ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2096.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2096/2021-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce BackLogBand s. r. o. , se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 07 49 56 50, proti žalovanému Goldfein-Backwaren-Vertriebs GmbH , se sídlem Salzkotten, Thüler Str 104, 331 54, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 3247, zastoupenému Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 55 Cm 42/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2021, č. j. 2 Cmo 177/2019-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem došlým Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 28. února 2017 se (původní) žalobce (Firma FAULHAMMER s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Goldfein-Backwaren-Vertriebs GmbH) vydání směnečného platebního rozkazu. Spolu s tímto návrhem předložil směnku vlastní vystavenou společností Goldfein CZ s. r. o. (dále jen „společnost G“) v Pardubicích dne 1. prosince 2015, kterou se označená společnost zavázala zaplatit 30. prosince 2016 na řad (původního) žalobce částku 2.000.000,- Kč a to v místě placení – Tržek 38; směnku podepsal žalovaný jako směnečný rukojmí.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 16. března 2017, č. j. 55 Cm 42/2017-11, soud prvního stupně uložil žalovanému, aby zaplatil (původnímu) žalobci směnečný peníz ve výši 2.000.000,- Kč s 6% úrokem od 31. prosince 2016 do zaplacení a na nákladech řízení částku 160.258,- Kč; usnesením ze dne 5. června 2016, č. j. 55 Cm 42/2017-19, směnečný platební rozkaz zrušil, když jej nebylo možno doručit žalovanému do vlastních rukou a náhradní doručení je vyloučeno [§175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)].
Usnesením ze dne 25. července 2017, č. j. 55 Cm 42/2017-22, vyzval soud prvního stupně účastníky řízení, aby se ve lhůtě 20 dnů od doručení usnesení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání (§115a o. s. ř.); současně je poučil o tom, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
(Původní) žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil.
Žalovanému bylo usnesení ze dne 25. července 2017 (včetně žaloby) doručováno prostřednictvím pošty a zásilka byla vrácena soudu prvního stupně dne 18. září 2017 s poznámkou „nevyzvednuto“.
Následně byla žalovanému doručována žaloba a usnesení ze dne 25. července 2017 postupem předvídaným Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007, o doručování soudních i mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení rady (ES) č. 1348/2000, ze dne 13. listopadu 2007 (dále jen „Nařízení“) [viz pokyn k doručení na č. l. 32]. Přijímající osoba (Amstgericht Paderborn) potvrdila, že zaslané písemností byly doručeny žalovanému jiným způsobem – vložením do poštovní schránky dne 20. prosince 2017, a to včetně písemného vyrozumění o tom, že může odmítnout přijetí písemnosti, jestliže není vyhotovena v jazyce, kterému rozumí, nebo v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků místa doručení nebo k ní není připojen překlad do těchto jazyků (viz č.l. 38-41).
Žalovaný se k výzvě obsažené v usnesení ze dne 25. července 2017 nevyjádřil.
Na tomto základě Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. února 2018, č. j. 55 Cm 42/2017-52, uložil žalovanému zaplatit (původnímu) žalobci částku 2.000.000,- Kč s 6% úrokem od 31. prosince 2016 do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení částku 160.258,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §115a odst. 1 o. s. ř. – předeslal, že ve věci rozhodl (se souhlasem účastníků řízení) bez nařízení jednání. Žalobu shledal důvodnou, když (původní) žalobce předložil vlastní směnku obsahující všechny náležitosti vyžadované ustanovením „§75 a násl. zákona směnečného a šekového“, o jejíž pravosti neměl důvod pochybovat a která nebyla ke dni splatnosti zaplacena.
Jelikož písemné vyhotovení rozsudku se žalovanému nepodařilo doručit (viz sdělení přijímající osoby ze dne 13. dubna 2018 ‒ č.l. 64-65), soud prvního stupně poté, kdy mu Mgr. Bc. Pavel Vincík sdělil, že zastupuje pouze společnost G a nikoli žalovaného (viz č. l. 72), ustanovil jmenovaného opatrovníkem žalovaného pro řízení (§29 odst. 3 o. s. ř.) [usnesením ze dne 18. července 2018, č. j. 55 Cm 42/2017-82, které bylo vyvěšeno na úřední desce soudu podle §50 odst. 2 o. s. ř. dne 7. února 2020 (č. l. 147)]. K žádosti o zaslání podkladů (č. l. 106) zaslal soud prvního stupně (dne 7. ledna 2019) ustanovenému opatrovníku žalobu (č. l. 1), směnečný platební rozkaz (č. l. 11), usnesení o zrušení směnečného platebního rozkazu (č. l. 19) a rozsudek (č.l. 52) [srov. č. l. 108].
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, domáhaje se jeho zrušení.
Usnesením ze dne 14. září 2020, č. j. 2 Cmo 177/2019-169, Vrchní soud v Praze, odkazuje na ustanovení §107a o. s. ř., vyhověl návrhu (původního) žalobce, aby do řízení na jeho místo vstoupila společnost BackLogBand s. r. o.; toto usnesení nabylo právní moci dne 12. října 2020. Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2021, č. j. 2 Cmo 177/2019-191, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a žalovanému uložil zaplatit státu na soudním poplatku za odvolání částku 100.000,- Kč (třetí výrok).
Odvolací soud – vycházeje dále z ustanovení §101 odst. 4 a §115a o. s. ř. – především shledal správným postup soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl bez nařízení jednání.
Dále doplnil, že usnesení, kterým soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz podle ustanovení §173 odst. 2 o. s. ř., nebylo nutné doručovat žalovanému, který se o vydání směnečného platebního rozkazu nedozvěděl. Žalovanému – pokračoval odvolací soud – nebylo upřeno právo „vyjádřit se k věci samé“, i když mu byla výzva k vyjádření doručena náhradním způsobem. Bylo tak věcí žalovaného jako adresáta výzvy, „jakým způsobem dbá o vyzvednutí zásilek ve svém sídle“; námitka žalovaného, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, je tak nedůvodná. Neopodstatněné je i tvrzení žalovaného, že mu byl opatrovník ustanoven pouze pro doručení rozsudku; z usnesení o ustanovení opatrovníka nic takového neplyne a ostatně opatrovník činil za žalovaného (i) úkony v rámci odvolacího řízení.
Konečně odvolací soud nepřihlédl ke skutečnostem uváděným žalovaným v odvolání (nakolik směřovaly proti nároku ze směnky), když šlo o nová skutková tvrzení, která měla být uplatněna před soudem prvního stupně (§205a o. s. ř.) Proto se nezabýval tvrzeními žalovaného, podle nichž: a) není zřejmé, jaké konkrétní pohledávky směnka zajišťuje, b) neexistuje dluh směnkou zajištěný, c) směnka není platná pro chybějící údaj měny u směnečného peníze vyjádřeného čísly a d) bylo na žalobci, aby prokázal existenci a výši jednotlivých zajištěných pohledávek z kupních smluv v tvrzené výši 2.000.000,- Kč ke dni vyplnění směnky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný [zastoupený advokátem Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem (původním opatrovníkem žalovaného)] dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení v dovolání specifikovaných právních otázek týkajících se splnění podmínek pro užití ustanovení §115a o. s. ř., náležitostí výzvy soudu podle označeného ustanovení, skutečnosti, že odvolací soud z úřední povinnosti nezkoumal podmínky řízení (z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že je dána pravomoc soudů České republiky), (ne)doručení žaloby a rozhodnutí o zrušení směnečného platebního rozkazu žalovanému a nesprávné aplikaci ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., jde-li o okamžik vzniku povinnosti soudu ustanovit žalovanému opatrovníka.
V tomto směru jde (podle názoru dovolatele) zčásti o právní otázky Nejvyšším soudem v daných poměrech beze zbytku nezodpovězené a zčásti o právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v dovolání konkretizované.
Dovolatel shrnuje dosavadní průběh řízení a zdůrazňuje, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když žalovanému neustanovil opatrovníka již v době, kdy se mu nepodařilo doručit směnečný platební rozkaz a (fakticky) mu ho ustanovil až v souvislosti s doručováním rozsudku soudu prvního stupně, čímž mu odňal možnost jednat před soudem. Současně poukazuje na absenci jakýchkoli úvah ze strany soudů nižších stupňů ohledně pravomoci soudu České republiky k projednání a rozhodnutí věci a konstatuje, že existenci takové pravomoci „neshledává“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
K řešení právní otázky, zda je soud povinen doručit žalovanému směnečný platební rozkaz a usnesení, kterým byl směnečný platební rozkaz zrušen, jelikož jej nebylo možno doručit žalovanému, není dovolání přípustné již proto, že negativní odpověď na danou otázku plyne přímo z povahy věci (je triviální) [srov. např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 406/2010, uveřejněném pod číslem 64/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 22. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 17/2020].
Shora uvedené platí i ve vztahu k argumentaci dovolatele, podle které mělo usnesení ze dne 25. července 2017 obsahovat poučení o tom, že rozhodne-li soud ve věci samé bez nařízení jednání podle ustanovení §115a o. s. ř., platí pro projednání věci v odvolacím řízení zásada neúplné apelace (§205a o. s. ř.), když poučení podle ustanovení §118a a §119a o. s. ř. poskytuje soud (přítomným) účastníkům řízení u jednání.
Jde-li o další dovolatelem otevřené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Účastníku občanského soudního řízení, který nemá pobyt na území České republiky a zdržuje se v cizině, muže soud ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže ani po provedení odpovídajícího šetření nezjistil adresu účastníka v cizině, nebo jestliže ji sice zjistil (popřípadě byla soudu známa i bez provedeného šetření), ale nepodařilo se na ni účastníku doručit písemnosti [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, uveřejněné pod číslem 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 552/2012, jejichž závěry (citované výše) se uplatní i při výkladu ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014].
2) K projednání věci samé není třeba ve smyslu ustanovení §115a o. s. ř. nařídit u soudu prvního stupně jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemena tvrzení a důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé tedy byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěný skutkový stav věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2007, pod číslem 71, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 673/2006, a ze dne 8. ledna 2020, sp. zn. 30 Cdo 1680/2018).
3) Pravomoc soudu je jednou z tzv. podmínek řízení podle ustanovení §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. a soud k ní přihlíží i bez návrhu z úřední povinnosti v každé fázi řízení. Nedostatek pravomoci soudů danou věc projednat a rozhodnout je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který v každé fázi řízení vede k jeho zastavení a po právní moci rozhodnutí o zastavení řízení k postoupení věci příslušnému orgánu, s výjimkou zastavení řízení pro nedostatek pravomoci tuzemských soudů, kde dochází pouze k zastavení řízení (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020, sp. zn. 23 Cdo 62/2020, uveřejněného pod číslem 23/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K existenci mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů k projednání a rozhodnutí dané věci (sporu o zaplacení směnky) viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 1849/2013, uveřejněného pod číslem 85/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018.
K výše uvedenému Nejvyšší soud dodává, že vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu hodnotí jako právně nevýznamné odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na jejichž základě dovolatel dovozuje, že mu soudy nižších stupňů odepřely právo na spravedlivý proces.
Konečně v této souvislosti závěrem připomíná, že dovolatel i v plné moci [udělené Mgr. Bc. Pavlu Vincíkovi (viz č.l. 219) „zejména nikoli však výlučně“ pro dovolací řízení] uvedl jako své sídlo adresu, na kterou mu bylo doručeno usnesení ze dne 25. července 2017 (včetně žaloby).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu