ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2322.2022.2
sp. zn. 29 Cdo 2322/2022-847
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce M. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Havránce 1508/14, PSČ 143 00, proti žalovanému M. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 3458/2A, PSČ 400 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 114/2018, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2022, č. j. 2 Cmo 323/2021-765, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 23. května 2019, č. j. 7 Cm 114/2018-210, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 20.918.750 Kč s 6% úrokem od 5. ledna 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 69.729 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 260.627,50 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 7 Cm 114/2018-282, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (bod I. výroku) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 193.535,20 Kč (bod II. výroku).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dne 3. srpna 2020 odvolání (č. l. 373 a násl.), ve kterém současně požádal o přiznání osvobození od placení soudních poplatků za podané odvolání. O žádosti žalovaného rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 19. října 2020, č. j. 7 Cm 114/2018-470, tak, že osvobození od soudních poplatků žalovanému nepřiznal. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. února 2021, č. j. 2 Cmo 345/2020-534, potvrdil usnesení soudu prvního stupně s tím, že podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků nebyly v posuzovaném případě splněny. Žalovaný následně podáním ze dne 8. března 2021 (č. l. 551 a násl.) mimo jiné znovu požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. dubna 2021, č. j. 7 Cm 114/2018-609, řízení o návrhu žalovaného na osvobození od soudních poplatků zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté uzavíraje, že na straně žalovaného nedošlo ke změně poměrů a předchozí pravomocné rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků proto představuje překážku řízení. Usnesení soudu prvního stupně potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. září 2021, č. j. 2 Cmo 167/2021-701. Dne 6. října 2021 pak žalovaný opětovně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků (č. l. 709 a násl.).
4. Usnesením ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 7 Cm 114/2018-750, soud prvního stupně:
[1] Zastavil (pro nezaplacení soudního poplatku) řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 (bod I. výroku).
[2] Zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 214/2017 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 70/2020 (bod II. výroku).
[3] Zastavil řízení o návrhu žalovaného na zrušení předběžného opatření Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018, č. j. 7 Cm 114/2018-140 (bod III. výroku).
[4] Zamítl návrh žalovaného na změnu předběžného opatření Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018, č. j. 7 Cm 114/2018-140 (bod IV. výroku).
[5] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízením částku ve výši 64.178,40 Kč (bod V. výroku).
5. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaného:
[1] Potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodech I. a V. výroku, tedy ve výrocích, jimiž bylo zastaveno řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (první výrok).
[2] Odmítl odvolání žalovaného proti bodu II. výroku napadeného usnesení (druhý výrok).
[3] Potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodech III. a IV. výroku (třetí výrok).
[4] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
6. Odvolací soud – odkazuje na §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a přihlašuje se k judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu, podrobně citované již v rozhodnutí soudu prvního stupně, podle které o opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení – uzavřel, že žalovaný sice v opakovaném návrhu na osvobození od soudních poplatků uvedl okolnosti, které v souvislosti s jeho prvním návrhem uvedeny nebyly, avšak nešlo o okolnosti, které by nastaly až poté co byl původní návrh pravomocně zamítnut a nejde tak o „přípustné novoty“, u nichž by mohla být zkoumána jejich pravdivost. Soud prvního stupně za tohoto stavu mohl zastavit přímo řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by musel formálně rozhodovat o třetím návrhu žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků.
7. K odvolací argumentaci žalovaného odvolací soud dále uvedl, že je založena na pouhé polemice se správností již dříve vydaných rozhodnutí o návrzích žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků, která však odvolací soud s ohledem na §170 odst. 1 o. s. ř. nemůže (a to ani v případě, kdyby sám pochyboval o jejich správnosti) podrobit revizi (je vydanými rozhodnutími vázán a nemůže do nich zasáhnout).
8. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
9. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
12. Tomuto požadavku přitom dovolatel v projednávané věci (neuváděje v dovolání – posuzovaného potud z obsahového hlediska – ohledně předpokladů jeho přípustnosti ničeho) zjevně nedostál. Dovolatel ostatně nevymezuje ani žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat.
13. N ad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že podstatou uplatněné dovolací argumentace nebyla reakce dovolatele na právní závěry, na nichž odvolací soud založil dovoláním napadané rozhodnutí (zejména na závěr, podle kterého je soud podle §170 odst. 1 o. s. ř. vázán usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, přičemž později podané žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka poměry, z nichž soud vycházel v původním rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti), nýbrž pouhá polemika se správností v projednávané věci již dříve vydaných rozhodnutí o návrzích dovolatele na přiznání osvobození od soudních poplatků. K otázce vázanosti soudním rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pak v obecné rovině srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 29 Cdo 1305/2019, včetně judikatury tam dále označené.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu