ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3197.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 3197/2021-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem, se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, PSČ 251 01, proti žalovaným 1) M. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze, Lublaňská 507/8, PSČ 120 00, a 2) L. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 319/2015, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2021, č. j. 12 Cmo 217/2020-408, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 5. října 2016, č. j. 7 Cm 319/2015-39, uložil žalovaným [1) M. B., 2) L. Š. a 3) M. H.], aby zaplatili žalobci (M. F.) směnečný peníz ve výši 1.500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2013 do zaplacení a nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali všichni žalovaní včasné a odůvodněné námitky.
Usnesením ze dne 19. května 2017, č. j. 7 Cm 319/2015-80, Městský soud v Praze směnečný platební rozkaz ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Rozsudkem ze dne 25. dubna 2019, č. j. 7 Cm 319/2015-289, Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu mezi žalobcem a prvním a druhou žalovanými v rozsahu částky 441.600,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2013 do zaplacení v platnosti (výrok I.), zrušil směnečný platební rozkaz ve vztahu mezi týmiž účastníky v rozsahu částky 1.058.400,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2013 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.), rozhodl o povinnosti účastníků řízení zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výroky III. a IV.) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok V.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 31. března 2012 vystavil první žalovaný v Praze vlastní směnku, kterou se zavázal zaplatit na řad žalobce dne 31. prosince 2012 směnečný peníz 1.500.000,- Kč; jako směneční rukojmí směnku podepsali druhá žalovaná a třetí žalovaný (dále jen „sporná směnka“).
K námitkám žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu soud prvního stupně ‒ odkazuje na výsledky provedeného dokazování ‒ uzavřel, že:
a) Sporná směnka obsahuje (s výjimkou údaje místa placení) veškeré náležitosti vyžadované ustanovením čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“); vzhledem k ustanovení čl. I. §76 odst. 3 směnečného zákona však nemá absence zmíněného údaje vliv na její platnost. Důvodem neplatnosti není ani označení sporné směnky způsobem „záruční směnka“.
b) Žalobce prokázal, že podpisy výstavce a směnečné rukojmí jsou pravými podpisy žalovaných.
c) Námitka promlčení uplatněná žalovanými není důvodná, když směnečné nároky proti příjemci (zde výstavci) se promlčují ve třech letech od dne splatnosti směnky (čl. I. §70 odst. 1 a §77 odst. 1 směnečného zákona); sporná směnka byla splatná dne 31. prosince 2012 a před uplynutím promlčení doby (29. prosince 2015) byla u soudu prvního stupně podána žaloba o její zaplacení. Skutečnost, že originál směnky byl doručen soudu později, nemá na výše uvedený závěr vliv.
d) Námitka zaplacení směnečného peníze v rozsahu částky 1.058.400,- Kč je důvodná, když žalovaní prokázali, že první žalovaný vložil na účet žalobce v období od 29. ledna 2014 do 6. srpna 2014 úhrnem 658.400,- Kč a druhá žalovaná zaplatila žalobci převodem z účtu částku 400.000,- Kč (dne 18. července 2014); současně měl soud prvního stupně ve skutkové rovině za prokázané, že šlo o platby na spornou směnku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. června 2021, č. j. 12 Cmo 217/2020-408, k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku tak, že ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu mezi žalobcem a prvním a druhou žalovanými v platnosti (i) v rozsahu směnečného peníze 1.058.400,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2013 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se především ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně platnosti sporné směnky, pravosti podpisu žalovaných na sporné směnce a nedůvodnosti námitky promlčení uplatněného nároku.
Jde-li o žalovanými tvrzené placení na směnku (v rozsahu částky 1.058.400,- Kč), poté, kdy zopakoval dokazování výslechem svědka L. D. a prvního žalovaného a doplnil dokazování listinami a účastnickým výslechem žalobce (posledně zmíněný důkaz byl navržen již před soudem prvního stupně, ale nebyl proveden, když žalobce svůj výslech odmítl), dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, podle něhož žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně částečného plnění na spornou směnku.
V této souvislosti akcentoval, že vkladové doklady (o hotovostních vkladech na účet žalobce) a výpis z účtu druhé žalované (o bezhotovostním převodu částky 400.000,- Kč na účet žalobce) neobsahují údaje o účelu plateb; na dvou vkladových dokladech je dokonce jako účel platby uvedeno „tržba“. Přitom první žalovaný sám připustil, že v rozhodné době (rozuměj v době výše označených plateb) měl vůči žalobci i jiné splatné závazky. Zároveň jinak (odlišně od soudu prvního stupně) vyhodnotil i svědeckou výpověď L. D., kterou měl zčásti za nevěrohodnou a zčásti za rozpornou, včetně toho, že svědka nepovažoval za „nestranného a nezaujatého“.
Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu změnil tak, že směnečný platební rozkaz i ve zbývající části ponechal v platnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, namítajíc, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s obsahem dokazování, odvolací soud neúplně a nesprávně hodnotil provedené důkazy a „prováděl důkazy v rozporu s podmínkami zákona“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje v tomto směru za rozporné se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. února 2021, sp. zn. 24 Cdo 3817/2020, a Ústavním soudem v nálezech ze dne 15. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a ze dne 22. září 2020, sp. zn. III.ÚS 4002/19.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaní neprokázali účel realizovaných plateb. V dané souvislosti mu vytýká, že neúplně a nesprávně vyhodnotil výpovědi žalobce a prvního žalovaného, nevypořádal se s „evidentními a logickými rozpory“ ve výpovědi žalobce a nelogicky vyhodnotil jako nevěrohodnou výpověď svědka L. D.
Navíc odvolací soud ‒ pokračuje dovolatelka ‒ provedl důkaz výslechem žalobce v rozporu s ustanovením §119a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalobce v řízení před soudem prvního stupně odmítl svůj účastnický výslech, přičemž provedením tohoto důkazu v odvolacím řízení poskytl odvolací soud žalobci na úkor žalovaných „nespravedlivou výhodu“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolání druhé žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaní neprokázali, že tvrzenými platbami hradili dluh ze sporné směnky, dovolatelka nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání, podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. K tomu viz např. i podání samotné dovolatelky datovaná 22. června 2018 (č. l. 138-139), 19. července 2018 (č. l. 154) a 17. srpna 2018 (č. l. 152-153) [ohledně tvrzeného zániku pohledávky ze sporné směnky (až) započtením v červnu 2018], výpověď prvního žalovaného u jednání před soudem prvního stupně 13. března 2019 (č. l. 258 a násl.), podle které „mezi týmiž účastníky bylo vystaveno více směnek“, jakož i podání ze dne 25. dubna 2019 (č. l. 279), ve kterém dovolatelka připustila existenci svého závazku vůči žalobci z jiné směnky.
K možnosti provést (v řízení před soudem prvního stupně navržený a pro nesouhlas žalobce neprovedený) důkaz výslechem žalobce (až) v odvolacím řízení viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněný pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněném pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že vzhledem k odlišnostem ve skutkových poměrech hodnotí [pro posouzení otázky (ne)přípustnosti dovolání] jako nepatřičný i poukaz dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v dovolání konkretizovanou.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu