu pohledávky vzniklé po vydání usnesení o úpadku spojeného s povolením oddlužení, bez ohledu na to, zda vznikly před koncem lhůty k přihlašování pohledávek nebo po jejím skončení, je třeba uplatnit žalobou v rámci občanského soudního řízení“.
Dovolatel „se ohrazuje“ i proti závěru odvolacího soudu ohledně okamžiku vzniku pohledávky (konkrétně proti tomu, že s ohledem na obor, v němž podniká, jistě znal či mohl bez jakéhokoli prodlení určit přibližnou výši škody již 21. srpna 2017), když „minimálně výše škody, byť přibližná, byla nejasná a mohla být stanovena až s delším časovým odstupem po provedení opravy“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Uplatní-li věřitel vůči dlužníku u obecného soudu žalobou pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (aniž by šlo o incidenční spor), nebo pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou (aniž by šlo o incidenční spor), anebo pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§170 insolvenčního zákona), teprve v době, kdy již trvají účinky rozhodnutí o úpadku (po okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku), jde o porušení zákazu formulovaného v §140c insolvenčního zákona. Za předpokladu, že stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle §141a insolvenčního zákona, bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením. Přitom není vyloučeno, že obecný soud bude aplikovat (musí aplikovat) ustanovení §141a insolvenčního zákona (coby důsledek porušení zákazu plynoucího z §140c insolvenčního zákona) v situaci, kdy žaloba o pohledávce bude nepřípustně podána dokonce až po právní moci rozhodnutí o úpadku (kdykoli později, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku).
Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016, a ze dne 30. září 2021, sp. zn. 29 Cdo 1745/2021, uveřejněných pod čísly 128/2018 a 63/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 128/2018“ a „R 63/2022“).
2) Z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených v ustanovení §170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží (srov. §185 insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle ustanovení §203 insolvenčního zákona, a pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku, respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v ustanoveních §168 a §169 insolvenčního zákona.
Pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 54/2012“), jakož i R 63/2022.
Promítnuto do poměrů projednávané věci, vznikla-li pohledávka žalobce za žalovaným před uplynutím propadné lhůty k přihlášení pohledávek vymezené rozhodnutím o úpadku žalovaného, jde o pohledávku, která měla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a pro kterou platí omezení uvedené v ustanovení §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že polemikou se závěrem odvolacího soudu ohledně okamžiku vzniku žalobcem tvrzené pohledávky z titulu náhrady škody dovolatelé
‒ oproti svému přesvědčení ‒ nepředkládají Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňují správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání, podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nadto ve vztahu k výše označené otázce dovolatel v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněným pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i se závěry obsaženými ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, řádně nevymezil důvod přípustnosti dovolání.
Konečně závěr ohledně okamžiku vzniku škody odvolací soud přijal po zhodnocení všech rozhodných okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu