ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3839.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 3839/2020-835
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Chytrý nájem s. r. o. , se sídlem v Chotíkově č. p. 479, PSČ 330 17, identifikační číslo osoby 29158958, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) T. D. , narozenému XY, bytem XY, a 2) M. D. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, PSČ 353 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 36/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2020, č. j. 2 Cmo 178/2019-647, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2020, č. j. 2 Cmo 178/2019-647, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 24. března 2017, č. j. 41 Cm 36/2017-14, uložil žalovaným (T. D. a M. D.) zaplatit žalobci (Chytrému nájmu s. r. o.) společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 541.174 Kč s 6% úrokem od 10. února 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.803 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 53.285 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 28. ledna 2019, č. j. 41 Cm 36/2017-510, Krajský soud v Plzni k námitkám žalovaných ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů námitkového řízení částku 111.259,50 Kč (výrok II.).
3. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 24. července 2020, č. j. 2 Cmo 178/2019-647, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 41.261 Kč (druhý výrok).
4. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
[1] Dne 6. prosince 2013 uzavřeli žalovaní a společnost Ekonomické stavby s. r. o. (dále jen „společnost E“) smlouvu o smlouvě budoucí o dílo č. 541/13, smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci č. 541/13, a smlouvu příkazní č. 541/13 (dále též jen „smlouva SOS“), v níž se smluvní strany (mimo jiné) zavázaly, že za podmínek uvedených v této smlouvě uzavřou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude provedení stavby rodinného domu dle dispozic a specifikace určené budoucími objednateli (žalovanými) za cenu díla v rozsahu cca 2.650.000 Kč, a to na pozemku ve smlouvě blíže označeném. Žalovaní se dále zavázali zaplatit budoucímu zhotoviteli (společnosti E) do 14 dnů od podpisu této smlouvy částku 170.000 Kč jako zálohu na úhradu nákladů přípravných projektových prací a inženýrských činností ve smlouvě blíže specifikovaných, a to prostřednictvím úvěru. Tato záloha bude zúčtována v rámci konečného vyúčtování ceny budoucího díla – stavby rodinného domu, tj. po dokončení a předání budoucího díla.
[2] Dne 20. ledna 2014 uzavřeli žalobce (jako věřitel) a žalovaní (jako dlužníci) smlouvu o půjčce č. 5411301 (dále též jen „smlouva o půjčce“), kterou se věřitel zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 170.000 Kč, která je účelově vázána na financování zálohy dle smlouvy SOS s tím, že finanční prostředky budou věřitelem poskytnuty přímo budoucímu zhotoviteli (společnosti E), a to do 14 dnů ode dne podpisu smlouvy o půjčce. Dlužníci se zavázali splatit věřiteli půjčku nejpozději do 20. března 2014; pro případ prodlení s vrácením půjčky se účastníci dohodli na povinnosti dlužníků zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z jistiny půjčky až do úplného zaplacení.
[3] K zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce vystavili dlužníci dne 20. ledna 2014 (mimo jiné) blankosměnku s doložkou nikoli na řad žalobce splatnou ve Zruči-Senci a současně se s žalobcem dohodli na podmínkách, za nichž mu vznikne právo vyplnit blankosměnku v údajích data splatnosti a směnečné sumy. Žalobce následně doplnil do blankosměnky datum splatnosti (9. února 2017) a částku směnečné sumy (541.174 Kč), sestávající z částky 93.102 Kč (aktuální výše jistiny půjčky) a z částky 448.072 Kč (vyúčtovaná smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z nesplacené jistiny).
[4] Jednatelem žalobce i společnosti E, jakož i předsedou představenstva společnosti Ekonomické stavby rodinná a. s., která je společníkem žalobce i společnosti E, je D. M. (dále jen „D. M.“).
[5] Žalovaní založili svoji procesní obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na celé řadě (obsáhle odůvodněných) námitek, přičemž (mimo jiné) namítali, že: a) smlouva SOS a smlouva o půjčce jsou neplatné pro rozpor se zákonem a jeho obcházení, b) neobdrželi podle těchto smluv žádné plnění a od smlouvy SOS odstoupili, c) sjednaná smluvní pokuta představuje zjevné zneužití práva v neprospěch spotřebitele, smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši a je nemravná, d) byla porušena ustanovení týkající se právní úpravy tzv. spotřebitelských smluv a e) směnku podepsali v omylu, je proto neplatná.
5. Na tomto základě odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k následujícím závěrům:
[1] Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, je platnou směnkou vlastní obsahující veškeré náležitosti vyžadované ustanovením čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“).
[2] Smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ustanovení §1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) , když ji uzavřeli na straně věřitele žalobce jako podnikatel a na straně dlužníků žalovaní jako spotřebitelé; nejde však o smlouvu uzavřenou v režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť smlouva neobsahovala ujednání o zaplacení úroků či jiné úplaty za poskytnutí finančních prostředků [§2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru]. Současně nejde ani o smlouvu o zápůjčce (§2390 o. z.), nýbrž o smlouvu inominátní podle ustanovení §1746 odst. 2 o. z.
[3] Smlouva o půjčce neobsahuje žádná ujednání, která by v rozporu s právní úpravou ochrany spotřebitele představovala zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků, či která by vykazovala znaky zneužívající klauzule.
[4] Námitky žalovaných, jež vycházely z právních vztahů ke společnosti E (omyl, neposkytnutí plnění či nesplnění dalších povinností společností E, neplatnost smlouvy SOS apod.), žalovaným proti žalobci v intencích ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona nepřísluší. Skutečnost, že mezi žalobcem a označenou společností existuje majetkové a personální propojení, ještě nezakládá právo žalovaných uplatňovat vůči žalobci námitky plynoucí ze vztahu vůči samostatnému subjektu.
6. Vzhledem k tomu, že se žalovaným prostřednictvím včas uplatněných námitek nepodařilo zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu, odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (v dovolání konkretizované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu , případně otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
8. Dovolatelé vytýkají soudům nižších stupňů, že „bagatelizovaly“ tvrzený spotřebitelský charakter předmětných smluvních vztahů a nezbytnou právní a soudní ochranu s tím spojenou v těchto směnečných sporech, kde jednatel žalobce opakovaně a dlouhodobě zneužívá k újmě práv spotřebitelů (klientů) své dvoudomé vystupování, kdy je jednak jednatelem žalobce a jednak jednatelem společnosti ES, jež jednají jako jeden celek (komplex) zcela koordinovaně vůči spotřebitelům. Takové jednání je dle dovolatelů nepoctivé, porušující dobré mravy, ústavní pořádek i evropské právo a nepožívá právní ochrany.
9. Dále dovolatelé obsáhle argumentují ve prospěch závěru, že směnka byla excesivně vyplněna v rozporu s dobrými mravy a k újmě jejich práv jako spotřebitelů, když směnka zajišťuje půjčku, kterou byla financována záloha na úhradu budoucích prací realizovaných společností ES (jako zhotovitele díla) ve prospěch žalovaných, ale žalovaní od společnosti ES obdrželi plnění, které bylo zcela nepoužitelné (neužitečné a neúčelné), vadné a nedokončené, tudíž nevznikla potřeba čerpat zálohu a tedy ani půjčku; směnka tak kryje dle dovolatelů nedluh. Dovolatelé mají za to, že je potřeba zohlednit v projednávané věci personální propojení žalobce a společnosti ES (osobou jednatele D. M.), a umožnit jim tak bránit se již v tomto směnečném řízení námitkami (skutečnostmi) plynoucími z jejich vztahu ke společnosti ES. Dovolatelé nepovažují za spravedlivé a po právu, aby byli nuceni jako spotřebitelé iniciovat další soudní spory ohledně vrácení „uhrazených finančních prostředků“ – které však nikdy nebyly v jejich dispozici – proti společnosti ES.
10. Podle dovolatelů mohla být směnka co do údaje směnečné sumy doplněna maximálně do výše ceny obvyklé (bez daně z přidané hodnoty) využitelného plnění pro dovolatele, kterého se jim dostalo od společnosti ES, a to z titulu bezdůvodného obohacení dovolatelů. Potud odkazují na znalecký posudek vyjadřující se k hodnotě plnění, kterého se jim dostalo od společnosti ES, a který nižší soudy jako důkazní prostředek (pro nadbytečnost) neprovedly.
11. Dovolatelé dále považují smlouvu SOS za absolutně neplatnou pro neurčitost vymezení jejího předmětu dle §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a smlouvu o půjčce za absolutně neplatnou z důvodu, že je v rozporu s dobrými mravy, zcela nevyvážená a nepřiměřená; za neplatné považují dovolatelé i veškeré navazující právní vztahy včetně vztahů směnečných. Z opatrnosti namítají dovolatelé též neplatnost a nemravnost ujednání o smluvní pokutě (za prodlení s vrácením půjčky) pro nepřiměřenost a „úročení smluvní pokuty“; z těchto důvodů shledávají dovolatelé smlouvu o půjčce lichevní. Dovolatelé zdůrazňují, že tyto skutečnosti byly do řízení vneseny již ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudy nižších stupňů k nim měly přihlédnout (vyvodit z nich právně správné důsledky) z úřední povinnosti, tj. aniž by se dovolatelé museli „absolutní neplatnosti uvedených právních jednání (včetně směnky)“ dovolávat.
12. Za rozporné s právem na ochranu spotřebitele považují dovolatelé také to, že na projednávanou věc soudy neaplikovaly ustanovení §1816 odst. 2 o. z. Ve spotřebitelských smlouvách se smluvní strany nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, obsahují-li spotřebitelské smlouvy taková ujednání, nelze na ně pohlížet jako na platná.
13. Konečně dovolatelé opakují, že byli uvedeni společností ES v omyl, a to příslibem „zajištění úvěrového financování“ celého projektu a nabídkou „půjčky“ od žalobce a jejich úmyslem nebylo podepsat (blanko)směnky.
14. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
16. Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odporuje závěrům, k nimž dospěl Ústavní soud a Nejvyšší soud v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Podle ustanovení §2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty.
19. Nejvyšší soud v této souvislosti předesílá, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) správně vyhodnotil, že smlouva o půjčce, kterou uzavřel žalobce (podnikatel ‒ §420 a násl. o. z.) s žalovanými (spotřebiteli ‒ §419 o. z.) je smlouvou spotřebitelskou (§1810 a násl. o. z.); ostatně otázka spotřebitelské povahy smlouvy o půjčce nebyla mezi účastníky řízení sporná.
20. Zároveň odvolací soud uzavřel, že smlouva o půjčce není smlouvou o spotřebitelském úvěru, když zákon o spotřebitelském úvěru se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty [k tomu srov. §2 písm. c) tohoto zákona].
21. Jakkoli Nejvyšší soud při hodnocení povahy obsahově srovnatelných právních úkonů (do 31. prosince 2013) a právních jednání (od 1. ledna 2014), jehož smluvní stranou byl žalobce (jako věřitel), opakovaně dovodil, že ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení dlužníka s vrácením „půjčky“ nelze považovat za ujednání o úroku či úplatě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, ze dne 30. prosince 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019, ze dne 28. března 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, nelze přehlédnout, že tento závěr (bez dalšího) v ústavní rovině neobstál.
22. Nálezem ze dne 19. července 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, totiž Ústavní soud zrušil (mimo jiné) usnesení ze dne 27. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3668/2019, v němž se Nejvyšší soud přihlásil [při hodnocení, zda tamní právní jednání (smlouva o „půjčce“ uzavřená mezi stejným žalobcem a jinými spotřebiteli) je spotřebitelským úvěrem] právě ke shora zmíněnému závěru.
23. Přitom nosné důvody tohoto nálezu lze shrnout následovně:
[1] Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s řešením otázky, zda smlouva o „půjčce“ (ze dne 17. září 2015) byla sjednána jako smlouva úplatná či bezúplatná a zda tudíž na předmětný právní vztah dopadá právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli. Pro toto posouzení bylo nezbytné interpretovat předmětné právní jednání a zejména jeho ujednání o „smluvní pokutě“, a to za účelem zjištění, zda toto ujednání je ve své podstatě skutečně sankcí pro případ nesplnění povinností jedné ze smluvních stran či zda jde o „skrytý úrok“ (bod 18.).
[2] Podle Ústavního soudu, který jinak nemá teoretickému vymezení rozdílu mezi úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, jež má motivovat dlužníka k řádnému splnění zajištěného závazku, provedenému obecnými soudy z hlediska ústavnosti co vytknout, vedlejší účastnice (Chytrý nájem s. r. o.), jejímž hlavním (ne-li jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně bezúplatných překlenovacích půjček klientům společnosti E, musela od samého počátku předpokládat, že stěžovatelé jistinu včas neuhradí. To platí tím spíše, že stěžovatelé před uzavřením předmětné smlouvy opakovaně výslovně deklarovali, že naspořenými finančními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru. Tento úvěr však dle Ústavního soudu s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálně možné v krátké době splatnosti tak, jak tato byla sjednána, vyřídit a vyčerpat. Za této situace je tak více než zřejmé, že se skutečností, že se stěžovatelé dostanou do prodlení a dojde k „aktivaci“ ujednání o „smluvní pokutě“, muselo být vedlejší účastnicí při nastavování smluvních podmínek počítáno a na předmětné ujednání je tak vzhledem ke skutkovým okolnostem věci třeba hledět jako na skrytý úrok, tedy úplatu, kterou za poskytnutí půjčky věřitel nad rámec jistiny od dlužníků obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu (bod 24.).
[3] Přestože stěžovatelům (kteří navíc smlouvu o „půjčce“ uzavřeli rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona formálně vzato příslušely námitky toliko vůči „majiteli“ směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy dle názoru Ústavního soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a propojení obou společností (tedy vedlejší účastnice a společnosti E), nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve svém důsledku vede ke znemožnění, případně značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu. V případě kladné odpovědi na tuto otázku pak bylo namístě, aby tuto námitkovou obranu stěžovatelů připustily a řádně se jí zabývaly (bod 26.).
[4] Úkolem soudu prvního stupně bude znovu se zabývat námitkami stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vázán přitom bude právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu, tj. zejména že: 1) při výkladu smlouvy o „půjčce“ za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je však v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběh předsmluvních jednání a nastavení smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými společnostmi uzavřeli, jako celku; 2) je nutné zabývat se též námitkovou obranou stěžovatelů plynoucí z jejich vztahů se společností E a její faktickou provázaností s vedlejší účastnicí. V každém případě pak bude mít na zřeteli, že jeho úkolem (stejně jako soudu odvolacího či dovolacího) je nejen respektovat právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí vždy směřovat ke spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky (bod 29.).
24. K výše uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 31. srpna 2022, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021.
25. Jelikož odvolací soud nepostupoval při výkladu smlouvy o půjčce (ve spojení se smlouvou SOS) způsobem, který popsal Ústavní soud ve shora označeném nálezu (s nímž se následně ztotožnil též Nejvyšší soud), nemohou (bez dalšího) obstát ani jeho závěry, podle nichž 1) se na smlouvu o půjčce nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru a 2) žalovaným nepřísluší námitková obrana vycházející ze vztahů ke společnosti E.
26. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
27. V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby posoudil, zda je skutkový stav dané věci v podstatných (pro následné právní posouzení rozhodných) okolnostech srovnatelný s poměry věci, ve které rozhodl Ústavní soud citovaným nálezem, a následně vyhodnotil, zda smlouva o půjčce je smlouvou o spotřebitelském úvěru. Setrvá-li na závěru, že jde o smlouvu, na kterou se nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, nepřehlédne, že Ústavní soud se v nálezu vyjádřil též ke vzájemné souvislosti jednotlivých smluv, jakož i k faktické provázanosti žalobce se společností E, které považoval za právně významné pro posouzení námitkové obrany žalovaných (spotřebitelů) proti směnečnému platebnímu rozkazu. Jestliže naopak dospěje k závěru, podle kterého smlouva o půjčce byla uzavřena v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, neopomene se vypořádat s pravidlem zakotveným v ustanovení §18 odst. 1 tohoto zákona (podle kterého ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek).
28. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu