ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3581.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 3581/2021-301
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Chytrý nájem s. r. o. , se sídlem v Chotíkově č. p. 479, PSČ 330 17, identifikační číslo osoby 29158958, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) R. D. , narozenému XY, a 2) A. D. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou, se sídlem v Tuchoměřicích, Na Výsluní 546, PSČ 252 67, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 123/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2021, č. j. 2 Cmo 213/2020-236, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2021, č. j. 2 Cmo 213/2020-236, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 1. listopadu 2018,č. j. 49 Cm 123/2018-15, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 620.075 Kč s 6% úrokem od 5. října 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.066 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 58.018,40 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 13. května 2020, č. j. 49 Cm 123/2018-205, Krajský soud v Plzni k námitkám žalovaných zrušil směnečný platební rozkaz (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 53.736 Kč (výrok II.).
3. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne ze dne 23. dubna 2021, č. j. 2 Cmo 213/2020-236, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti (první výrok) a uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 100.441 Kč (druhý výrok).
4. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
[1] Dne 10. září 2015 uzavřeli žalovaní (jako dlužníci) a žalobce (jako věřitel) smlouvu o půjčce č. 5321501 (dále též jen „smlouva o půjčce“), kterou se věřitel zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 170.000 Kč, která je účelově vázána na financování zálohy dle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. 532/15, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. 532/15 a smlouvy příkazní č. 532/15 uzavřené dne 3. července 2015 mezi žalovanými a společností Ekonomické stavby s. r. o. (dále jen „společnost E“), na jejímž základě provádí společnost E pro žalované přípravné projektové práce a inženýrské činnosti k výstavbě jejich rodinného domu. Smluvní strany se dohodly, že finanční prostředky budou věřitelem poskytnuty přímo budoucímu zhotoviteli (společnosti E), a to do 30 dnů ode dne podpisu smlouvy o půjčce. Dlužníci se zavázali splatit věřiteli půjčku nejpozději do 10. listopadu 2015; pro případ prodlení s vrácením půjčky se účastníci dohodli na povinnosti dlužníků zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z jistiny dlužné půjčky až do úplného zaplacení.
[2] K zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce vystavili dlužníci dne 10. září 2015 směnku vlastní (původně šlo o blankosměnku), znějící na směnečný peníz 620.075 Kč, se splatností 4. října 2018.
[3] Jednatelem žalobce i společnosti E, jakož i předsedou představenstva společnosti Ekonomické stavby rodinná a. s., která je společníkem žalobce i společnosti E, je D. M..
[4] Žalovaní založili svoji procesní obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu především na námitce, podle níž vystavením sporné směnky bylo zneužito právo. Žalobce (ve spolupráci se společností E, jež je se žalobcem personálně i majetkově propojena) svým postupem obchází zákon a jedná v rozporu s dobrými mravy. Žalobce poskytuje finanční prostředky s krátkou dobou splatnosti a vysokým sankčním úrokem. S ohledem na obsah uzavřené smlouvy o půjčce je namístě její režim podřídit úpravě obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), jehož ustanovení §18 odst. 1 použití směnky k zajištění spotřebitelského úvěru vylučuje.
5. Na tomto základě odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl námitky žalovaných za důvodné (sdíleje názor žalovaných, že smlouva o půjčce byla uzavřena úplatně, když sjednaná smluvní pokuta představuje v poměrech dané věci skryté úroky, pročež jde o spotřebitelský úvěr, který podle §18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nelze zajistit směnkou) – dospěl k závěru, že žalovaní se prostřednictvím včas uplatněných námitek povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem neubránili.
6. Přitom učinil následující závěry:
[1] Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, je platnou směnkou vlastní obsahující veškeré náležitosti vyžadované ustanovením čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“).
[2] Smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ustanovení §1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) , když ji uzavřeli na straně věřitele žalobce jako podnikatel a na straně dlužníků žalovaní jako spotřebitelé; nejde však o smlouvu uzavřenou v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť smlouva neobsahovala ujednání o zaplacení úroků či jiné úplaty za poskytnutí finančních prostředků [§2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru]. Současně nejde ani o smlouvu o zápůjčce (§2390 o. z.), nýbrž o smlouvu inominátní podle ustanovení §1746 odst. 2 o. z.
[3] Námitková obrana žalovaných týkající se údajného zneužití práva, jež vychází z jejich právních vztahů ke společnosti E, žalovaným proti žalobci v intencích ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona nepřísluší. Skutečnost, že mezi žalobcem a označenou společností existuje majetkové a personální propojení, ještě nezakládá právo žalovaných uplatňovat vůči žalobci námitky plynoucí ze vztahu vůči samostatnému subjektu.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují (posuzováno podle obsahu dovolání) ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
8. Dovolatelé argumentují ve prospěch závěru, že postup žalobce při poskytování peněžních prostředků na základě smlouvy o půjčce představuje zneužití práva a porušení dobrých mravů. Dovolatelé popisují, za jakých okolností byla smlouva o půjčce uzavřena, akcentují personální a majetkovou propojenost jednotlivých subjektů vystupujících na straně věřitele (či budoucího zhotovitele) a dovozují, že jim – oproti mínění odvolacího soudu – námitková obrana založená na tvrzeních vycházejících z jejich vlastních vztahů ke společnosti E přísluší.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odporuje závěrům, k nimž dospěl Ústavní soud a Nejvyšší soud v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu.
11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Podle ustanovení §2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty.
13. Nejvyšší soud v této souvislosti předesílá, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) správně vyhodnotil, že smlouva o půjčce, kterou uzavřel žalobce (podnikatel ‒ §420 a násl. o. z.) s žalovanými (spotřebiteli ‒ §419 o. z.) je smlouvou spotřebitelskou (§1810 a násl. o. z.); ostatně otázka spotřebitelské povahy smlouvy o půjčce nebyla mezi účastníky řízení sporná.
14. Zároveň odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že smlouva o půjčce není smlouvou o spotřebitelském úvěru, když zákon o spotřebitelském úvěru se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty [k tomu srov. §2 písm. c) tohoto zákona].
15. Jakkoli Nejvyšší soud při hodnocení povahy obsahově srovnatelných právních úkonů (do 31. prosince 2013) a právních jednání (od 1. ledna 2014), jehož smluvní stranou byl žalobce (jako věřitel), opakovaně dovodil, že ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení dlužníka s vrácením „půjčky“ nelze považovat za ujednání o úroku či úplatě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, ze dne 30. prosince 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019, ze dne 28. března 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021), nelze přehlédnout, že tento závěr (bez dalšího) v ústavní rovině neobstál.
16. Nálezem ze dne 19. července 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, totiž Ústavní soud zrušil (mimo jiné) usnesení ze dne 27. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3668/2019, v němž se Nejvyšší soud přihlásil [při hodnocení, zda tamní právní jednání (smlouva o „půjčce“ uzavřená mezi stejným žalobcem a jinými spotřebiteli) je spotřebitelským úvěrem] právě ke shora zmíněnému závěru.
17. Přitom nosné důvody tohoto nálezu lze shrnout následovně:
[1] Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s řešením otázky, zda smlouva o „půjčce“ (ze dne 17. září 2015) byla sjednána jako smlouva úplatná či bezúplatná a zda tudíž na předmětný právní vztah dopadá právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli. Pro toto posouzení bylo nezbytné interpretovat předmětné právní jednání a zejména jeho ujednání o „smluvní pokutě“, a to za účelem zjištění, zda toto ujednání je ve své podstatě skutečně sankcí pro případ nesplnění povinností jedné ze smluvních stran či zda jde o „skrytý úrok“ (bod 18.).
[2] Podle Ústavního soudu, který jinak nemá teoretickému vymezení rozdílu mezi úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, jež má motivovat dlužníka k řádnému splnění zajištěného závazku, provedenému obecnými soudy z hlediska ústavnosti co vytknout, vedlejší účastnice (Chytrý nájem s. r. o.), jejímž hlavním (ne-li jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně bezúplatných překlenovacích půjček klientům společnosti E, musela od samého počátku předpokládat, že stěžovatelé jistinu včas neuhradí. To platí tím spíše, že stěžovatelé před uzavřením předmětné smlouvy opakovaně výslovně deklarovali, že naspořenými finančními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru. Tento úvěr však dle Ústavního soudu s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálně možné v krátké době splatnosti tak, jak tato byla sjednána, vyřídit a vyčerpat. Za této situace je tak více než zřejmé, že se skutečností, že se stěžovatelé dostanou do prodlení a dojde k „aktivaci“ ujednání o „smluvní pokutě“, muselo být vedlejší účastnicí při nastavování smluvních podmínek počítáno a na předmětné ujednání je tak vzhledem ke skutkovým okolnostem věci třeba hledět jako na skrytý úrok, tedy úplatu, kterou za poskytnutí půjčky věřitel nad rámec jistiny od dlužníků obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu (bod 24.).
[3] Přestože stěžovatelům (kteří navíc smlouvu o „půjčce“ uzavřeli rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona formálně vzato příslušely námitky toliko vůči „majiteli“ směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy dle názoru Ústavního soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a propojení obou společností (tedy vedlejší účastnice a společnosti E), nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve svém důsledku vede ke znemožnění, případně značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu. V případě kladné odpovědi na tuto otázku pak bylo namístě, aby tuto námitkovou obranu stěžovatelů připustily a řádně se jí zabývaly (bod 26.).
[4] Úkolem soudu prvního stupně bude znovu se zabývat námitkami stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vázán přitom bude právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu, tj. zejména že: 1) při výkladu smlouvy o „půjčce“ za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je však v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběh předsmluvních jednání a nastavení smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými společnostmi uzavřeli, jako celku; 2) je nutné zabývat se též námitkovou obranou stěžovatelů plynoucí z jejich vztahů se společností E a její faktickou provázaností s vedlejší účastnicí. V každém případě pak bude mít na zřeteli, že jeho úkolem (stejně jako soudu odvolacího či dovolacího) je nejen respektovat právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí vždy směřovat ke spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky (bod 29.).
18. K výše uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 31. srpna 2022, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021.
19. Jelikož odvolací soud nepostupoval při výkladu smlouvy o půjčce (ve spojení se smlouvou ze dne 3. července 2015) způsobem, který popsal Ústavní soud ve shora označeném nálezu (s nímž se následně ztotožnil též Nejvyšší soud), nemohou (bez dalšího) obstát ani jeho závěry, podle nichž 1) se na smlouvu o půjčce nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru a 2) žalovaným nepřísluší námitková obrana vycházející ze vztahů ke společnosti E.
20. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
21. V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby posoudil, zda je skutkový stav dané věci v podstatných (pro následné právní posouzení rozhodných) okolnostech srovnatelný s poměry věci, ve které rozhodl Ústavní soud citovaným nálezem, a následně vyhodnotil, zda smlouva o půjčce je smlouvou o spotřebitelském úvěru (a zda lze v takovém případě se zřetelem k §18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru použít k jejímu zajištění směnku). Setrvá-li na závěru, že jde o smlouvu, na kterou se nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, nepřehlédne, že Ústavní soud se v nálezu vyjádřil též ke vzájemné souvislosti jednotlivých smluv, jakož i k faktické provázanosti žalobce se společností E, které považoval za právně významné pro posouzení námitkové obrany žalovaných (spotřebitelů) proti směnečnému platebnímu rozkazu.
22. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu