ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2886.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 2886/2020-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Pavelcem, advokátem, se sídlem v Praze, Březinova 407/27, PSČ 186 00, proti žalovanému M. E. , narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 8.076.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 2/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2019, č. j. 13 Cmo 2/2019-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2018, č. j. 59 Cm 2/2017-90, zamítl žalobu, jíž se žalobce (S. – dále též jen „úpadce“) domáhal po žalovaném (M. E., správci jeho konkursní podstaty) zaplacení částky 8.076.000 Kč z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný způsobit tím, že při vymáhání náhrady škody (způsobené nesprávným výkonem veřejné moci) proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 315/2004, porušil povinnosti správce aktivně zastupovat jeho majetkové zájmy.
2. Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce se žalobou podanou dne 31. prosince 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal vůči České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 4.648.080 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody s tím, že na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 1999, č. j. 1 Cmo 92/1998-66, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, při němž mělo dojít k porušení zákona.
[2] Rozsudkem ze dne 21. března 2006, č. j. 27 C 315/2004-150, Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl.
[3] Žalobce podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání.
[4] Krajský soud v Praze prohlásil dne 13. října 2006 konkurs na majetek úpadce, který trvá dosud. Správcem konkursní podstaty byl ustaven žalovaný.
[5] Podáním ze dne 19. června 2015 sdělil správce konkursní podstaty obvodnímu soudu, že na žalobě i odvolání (podaném úpadcem) trvá.
[6] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 2015, č. j. 35 Co 287/2015-246, (jednající na straně žalobce již se správcem konkursní podstaty) rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu vytýkanému žalobcem. V této souvislosti (v reakci na důvody, v nichž žalobce spatřoval nesprávný úřední postup při výkonu rozhodnutí) zdůraznil, že zákaz nakládání s věcmi pojatými do soupisu se vztahuje jen na takové dispozice s majetkem, které by mařily uspokojení pohledávky oprávněného, nikoli na běžné užívání věci, včetně užití k podnikatelské činnosti. Jestliže žalobce sepsané věci nepoužíval, stalo se tak jen z jeho vlastního rozhodnutí. Soudní vykonavatel navíc na místě při soupisu věcí nijak nepochybil, jestliže nesepsal jen ty věci, u nichž je zcela evidentní a nepochybné, že jsou z výkonu vyloučeny. Je pak již na povinném, případně na třetích osobách, které tvrdí, že k těmto věcem mají právo vylučující výkon rozhodnutí, aby někdo z nich uplatnil odpovídající obranu (návrh na zastavení výkonu rozhodnutí či vylučovací žalobu). Žalobce tak ostatně učinil (podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nebyl však úspěšný).
[7] Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (prostřednictvím jednatele V. S.) dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1340/2016, odmítl jako podané neoprávněnou osobou. Žalovaný dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2015 nepodal.
3. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – uzavřel, že žalobce neprokázal, že by žalovaný v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 315/2004 porušil jakoukoliv povinnost. Z důraznil, že označená věc byla projednána meritorně, když nedošlo k zamítnutí či odmítnutí žaloby z důvodu procesního pochybení žalovaného. Nelze ani přisvědčit žalobci, že by ve věci uspěl, kdyby žalovaný v rámci odvolacího řízení „lépe“ argumentoval, neboť ten učinil vše, co po něm mohlo být spravedlivě požadováno. Pochybení podle soudu nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že žalovaný nepodal proti rozhodnutí městského soudu dovolání.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2019, č. j. 13 Cmo 2/2019-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5. Odvolací soud nejprve předeslal, že konstantní judikatura k výkladu odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vychází z předpokladu, že jde o odpovědnost za zavinění, tedy za obecný občanskoprávní delikt podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
6. Ve shodě se soudem prvního stupně pak uzavřel, že žalovaný coby správce konkursní podstaty úpadce povinnost odborné péče ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 ZKV neporušil. Podle odvolacího soudu nelze žalovanému vytýkat nedostatek odborné péče při vedení sporu, který zahájil podáním žaloby sám úpadce; až do rozhodnutí obvodního soudu byla odpovědnost za splnění břemene tvrzení a břemene důkazního zcela na žalobci. Výhrady proti závěrům vyjádřeným v rozsudku obvodního soudu uplatnil ještě sám žalobce v podaném odvolání (které dále doplnil). Žalovaný v odvolacím řízení následně řádně pokračoval.
7. Městský soud v Praze pak závěr, že v označené věci (ve vykonávacím řízení) nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, nespojil s nedostatkem procesní aktivity správce konkursní podstaty, nýbrž šlo o výsledek právního posouzení věci na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci provedeným dokazováním. Z tohoto výsledku řízení odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v projednávané věci vychází.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Podle dovolatele přitom jde o následující právní otázky:
[1] Aplikuje se občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2013 u nároku na náhradu škody vzniklé za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) , jestliže oprávnění nakládat s majetkovou podstatou a jednat za úpadce přešlo na správce konkursní podstaty před 1. lednem 2014?
[2] Zahrnuje povinnost odborné péče správce konkursní podstaty, na něhož přešlo oprávnění zastupovat úpadce, povinnost uplatnit vlastní argumentaci v řízení a veškeré procesní prostředky, včetně prostředků mimořádných?
[3] Mají soudy pro posouzení vzniku nároku na náhradu škody vůči správci konkursní podstaty hodnotit jako předběžnou otázku úspěšnost případného dovolání?
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k označeným právním otázkám následovně:
11. K otázce 1/
Podle dovolatele je třeba posuzovat vznik škody k okamžiku, kdy mělo k tvrzené škodě dojít (nikoli k okamžiku ustanovení správce konkursní podstaty do funkce). V projednávané věci škoda vznikla po 1. lednu 2014 ( za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.). Soudy tak nesprávně aplikovaly předchozí právní úpravu (§420 obč. zák.), kterou však s ohledem na ustanovení §3079 o. z. aplikovat nelze.
12. K otázce 2/
Dovolatel pochybení žalovaného správce konkursní podstaty spatřuje zejména v jeho pasivitě při „zastupování“ úpadce v rámci odvolacího řízení, kde neuvedl žádnou právní argumentaci ve věci, kterou lze po něm spravedlivě požadovat, jakož i v tom že nepodal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2015 dovolání. Povinnost správce konkursní podstaty postupovat s odbornou péčí přitom podle dovolatele zahrnuje povinnost uplatnit v (odvolacím) řízení veškerou možnou argumentaci (nikoli pouze odkázání na dosavadní argumentaci úpadce), jakož i povinnost podat mimořádný opravný prostředek.
13. K otázce 3/
Dovolatel je toho názoru, že soudy nižších stupňů měly jako předběžnou otázku zkoumat, zda by úpadce – při řádném postupu správce konkursní podstaty spočívajícím v podání dovolání – uspěl se svým nárokem u dovolacího soudu (i v následném řízení) a zda byl tedy pochybením žalovaného připraven o možnost vymoci svou pohledávku. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 25 Cdo 2213/2005, jež analogicky posuzovaly otázku odpovědnosti advokáta za vznik škody.
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
16. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
17. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce (podle §8 odst. 2 ZKV) je ustálena následovně:
[1] Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2014“)].
[2] Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův (R 22/2014).
[3] Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti, a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i R 22/2014).
[4] Povinnost postupovat při výkonu funkce „s odbornou péčí“ je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce „s péčí řádného hospodáře“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012).
[5] Mezi činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty povinen, patří i povinnost vést místo úpadce soudní spory, zahajovat je a samostatně v nich vystupovat [ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) a d) ZKV, §16 odst. 1 ZKV, §27 odst. 4 ZKV], povinnost vyvinout odpovídající úsilí ke zjištění stavu úpadcova majetku (pro účely jeho soupisu a následného zpeněžení), povinnost postarat se o vhodné zajištění movitých věcí pojatých do soupisu, je-li obava, že by mohlo dojít k jejich odstranění, poškození nebo zničení (§18 odst. 8 ZKV), povinnost projednat vyloučení věci z podstaty (§19 odst. 2 ZKV), jakož i povinnost vyloučit neprodejné pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty z podstaty (§27 odst. 6 ZKV) [srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2631/2012].
[6] Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (v intencích ustanovení §8 odst. 2 ZKV) se nepochybně rozumí i jeho povinnost zásadně uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které takové pohledávky zajišťují (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1374/2012).
[7] To, zda správce konkursní podstaty úpadce postupoval při vymáhání pohledávky (dle §27 odst. 4 ZKV) s odbornou péčí, se neposuzuje až podle výsledku sporu, nýbrž podle toho, zda požadavek odborné péče se prosadil v rámci rozhodnutí, která v daném sporu činil a postupů, které volil (včetně podání opravného prostředku). K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 2737/2014, uveřejněného pod číslem 79/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu při výkladu ustanovení §8 odst. 2 ZKV z mezí vytyčených uvedenými judikatorními závěry nijak nevybočilo. Nelze přehlédnout, že dovolatel v průběhu řízení netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by soudy nižších stupňů mohly poměřovat, zda by pro dovolatele byl konečný výsledek řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 315/2004 příznivější, kdyby správce konkursní podstaty v průběhu odvolacího řízení „právně argumentoval“, nebo kdyby proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání (jinak řečeno, zda by při „řádném“ postupu správce konkursní podstaty byl žalobce s uplatněním sporné pohledávky v označeném řízení úspěšný).
19. Judikatura Nejvyššího soudu je navíc ustálena rovněž v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou).
20. Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že dovolatel soustředí svou argumentaci pouze proti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaný v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 315/2004 neporušil povinnost postupovat při výkonu funkce správce konkursní podstaty s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV), nijak však nepolemizuje s dalším právním závěrem, na němž rozhodnutí odvolacího soudu též spočívá, totiž že při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu (že není dán odpovědnostní titul). Posléze uvedený závěr odvolacího soudu, který nebyl dovoláním zpochybněn, přitom sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby.
21. Za tohoto stavu je pak pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné rovněž řešení otázky, zda pro určení právního předpisu, podle kterého měly soudy nižších stupňů posoudit žalobcem uplatňované právo na náhradu škody vzniklé porušením ustanovení §8 odst. 2 ZKV, je určující okamžik, kdy mělo dojít k tvrzenému porušení (jinak řečeno, zda je tímto předpisem zákon č. 40/1964 Sb. nebo zákon č. 89/2012 Sb.). Jestliže v řízení nebylo zjištěno, že žalovaný jako správce konkursní podstaty v označeném řízení nepostupoval s odbornou péčí a neporušil tedy povinnost stanovenou §8 odst. 2 ZKV, řešení dovolatelem předestřené právní otázky by mělo pouze akademický význam.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu