ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1569.2021.1
6
5
sp. zn. 29 Cdo 1569/2021-233
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Chytrý nájem s. r. o. , se sídlem v Chotíkově č. p. 479, PSČ 330 17, identifikační číslo osoby 29 15 89 58, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) R. Š. , narozenému XY, bytem XY, a 2) T. Š. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 51/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. 12 Cmo 61/2020-190, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. 12 Cmo 61/2020-190, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. srpna 2019, č. j. 44 Cm 51/2018-109, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. května 2018, č. j. 44 Cm 51/2018-16, jímž uložil žalovaným [1) R. Š. a 2) T. Š.], aby zaplatili společně a nerozdílně žalobci (Chytrý nájem s. r. o.) směnečný peníz ve výši 614.975,- Kč s 6% úrokem od 14. dubna 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.049,- Kč a náhradu nákladů řízení 57.665,60 Kč (výrok I.), a žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 80.440,80 Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 17. února 2021, č. j. 12 Cmo 61/2020-190, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 28.870,60 Kč (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 17. prosince 2014 uzavřeli žalovaní (jako objednatelé a příkazci) a společnost Ekonomické stavby s. r. o. (jako zhotovitel a příkazník – dále jen „společnost E“) pod č. 920/14 smlouvu o budoucí smlouvě o dílo (A), smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci (B) a smlouvu příkazní (C) [dále též jen „smlouva“]. Žalovaní se (mimo jiné) zavázali zaplatit společnosti E částku 170.000,- Kč jako zálohu na úhradu nákladů přípravných projektových prací a činností specifikovaných v čl. B bodu B. 1 a na úhradu nákladů přípravných inženýrských činností specifikovaných v čl. C bod C. 1 písm. a) smlouvy.
2) Dne 31. března 2015 uzavřeli žalobce (jako věřitel) a žalovaní (jako dlužníci) smlouvu o půjčce č. 9201401 (dále též jen „smlouva o půjčce“), kterou se věřitel zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 170.000,- Kč, která je účelově vázána na financování zálohy dle smlouvy, s tím, že finanční prostředky budou věřitelem poskytnuty přímo budoucímu zhotoviteli (společnosti E), a to do 30 dnů ode dne podpisu smlouvy o půjčce. Dlužníci se zavázali splatit věřiteli půjčku nejpozději do 1. června 2015; pro případ prodlení s vrácením půjčky se účastníci dohodli na povinnosti dlužníků zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z jistiny půjčky až do úplného zaplacení. K zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce vystavili dlužníci dne 31. března 2015 ve Zruči-Senci (mimo jiné) blankosměnku s doložkou nikoli na řad věřitele (rozuměj žalobce) splatnou ve Zruči-Senci a současně se s žalobcem dohodli na podmínkách, za nichž mu vzniklo právo vyplnit blankosměnku v údajích data splatnosti a směnečné sumy. Žalobce v souladu s dohodou o vyplnění doplnil do blankosměnky datum splatnosti (13. dubna 2018) a částku směnečné sumy [614.975,- Kč, sestávající z částky 170.000,- Kč (jistina půjčky) a z částky 444.975,- Kč (smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z nesplacené jistiny za celkem 1047 dní prodlení)].
3) Žalovaní založili svoji procesní obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitkách, podle nichž: a) jsou smlouvy ze dne 17. prosince 2014 a 31. března 2015 neplatné pro omyl vyvolaný žalobcem, jde-li o výši splátek z titulu smlouvy, b) neobdrželi podle těchto smluv žádné plnění (a odstoupili od smlouvy), c) sjednané smluvní pokuty představují zjevné zneužití práva v neprospěch spotřebitele a d) smlouva o půjčce odporuje ustanovení §8 a §1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Na tomto základě odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k následujícím závěrům:
1) Smlouvy ze dne 17. prosince 2014 a 31. března 2015 nejsou smlouvami závislými ve smyslu ustanovení §1727 o. z., když byly uzavřeny s časovým odstupem více než tří měsíců a nikoli mezi totožnými osobami. Případný zánik jedné ze smluv tak nemohl způsobit zánik smlouvy druhé; i kdyby byla smlouva ze dne 17. prosince 2014 neplatná podle ustanovení §583 o. z., nemělo by to vliv na posouzení platnosti smlouvy o půjčce.
2) Smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou (§1810 o. z.), když ji uzavřeli na straně věřitele žalobce jako podnikatel a na straně dlužníků žalovaní jako spotřebitelé; nejde však o smlouvu uzavřenou v režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), když tento zákon se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou podobnou finanční službu (…) poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty [§2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru]. Současně nejde ani o smlouvu o zápůjčce (§2390 o. z.), nýbrž o smlouvu inominátní podle ustanovení §1746 odst. 2 o. z.
3) Smlouva o půjčce nevzbuzuje pochybnosti o tom, co je jejím předmětem a jaký závazek z ní pro smluvní strany vyplývá; přitom neobsahuje žádná ujednání, která by byla možno považovat za zakázaná ve smyslu ustanovení §1814 o. z., popřípadě pro které by byla neplatná pro rozpor s ustanovením §8 o. z.
4) Výhrady ohledně neplnění povinností ze smlouvy společností E se nedotýkají vztahu založeného smlouvou o půjčce; (případná) možnost žalovaných domáhat se vrácení částky 170.000,- Kč po společnosti E nemá na rozhodnutí věci vliv.
5) Argumentace ustanovením §1814 písm. a), b) a c) o. z. nebyla uplatněna ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu; navíc se vztahuje k porušení povinností (neplnění povinností) ze strany společnosti E a nikoli žalobce.
Vzhledem k tomu, že se žalovaným prostřednictvím včas uplatněných námitek nepodařilo zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu, odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, jež odvolací soud (podle jejich názoru) zodpověděl v rozporu s (v dovolání konkretizovanými) rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jde-li o posouzení (ne)rovnováhy práv a povinností v neprospěch žalovaných jako spotřebitelů, (ne)platnosti smlouvy pro omyl vyvolaný společností E a přičitatelný žalobci (viz „dvoudomé vystupování“ žalobce a společnosti E „v rámci koncernu“), jakož i právních otázek týkajících se „rozporu s dobrými mravy“ a „vázaných smluv“.
Dovolatelé snáší argumenty ve prospěch závěrů, podle nichž žalobce a společnost E tvořili koncern, přičemž za obě společnosti při poskytování „finančních služeb“ jednala vždy stejná osoba; důsledky omylu vyvolaného společností E ohledně výše splátek podle smlouvy tak dopadají i na smlouvu o půjčce, kterou by žalovaní neuzavřeli, nebyli-li by utvrzováni právě v tom, že od společnosti E získají „finanční produkt“ se splátkami do 10.000,- Kč měsíčně. Dále připomínají, že jim žalobce ani společnosti E neposkytli žádné plnění, pročež od smlouvy odstoupili dopisem ze dne 30. června 2016. Konečně setrvávají na výhradě, podle které byly obě smlouvy uzavřeny k jejich újmě jako spotřebitelů.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odporuje závěrům, k nimž dospěl Ústavní soud v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty.
Nejvyšší soud v této souvislosti předesílá, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) správně vyhodnotil, že smlouva o půjčce, kterou uzavřel žalobce (podnikatel ‒ §420 a násl. o. z.) s žalovanými (spotřebiteli ‒ §419 o. z.) je smlouvou spotřebitelskou (§1810 a násl. o. z.); ostatně otázka spotřebitelské povahy smlouvy o půjčce nebyla mezi účastníky řízení sporná.
Zároveň odvolací soud uzavřel, že smlouva o půjčce není smlouvou o spotřebitelském úvěru, když zákon o spotřebitelském úvěru se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty [srov. §2 písm. c) tohoto zákona].
Jakkoli Nejvyšší soud při hodnocení povahy obsahově srovnatelných právních úkonů (do 31. prosince 2013) a právních jednání (od 1. ledna 2014), jehož smluvní stranou byl žalobce (jako věřitel), opakovaně dovodil, že ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení dlužníka s vrácením „půjčky“ nelze považovat za ujednání o úroku či úplatě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, ze dne 30. prosince 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019, ze dne 28. března 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, nelze přehlédnout, že tento závěr (bez dalšího) v ústavní rovině neobstál.
Nálezem ze dne 19. července 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, totiž Ústavní soud zrušil (mimo jiné) usnesení ze dne 27. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3668/2019, v němž se Nejvyšší soud přihlásil [při hodnocení, zda tamní právní jednání (smlouva o „půjčce“ uzavřená mezi stejným žalobcem a jinými spotřebiteli) je spotřebitelským úvěrem] právě ke shora zmíněnému závěru.
Přitom nosné důvody tohoto nálezu lze shrnout následovně:
a) Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s řešením otázky, zda smlouva o „půjčce“ (ze dne 17. září 2015) byla sjednána jako smlouva úplatná či bezúplatná a zda tudíž na předmětný právní vztah dopadá právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli. Pro toto posouzení bylo nezbytné interpretovat předmětné právní jednání a zejména jeho ujednání o „smluvní pokutě“, a to za účelem zjištění, zda toto ujednání je ve své podstatě skutečně sankcí pro případ nesplnění povinností jedné ze smluvních stran či zda jde o „skrytý úrok“ (bod 18).
b) Podle Ústavního soudu, který jinak nemá teoretickému vymezení rozdílu mezi úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, jež má motivovat dlužníka k řádnému splnění zajištěného závazku, provedenému obecnými soudy z hlediska ústavnosti co vytknout, vedlejší účastnice (Chytrý nájem s. r. o.), jejímž hlavním (ne-li jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně bezúplatných překlenovacích půjček klientům společnosti E, musela od samého počátku předpokládat, že stěžovatelé jistinu včas neuhradí. To platí tím spíše, že stěžovatelé před uzavřením předmětné smlouvy opakovaně výslovně deklarovali, že naspořenými finančními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru. Tento úvěr však dle Ústavního soudu s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálně možné v krátké době splatnosti tak, jak tato byla sjednána, vyřídit a vyčerpat. Za této situace je tak více než zřejmé, že se skutečností, že se stěžovatelé dostanou do prodlení a dojde k „aktivaci“ ujednání o „smluvní pokutě“, muselo být vedlejší účastnicí při nastavování smluvních podmínek počítáno a na předmětné ujednání je tak vzhledem ke skutkovým okolnostem věci třeba hledět jako na skrytý úrok, tedy úplatu, kterou za poskytnutí půjčky věřitel nad rámec jistiny od dlužníků obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu (bod 24.).
c) Přestože stěžovatelům (kteří navíc smlouvu o „půjčce“ uzavřeli rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, formálně vzato příslušely námitky toliko vůči „majiteli“ směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy dle názoru Ústavního soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a propojení obou společností (tedy vedlejší účastnice a společnosti E), nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve svém důsledku vede ke znemožnění, příp. značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu. V případě kladné odpovědi na tuto otázku pak bylo namístě, aby tuto námitkovou obranu stěžovatelů připustily a řádně se jí zabývaly (bod 26.).
d) Úkolem soudu prvního stupně bude znovu se zabývat námitkami stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vázán přitom bude právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu, tj. zejména že: 1) při výkladu smlouvy o „půjčce“ za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je však v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběh předsmluvních jednání a nastavení smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými společnostmi uzavřeli, jako celku; 2) je nutné zabývat se též námitkovou obranou stěžovatelů plynoucí z jejich vztahů se společností E a její faktickou provázaností s vedlejší účastnicí. V každém případě pak bude mít na zřeteli, že jeho úkolem (stejně jako soudu odvolacího či dovolacího) je nejen respektovat právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí vždy směřovat ke spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky (bod 29.).
Jelikož odvolací soud nepostupoval při výkladu smlouvy o půjčce (ve spojení se smlouvou ze dne 17. prosince 2014) způsobem, který popsal Ústavní soud ve shora označeném nálezu, nemůže (bez dalšího) obstát ani jeho závěr, že se na smlouvu o půjčce nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby posoudil, zda je skutkový stav dané věci v podstatných (pro následné právní posouzení rozhodných) okolnostech srovnatelný s poměry věci, ve které rozhodl Ústavní soud citovaným nálezem, a následně vyhodnotil, zda smlouva o půjčce je smlouvou o spotřebitelském úvěru. Setrvá-li na závěru, že jde o smlouvu, na kterou se nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, nepřehlédne, že Ústavní soud se v nálezu vyjádřil též ke vzájemné souvislosti jednotlivých smluv, jakož i k faktické provázanosti žalobce se společnosti E, které považoval za právně významné pro posouzení námitkové obrany žalovaných (spotřebitelů) proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu