ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3476.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 3476/2020-987
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně JUDr. Ilony Třískové , advokátky, se sídlem v Brně, Tišnovská 1526/167, PSČ 614 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce CHEETAHS, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25351605, proti žalovanému K. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00, o zaplacení částky 700 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 479/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. července 2020, č. j. 9 Cmo 5/2018-946, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 794 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 9. července 2018, č. j. 17 Cm 479/2003-844, ve znění usnesení ze dne 21. ledna 2020, č. j. 17 Cm 479/2003-925, Krajský soud v Ostravě (dále jen „konkursní soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (JUDr. Ilona Třísková, jako správkyně konkursní podstaty úpadce CHEETAHS, spol. s r. o.) domáhala po žalovaném (K. B.) zaplacení částky 700 000 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (bod II. výroku) a o nákladech státu.
2. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí konkursního soudu. První rozhodnutí – rozsudek ze dne 11. ledna 2006, č. j. 17 Cm 479/2003-37, kterým konkursní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 400 000 Kč, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. ledna 2007, č. j. 9 Cmo 12/2007-79, zrušil pro nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání.
3. Druhé rozhodnutí konkursního soudu – rozsudek ze dne 21. dubna 2010, č. j. 17 Cm 479/2003-211, kterým konkursní soud zastavil řízení co do částky 700 000 Kč a uložil žalovanému vydat žalobkyni ve prospěch konkursní podstaty úpadce částku 700 000 Kč, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. března 2011, č. j. 9 Cmo 28/2010-235, zrušil (ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení) proto, že konkursní soud neprovedl důkazy k výši kupní ceny, které navrhoval žalovaný.
4. Konkursní soud ̶ po provedeném dokazování (listinami, výpovědí žalovaného, výpověďmi svědků, znaleckými posudky, výpovědí znalce, dvěma revizními znaleckými posudky) ̶ vzal za prokázané, že ve smlouvě o prodeji podniku z 29. listopadu 2001 si pozdější úpadce (jako prodávající) a žalovaný (jako kupující) dohodli kupní cenu 2 700 000 Kč, kterou následně snížili dvěma dodatky na částku 1 600 000 Kč. Jelikož se závěry znaleckých posudků lišily v posouzení (ne)důvodnosti snížení kupní ceny z částky 2 300 000 Kč na částku 1 600 000 Kč (dohodnuté v dodatku č. 2), konkursní soud ustanovil znalcem pro vypracování revizního posudku Ústav oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské, Technické univerzity Ostrava. Ze závěrů tohoto posudku, které jsou rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí na straně 7 až 11, konkursní soud vycházel. Uzavřel, že obvyklá cena souboru majetku, který byl převeden smlouvou ze dne 29. listopadu 2001, činila 2 193 000 Kč. Snížení kupní ceny z částky 2 700 000 Kč na částku 2 300 000 Kč (dodatkem č. 1) má reálnou oporu v hodnotě prodávaného majetku, když ocenění k 29. listopadu 2001 bylo „provedeno ve výši“ 2 193 000 Kč. Dále měl soud revizním posudkem za prokázané, že důvodnost snížení ceny z částky 2 300 000 Kč na 1 600 000 Kč je zřejmá, když na straně prodávajícího a kupujícího byly dány důvody pro snížení ceny, které znalec vyjmenovává. Konkursní soud zdůraznil, že podle znaleckého ústavu neexistuje databáze pro srovnání obecné tržní ceny objektů v daném období v historickém centru Olomouce. Prokázány nebyly ani jakékoliv investice v době před uzavřením smlouvy. Odvolávaje se na závěry revizního znaleckého posudku ze dne 10. srpna 2016 konkursní soud dospěl k závěru, podle něhož žalobou uplatněný nárok není důvodný, neboť snížení kupní ceny bylo opodstatněné.
5. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil jak rozsudek konkursního soudu (v bodě I. výroku), tak usnesení konkursního soudu ze dne 21. ledna 2020 (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před konkursním soudem (druhý výrok) a o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
6. Odvolací soud nejprve odmítl námitky, jimiž žalobkyně zpochybňovala skutková zjištění konkursního soudu a jím provedené dokazování. Poté, co zopakoval a doplnil dokazování v rozsudku vyjmenovanými smlouvami a znaleckými posudky, odkazuje na ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a judikaturu Nejvyššího soudu, odvolací soud dovodil, že konkursnímu soudu nelze vytýkat nesprávné hodnocení důkazů. Vzal totiž „za stěžejní součást svých skutkových zjištění“ závěr druhého revizního znaleckého posudku č. 219/05/2016 ze dne 10. srpna 2016, v němž se znalec vyjádřil ke všem předchozím znaleckým posudkům. Závěr tohoto posudku, že na cenu měly vliv okolnosti na straně prodávajícího i kupujícího, není nelogický a nelze „mu vyčítat, že nemá podklad ve skutkových zjištěních“. Konkursní soud provedl k důkazu znalecký posudek č. 589/24/2014 ze dne 5. června 2014 zpracovaný na objednávku žalovaného, jehož součástí byla listina žalovaného ze dne 2. května 2014 nazvaná „podklady pro vypracování revizního znaleckého posudku“. Obsah této listiny částečně koresponduje s výpovědí žalovaného u soudního jednání dne 1. srpna 2007.
7. Dále odvolací soud, cituje §15 odst. 1 písm. c/, odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přisvědčil závěru konkursního soudu, že kupní cenu sníženou dodatkem č. 2 ze dne 3. května 2002 na částku 1 600 000 Kč nelze považovat za cenu „rovnající se či výrazně nelišící se od stanovené ceny obvyklé (2 193 473 Kč)“, avšak vzhledem k pochybnostem znalců o obvyklé ceně k 29. listopadu 2001 není možno vycházet pouze z porovnání skutečně sjednané ceny „s takto s pochybnostmi a nepřesvědčivě stanovenou cenou obvyklou“. Odvolací soud se proto zabýval i dalšími okolnostmi prodeje. K tomu uvedl, že v době uzavření (původní) smlouvy dne 29. listopadu 2001 byla provozovna dlouhodobě zavřená a až po jejím uvedení do provozu kupující zjistil, „co vlastně koupil“, což lze považovat za změnu v okolnostech významných pro určení výše kupní ceny. Zjistil, že kupní cena 2 700 000 Kč je nepřiměřená a neodpovídá jeho představám o stavu provozovny. Závěrem odvolací soud rozvedl úvahy na téma dopadu převodu majetku do majetkové sféry dlužníka, a to i z hlediska vlivu na uspokojení věřitelů z majetku konkursní podstaty.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho prvnímu výroku) podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v jeho prvním výroku.
9. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v prověření výkladu ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV, které dle jejího názoru odvolací soud aplikoval v rozporu s ustálenou judikaturou.
10. Dovolatelka především tvrdí, že kupní smlouva ani její dodatky neobsahovaly žádné změny v okolnostech či důvody pro snížení ceny. Zpochybňuje formulaci otázek, které konkursní soud zadal znalci (aby určil, zda byl důvod pro snížení ceny, zda další snížení ceny bylo důvodné či nikoliv), když jde o otázky právní, jejichž zodpovězení náleží soudu, nikoliv znalci. Z toho dovolatelka vyvozuje, že soud neřešil podstatu věci, jíž bylo vydání částky 700 000 Kč z důvodu neúčinného právního úkonu (dodatku č. 2 ze dne 3. května 2002) a nezkoumal otázku nápadně nevýhodných podmínek „ve vztahu k obsahu původní kupní smlouvy, ani ve vztahu kupní smlouvy ve znění dodatku“. Dále dovolatelka namítá, že žalovaný ani netvrdil změny v okolnostech. Až v listině ze dne 2. května 2014 žalovaný poprvé po deseti letech od podání žaloby uvádí okolnosti, které vedly ke snížení ceny z částky 2 300 000 Kč na 1 600 000 Kč. Na základě této listiny zpracoval ZNALEX s. r. o. znalecký posudek a i soudem ustanovený revizní znalec považoval tuto listinu za stěžejní. Podle dovolatelky však listina nebyla „způsobilá pro závěry a úvahy soudu, pro myšlenkovou činnost soudu a soudem provedené právní posouzení věci, aniž okolnosti v této listině žalovaného uvedené vyšly v řízení najevo“. Šlo o listinu „před soudem neprojednanou a neprokázanou“.
11. Dovolatelka též polemizuje s názorem odvolacího soudu o pochybnostech znalců při stanovení obvyklé ceny, považuje jej za rozporuplný a ohrazuje se proti užití pojmu investiční hodnota. Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu o dalších okolnostech prodeje namítá, že jde o úsudky „konstruované bez podkladů či indicií“. Podle dovolatelky se měl odvolací soud zabývat osobou žalovaného z pohledu předpokladu schopného provozovatele restauračního zařízení v historické části Olomouce. Počínání žalovaného (který až později zjistil, co vlastně koupil) považuje za spíše pošetilé jednání bez péče řádného hospodáře, nikoliv za změnu v okolnostech.
12. Závěrem dovolatelka popisuje úkony jednatele pozdějšího úpadce činěné v souvislosti s převodem majetku. Upozorňuje, že druhý revizní posudek ignoruje smlouvu uzavřenou dne 24. července 2002 mezi žalovaným jako prodávajícím a S. H. jako kupujícím. Potud namítá nesprávný úsudek soudů o ceně 1 375 000 Kč, když kupující musel vynaložit částku 2 000 000 Kč. Dále tvrdí, že soudy se nezabývaly jejími námitkami vůči druhému reviznímu znaleckému posudku, které směřovaly k tomu, že posudek vychází ze soudem neprojednaných podkladů.
13. Dovolání následně dovolatelka doplnila podáním ze dne 24. března 2021. I když tak učinila po uplynutí dovolací lhůty, v tomto doplnění formulované otázky, jejichž zodpovězení dovolatelka žádá ve vztahu k výkladu §15 odst. 1 písm. c/ ZKV, vychází (posuzováno podle obsahu) z textu původního dovolání.
14. Žalovaný navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné. Závěry konkursního soudu považuje za správné, s tím, že právní hodnocení vychází z jednoznačných závěrů druhého revizního posudku. Pozastavuje se nad námitkou dovolatelky o neprovedení důkazů, které dle jeho mínění v dovolání ani neoznačila. K tomu dodává, že dovolatelka byla přítomna u soudního jednání dne 8. července 2020, odvolání ústně doplnila, žádné námitky proti provedeným důkazům neměla a provedení dalších důkazů nenavrhovala.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval rozsahem a přípustností dovolání.
17. Dovolání výslovně směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že ve vztahu k prvnímu výroku napadeného rozhodnutí se dovolání netýká té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil (doplňující) usnesení konkursního soudu o nákladech státu.
18. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být v této věci přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy jen za předpokladu, že Nejvyšší soud, jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
19. O případ uvedený v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, neboť odvolací soud zrušil první rozsudek konkursního soudu pro procesní vady. Rovněž podstatou rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen v pořadí druhý rozsudek konkursního soudu, byly pokyny k doplnění dokazování. Srov. ostatně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
20. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
21. Nejvyšší soud neshledal důvod založit přípustnost dovolání pro posouzení dovolatelkou předestřené otázky výkladu ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV, když napadené rozhodnutí je v tomto ohledu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1/ Ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV patří v té své části, která se zabývá nápadně nevýhodnými podmínkami právních úkonů dlužníka, k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
K tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5063/2007, a ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3214/2010, na něž odkázal i odvolací soud.
2/ Nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. U úplatných smluv jde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. V případě kupní smlouvy, v níž byla kupní cena dohodnuta na základě cenových předpisů platných k datu jejího uzavření, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s osobami jinými.
Srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1099/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3214/2010. V judikatuře Ústavního soudu viz např. usnesení ze dne 13. července 2000, sp. zn. III. ÚS 91/2000, uveřejněné pod číslem 24/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
3/ Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu k výkladu §15 odst. 1 písm. c/ ZKV se podává, že jednoznačný, procentuálně vyjádřitelný, obecný závěr o tom, kdy lze z poměru obvyklé ceny k ceně smluvené bez dalšího usuzovat, že dlužník převedl věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ze svého majetku na jinou osobu za nápadně nevýhodných podmínek, přijmout ani nelze.
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1169/2009.
4/ Při posuzování (ne)existence nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV, pokud jde o výši ceny sjednané kupní smlouvou, je nezbytné mít na zřeteli především účel zákona o konkursu a vyrovnání, jímž je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§1 odst. 1 ZKV), jakož i cíl konkursu, jímž je dosažení poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem (§2 odst. 3 ZKV).
K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 130/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 131/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 1020/2006.
5/ Neúčinnost právního úkonu podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV nastává (při splnění předpokladů tam určených) ze zákona, aniž by bylo třeba domáhat se vyslovení jeho neúčinnosti (odpůrčí) žalobou.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 902/2012, uveřejněný pod číslem 19/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
6/ Byla-li dodatkem ke kupní smlouvě snížena kupní cena, aniž by došlo ke změně v okolnostech významných pro určení výše kupní ceny, je nutno otázku nápadně nevýhodných podmínek zkoumat jednak ve vztahu k obsahu původní kupní smlouvy, jednak ve vztahu k obsahu kupní smlouvy ve znění dodatku. Závěr o převodu věci za nápadně nevýhodných podmínek vztahující se ke kupní smlouvě ve znění dodatku, je důvodem neúčinnosti (jen) tohoto dodatku a nikoli (původní) kupní smlouvy, obsahující obvyklou kupní cenu.
K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 543/2005, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 4205/2011. Na tato rozhodnutí též přiléhavě odkázal odvolací soud.
22. Odvolací soud vyšel z individuálního posouzení dané věci a z výše ustanoveného judikatorního rámce nevybočil způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí. Při zkoumání, zda snížením kupní ceny dodatkem č. 2 ze dne 3. května 2002 nebyly naplněny „nápadně nevýhodné“ podmínky ve smyslu §15 odst. 1 písm. c/ ZKV, neomezil svůj úsudek (s ohledem na závěry znaleckých posudků) na pouhé porovnání ceny obvyklé (2 193 473 Kč) se sníženou kupní cenou (1 600 000 Kč) a zabýval se i dalšími okolnostmi prodeje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1690/2006). Rovněž úvahy, na základě kterých odvolací soud dospěl k závěru o změně v okolnostech významných pro určení výše (snížení) kupní ceny (možnost zjistit stav zařízení restaurace až po jejím uvedení do provozu po dlouhodobé uzávěře), nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřené. Totéž platí i pro úvahy odvolacího soudu při posuzování existence nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §15 odst. 1 písm. c/ ZKV z hlediska účelu zákona o konkursu a vyrovnání, jímž je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, jakož i cíle konkursu, jímž je dosažení poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem (§2 odst. 3 ZKV) [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1020/2006].
23. Tvrdí-li dovolatelka, že soudy (nesprávně) považovaly za stěžejní důkaz listinu žalovaného ze dne 2. května 2014, kterou žalovaný předložil znalci (nikoliv soudu), případně namítá-li vady a nedostatky znaleckých posudků (např. užití pojmu investiční hodnota) nebo polemizuje se závěrem odvolacího soudu o výši ceny dohodnuté v kupní smlouvě uzavřené mezi žalovaným jako prodávajícím a S. H. jako kupujícím, pak ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů.
24. Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
25. Jelikož dovolatelka v dovolání obšírně popisuje a hodnotí závěry znaleckých posudků, znalcům zadané otázky a vytýká soudům, že mechanicky přebraly závěry revizního znaleckého posudku č. 219/05/2016, aniž se vypořádaly s jejími námitkami, Nejvyšší soud dodává, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).
26. V dané věci (specifické zejména charakterem majetku převedeného na žalovaného před více než dvaceti lety) jsou skutkové závěry odvolacího soudu učiněné na základě znaleckých posudků projevem zásady volného hodnocení důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2019, sp. zn. 25 Cdo 407/2019).
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 22. října 2020), která podle §7 bodu 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 700 000 Kč) částku 11 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2 394 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 13 794 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu