ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3552.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 3552/2020-408
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce V. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Sokolovská 37/24, PSČ 186 00, proti žalované P. R. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, se sídlem v Praze, U Rajské zahrady 1912/3, PSČ 130 00, o zaplacení částky 3.000.000 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalované o zaplacení částky 1.145.973 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 36/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2020, č. j. 91 Co 1/2020-363, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2020, č. j. 91 Co 1/2020-363, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. dubna 2019, č. j. 11 C 36/2016-259, ve znění usnesení ze dne 19. června 2019, č. j. 11 C 36/2016-272, a usnesení ze dne 15. července 2019, č. j. 11 C 36/2016-286, se zrušují . V části, v níž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalované o zaplacení částky 145.973 Kč, se věc postupuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci; ve zbývajícím rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 16. dubna 2019, č. j. 11 C 36/2016-259, ve znění usnesení ze dne 19. června 2019, č. j. 11 C 36/2016-272, a usnesení ze dne 15. července 2019, č. j. 11 C 36/2016-286, Obvodní soud pro Prahu 4:
[1] Uložil žalované (P. R.) zaplatit žalobci (V. R.) částku 3.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení v roční výši 8,05 % za dobu od 7. února 2014 do zaplacení (výrok I.).
[2] Zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala po žalobci zaplacení částky 1.145.973 Kč s příslušenstvím (výrok II.).
[3] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 449.112 Kč (výrok III.).
[4] Uložil žalované zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok IV.).
2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce se v dané věci domáhá po žalované zaplacení částky 3.000.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím s odůvodněním, že dne 7. února 2014 žalovaná jako osoba s dispozičním právem k účtu žalobce bez jeho vědomí a svolení poukázala z tohoto účtu na svůj bankovní účet částku 4.000.000 Kč. Na žádost žalobce žalovaná následně dne 12. února 2014 vrátila ze svého bankovního účtu zpět na účet žalobce částku 1.000.000 Kč. Zbývající částku žalovaná odmítla vrátit.
[2] Žalovaná se proti žalobou uplatněnému nároku bránila tvrzením, že poukázáním částky 4.000.000 Kč si pouze vrátila částku, kterou jí žalobce dlužil na základě směnky znějící na směnečný peníz ve výši 4.000.000 Kč, splatné dne 30. června 2013 (dále též jen „sporná směnka“). Uvedená částka měla odpovídat půjčkám, které žalovaná v průběhu několika let poskytla žalobci.
[3] Vzájemnou žalobou se následně žalovaná domáhala po žalovaném jednak zaplacení částky 1.000.000 Kč (se specifikovaným příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení) s tím, že jde o část platby na spornou směnku, kterou žalovaná „pod nátlakem“ vrátila zpět žalobci, jednak zaplacení částky 145.973 Kč, jež představuje 6% úrok ze směnečného peníze za dobu od splatnosti sporné směnky do jejího zaplacení, který jí náleží dle čl. I. §48 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“).
[4] Žalobce popřel, že by mu kdy žalovaná poskytla nějakou půjčku. Dále zpochybnil pravost svého podpisu na sporné směnce a doplnil, že pokud by bylo zjištěno, že jde přesto o jeho pravý podpis, pak z něj musel být podvodně vylákán. Podle žalobce jsou navíc práva uplatněná vzájemnou žalobou promlčena.
[5] Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná byla osobou s dispozičním právem k bankovnímu účtu žalobce a že obě výše specifikované bezhotovostní platby skutečně proběhly. Provedeným dokazováním pak bylo zjištěno, že podpis na sporné směnce je pravým podpisem žalobce.
[6] Žalovaná v řízení neprokázala, že její majetkové poměry byly v rozhodné době takové, aby jí umožňovaly poskytnout žalobci půjčku v tvrzené výši, prokázáno nebylo ani samotné uzavření smlouvy (smluv) o půjčce.
3. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobou uplatněný nárok je důvodný, vzájemná žaloba naopak obstát nemůže. Pro rozhodnutí dané věci bylo podle soudu prvního stupně stěžejní posouzení otázky, zda žalované svědčil právní důvod pro to, aby si poukázala předmětnou částku ze žalobcova bankovního účtu. Žádný takový důvod však v řízení zjištěn nebyl.
4. K argumentaci žalované, která opírala svůj nárok na poskytnutí plnění z bankovního účtu žalobce o spornou směnku, soud prvního stupně zdůraznil, že v projednávané věci nešlo o směnečné a šekové řízení, soud proto posuzoval spornou směnku jen jako listinný důkaz, který však žalovanou nezbavil povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ve vztahu k obecnému závazku, který měla sporná směnka coby zajišťovací institut zajišťovat (tedy k tvrzeným půjčkám poskytnutým žalobci). Ve směnečném řízení by jistě stačilo předložit směnku obsahující všechny zákonem stanovené náležitosti a důkazní břemeno by se přeneslo na směnečného dlužníka. V daném případě však žalovaná nezvolila směnečné řízení jako způsob uplatnění své pohledávky vůči žalobci a soud tak nemohl vycházet jen ze směnečné listiny, nýbrž své závěry opřel o skutečnosti vyplývající ze souhrnu všech ostatních důkazů.
5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2020, č. j. 91 Co 1/2020-363, k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 49.852 Kč (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odkazuje na ustanovení §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – především zdůraznil, že ani podle skutkových tvrzení žalované neplnil žalobce na spornou směnku, když příkaz k převodu předmětné částky učinila sama žalovaná, a to bez předchozího pokynu žalobce, přičemž nedošlo ani k jeho dodatečnému schválení. Samotná skutečnost, že žalovaná měla k účtu žalobce dispoziční právo, neboť vedla žalobci jeho účetnictví, nemohla podle odvolacího soudu bez dalšího založit zmocnění k převodu finančních prostředků ve prospěch žalované. V posuzované věci tak nešlo o to, že by v řízení bylo nepřípustně zpochybňováno provedené plnění na směnku, jak namítala žalovaná, když o takové plnění zjevně vůbec jít nemohlo, neboť v řízení nebylo ani tvrzeno, že by kdy žalobce projevil vůli k takovému jednání.
7. Samotná existence sporné směnky, pokračoval odvolací soud, „při jejím popření a námitkách žalobce (…) neprokazuje důvodnou pohledávku žalované“. Ostatně ani v samotném směnečném řízení nejsou vyloučeny námitky proti kauze směnky, jimiž je pak soud povinen se zabývat.
8. Odvolací soud, maje za správný rovněž závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalovaná neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně poskytnutí půjčky (půjček) žalobci, uzavřel, že žalovaná se převodem finančních prostředků z účtu žalobce bezdůvodně obohatila, neboť získala majetkový prospěch bez právního důvodu. Za tohoto stavu nebylo možné vyhovět ani vzájemné žalobě žalované.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.
10. Konkrétně má dovolání za přípustné (poměřováno obsahem dovolání) pro řešení následujících otázek:
[1] Lze pohledávku ze směnky uplatněnou v rámci vzájemné žaloby dle §97 o. s. ř. posuzovat mimo rámec směnečného řízení dle §175 o. s. ř.?
[2] Mohl soud v projednávané věci posoudit směnku vystavenou podle čl. I. §75 směnečného zákona, jejímž prostřednictvím žalovaná dokládala právní titul vyvracející tvrzení o bezdůvodném obohacení, pouze jako listinný důkaz, a nikoli „výhradně jako směnku“?
[3] Lze zřízení dispozičního práva k bankovnímu účtu jiné osoby považovat rovněž za udělení generálního zmocnění, jež opravňuje pověřenou osobu disponovat s bankovním účtem zmocnitele?
[4] Může soud z procesního hlediska projednat vzájemný návrh, kterým je uplatněna pohledávka ze směnky, ve společném řízení se sporem o vydání bezdůvodného obohacení?
11. Dovolatelka k označeným právním otázkám (s poukazem na v dovolání označenou judikaturu Nejvyššího soudu) argumentuje následovně:
12. Soudy nižších stupňů měly v projednávané věci veškeré skutečnosti, které se týkaly sporné směnky, posuzovat „procesně právně optikou směnečného řízení, tedy jako standardní pohledávku ze směnky“. Bylo na žalobci, chtěl-li nároky ze směnky zpochybnit, aby případně prokázal, že šlo o směnku zajišťovací a jaký dluh směnka zajišťovala. Směnka sama pak neměla být posuzována jen jako listinný důkaz, nároky z ní (včetně požadovaného příslušenství podle čl. I. §48 odst. 1 směnečného zákona) měly být projednány ve směnečném řízení. V něm by žalovaná byla povinna pouze předložit směnku, ohledně ostatních skutečností (jimiž by se žalobce bránil směnečné pohledávce) by nesl důkazní břemeno žalobce. V poměrech dané věci navíc ve skutečnosti ani nešlo o směnku zajišťovací, jak tvrdil žalobce, ale o „směnku běžnou tzn. nezajišťovací“.
13. Žalobní návrh žalobce a vzájemný návrh žalované nelze podle přesvědčení dovolatelky spojovat a rozhodovat o nich „jako by se jednalo o návrh jediný“. Soud měl možnost směnečné nároky uplatněné vzájemnou žalobou vyloučit k samotnému projednání, což však neučinil.
14. O tom, že dovolatelka byla oprávněna zadat příkaz k převodu předmětné částky, podle ní svědčí již samotná skutečnost, že tato transakce byla úspěšně provedena. Představa odvolacího soudu, že snad dovolatelka potřebovala k převodu peněz z účtu žalobce jeho další souhlas či pokyn, zcela „popírá logiku a smysl generálního zmocnění uděleného žalobcem žalované před bankou“.
15. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, maje závěry odvolacího soudu za věcně správné.
17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
18. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Z ustanovení §237 o. s. ř. se podává, že dovolání je přípustné (není-li stanoveno jinak) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. První dovolatelkou předestřená otázka (zda lze pohledávku ze směnky uplatnit i mimo rámec směnečného řízení podle §175 o. s. ř.) nečiní dovolání přípustným již proto, že (kladná) odpověď na ni je zcela triviální. O tom, že práva ze směnky lze v soudním řízení uplatnit nejen ve směnečném rozkazním řízení upraveném v ustanovení §175 o. s. ř., nýbrž i v běžném (nezkráceném) soudním řízení (lhostejno zda žalobou, nebo vzájemným návrhem podle §97 o. s. ř.) žádných pochyb není. Občanský soudní řád v tomto směru žádné omezení nestanoví.
20. Dovolání je naopak přípustné k řešení druhé předestřené právní otázky týkající se povahy směnečných závazků (a s tím související otázky rozložení důkazního břemene ohledně důvodu vystavení směnky), když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
23. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je (při posuzování otázek souvisejících s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v důsledku dispozic s prostředky na běžném účtu třetí osoby) ustálena v závěrech, podle kterých:
[1] P eníze složené na běžném účtu jsou v majetku peněžního ústavu, zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných aktiv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, a ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). Peněžnímu ústavu pak mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu, jež vůči bance realizují oprávnění obligační povahy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, či ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014, jakož i důvody rozsudku ze dne 30. srpna 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, uveřejněného pod číslem 49/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[2] Existence dispozičního oprávnění má tak zásadní význam ve vztahu k bance, neboť z něj vyplývá povinnost peněžního ústavu uskutečňovat v souladu s příkazy udílenými oprávněnou osobou převody složených finančních prostředků. Ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot; proto má-li být vyloučen vznik bezdůvodného obohacení na úkor majitele účtu, je nutno analyzovat právní vztahy mezi dotčenými subjekty a zkoumat, zda se naznačený přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod, například v podobě účinné smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015, ze dne 5. června 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, nebo ze dne 25. června 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019).
[3] Jinak řečeno, dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu oprávněné osoby zahrnuje také oprávnění k výběru finančních prostředků, další použití těchto prostředků a oprávněnost takového použití pak však již není otázkou závislou na existenci či rozsahu dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu, nýbrž na právních vztazích mezi majitelem účtu a touto oprávněnou osobou (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014).
24. Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že převedla-li dovolatelka z bankovního účtu žalobce peněžní prostředky na svůj účet, bylo pro zodpovězení otázky, zda se tím na úkor žalobce mohla bezdůvodně obohatit, určující posouzení, zda se takový převod mohl opírat o řádný právní důvod. Soudy obou stupňů přitom dospěly k závěru, že dostatečným důvodem k převodu peněžních prostředků nemohla být sporná směnka, kterou žalobce sice vystavil, tato listina však sama o sobě – v situaci, kdy nebylo prokázáno poskytnutí půjček, jejichž vrácení mělo být směnkou zajištěno – existenci pohledávky za žalobcem neprokazuje. Takový závěr ovšem nemůže bez dalšího obstát.
25. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil ( srov. např. rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku.
26. Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno. K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015, jakož i judikaturu tam označenou.
27. To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu právnímu poměru účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky, určuje dohoda účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečná smlouva). Jakkoli zákon z tohoto pohledu žádné zvláštní druhy směnek nerozlišuje, právní teorie i soudní praxe v této souvislosti zpravidla vymezují rozdíly mezi směnkami platebními (v podobě směnky „pro soluto“ a směnky „pro solvendo“) a směnkami zajišťovacími (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněného pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 112/2014“).
28. Sjednaný účel směnky (to, v jakém funkčním vztahu ke kauzálnímu poměru směnka podle ujednání účastníků směnečného vztahu vystupuje) je pak určující rovněž pro vymezení okruhu kauzálních námitek, jež eventuálně může dlužník použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit (srov. opět R 112/2014). Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek vždy tíží směnečného dlužníka; to platí i v případě tzv. negativních tvrzení (typicky v případě namítaného nedostatku kauzy směnky) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, jakož i judikaturu tam dále označenou].
29. Z výše podaných judikatorních závěrů plyne, že dovolatelku v poměrech dané věci netížilo ani břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno ohledně kauzy sporné směnky. Jestliže dovolatelka předložila platnou směnku vlastní vystavenou žalobcem, bylo na žalobci, chtěl-li směnečný nárok zpochybnit prostřednictvím kauzálních námitek (včetně námitky, že pro vystavení sporné směnky nebyl žádný důvod), aby rozhodující skutečnosti nejen vylíčil, ale v řízení rovněž prokázal. Kdyby nebyl s uplatněnou obranou úspěšný, bylo by nutné vyjít z toho, že platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou, jinak řečeno, dostatečným důvodem, o který se mohl opírat převod peněžních prostředků z účtu žalobce ve prospěch dovolatelky.
30. Právní posouzení věci odvolacím soudem (které výše uvedené judikatorní závěry nerespektuje) tudíž není správné a dovolání je již na tomto základě opodstatněné.
31. U přípustného dovolání navíc přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takovou jinou vadou řízení (dovolatelkou nadto výslovně namítanou) je přitom postiženo (v níže specifikované části) i řízení v projednávané věci.
32. Podle §9 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy (odstavec 1). Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně (mimo jiné) ve sporech z finančního zajištění a sporech týkajících se investičních nástrojů a cenných papírů nebo zaknihovaných cenných papírů, i když se nejedná o investiční nástroje [odstavec 2 písm. j)].
Z ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř. se podává, že řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Dle §97 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem (odstavec 1). Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (odstavec 2). Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět (odstavec 3).
Podle §104a o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odstavec 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odstavec 2). Bylo-li řízení zahájeno u vrchního soudu a má-li za to, že není věcně příslušný, vrchní soud rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni. To neplatí, dospěje-li vrchní soud k závěru, že věc patří do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu; v takovém případě věc předloží se zprávou o tom Nejvyššímu soudu. Účastníci řízení mají právo se k otázce věcné příslušnosti vyjádřit. Bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem, Nejvyšší soud rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odstavec 4). Obdobně podle odstavců 2 až 4 se postupuje, namítne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení (odstavec 5). V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §105 tím není dotčeno (odstavec 6). Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odstavec 7). Ustanovení odstavců 2 a 7 se nepoužije, náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví (odstavec 8).
Konečně podle §112 o. s. ř. platí, že v zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků (odstavec 1). Jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, nebo odpadnou-li důvody, pro které byly věci soudem spojeny, může soud některou věc vyloučit k samostatnému řízení (odstavec 2).
33. Dovolatelka v projednávané věci požadovala vzájemnou žalobou kromě zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím (mělo jít o část plnění získaného od žalobce, kterou dovolatelka podle svého mínění neoprávněně vrátila žalobci zpět) také zaplacení částky 145.973 Kč. Podle vylíčených rozhodujících skutečností obsažených ve vzájemné žalobě přitom mělo jít o nárok ze sporné směnky uplatněný podle čl. I. §48 odst. 1 bodu 2. směnečného zákona, představovaný 6% směnečným úrokem za dobu od splatnosti směnky do jejího zaplacení.
34. Projednání a rozhodnutí o vzájemné žalobě je ze zákona spojeno s řízením o žalobě (srov. §97 odst. 2 o. s. ř.). Soud je však povinen vzájemnou žalobu vyloučit k samostatnému řízení, je-li tu okolnost, která společnému řízení brání. O takový případ půjde i tehdy, je-li k projednání a rozhodnutí obou věcí zákonem stanovena věcná příslušnost různých soudů; po vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému řízení pak soud postupuje podle §104a o. s. ř. K tomu srov. v literatuře shodně např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 635 a násl.).
35. V projednávané věci však soudy nižších stupňů výše uvedeným způsobem nepostupovaly. Přitom je zřejmé, že nezakládalo-li žádné ustanovení občanského soudního řádu (v době, kdy bylo dané řízení zahájeno) věcnou příslušnost krajských soudů k projednání a rozhodnutí věci, v níž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu, byly k projednání žaloby a rozhodnutí o ní v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (§9 odst. 1 o. s. ř.). Pro spory, v nichž jsou uplatňovány nároky ze směnky, pak ovšem naopak ustanovení §9 odst. 2 písm. j) o. s. ř předepisovalo pro projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcnou příslušnost krajského soudu (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 3309/2015, uveřejněného pod číslem 74/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
36. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej, přičemž v části, v níž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě dovolatelky o zaplacení částky 145.973 Kč, Nejvyšší soud věc postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích (srov. §85 odst. 1, ve spojení s §85a o. s. ř.) jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni; ve zbývajícím rozsahu věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
37. Právní názor Nejvyššího soudu je v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu