ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.729.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 729/2021-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce OBAL CENTRUM s. r. o. , se sídlem v Sezemicích, Veská 35, PSČ 533 04, identifikační číslo osoby 25923536, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalovaným 1) R. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Šrobárova 2002/40, PSČ 101 00, a 2) PROINTSERVIS s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 48392286, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 275/2012, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2020, č. j. 2 Cmo 139/2018-402, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.730,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 3. září 2012, č. j. 59 Cm 275/2012-10, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně původnímu žalobci – S V O s. r. o. (dále též jen „společnost S“) směnečný peníz ve výši 1.715.000 Kč s 6% úrokem od 17. července 2009 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 85.750 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 19. března 2014, č. j. 59 Cm 275/2012-127, soud prvního stupně směnečný platební rozkaz ponechal vůči oběma žalovaným v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení mezi účastníky (výrok II.) a vůči státu (výrok III.).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba žalovaní odvolání. V průběhu odvolacího řízení (dne 2. června 2015) původní žalobce indosoval směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, na řad žalobce. Usnesením ze dne 30. července 2015, č. j. 2 Cmo 218/2014-169, Vrchní soud v Praze – odkazuje na ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – vyhověl návrhu společnosti S, aby nabyvatel směnky vstoupil do řízení na její místo.
4. Usnesením ze dne 14. prosince 2016, č. j. 2 Cmo 218/2014-209, Vrchní soud v Praze zrušil (ve vztahu k prvnímu žalovanému) rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby odstranil pochybnosti v závěrech zpracovaných znaleckých posudků [revizního znaleckého posudku Mgr. Miloše Švandy (dále jen „M. Š.“), znalce v oboru písmoznalectví a kriminalistika, a PhDr. Václavy Musilové (dále jen „V. M.“), znalkyně v oboru kriminalistika, předloženého v souladu s ustanovením §127a o. s. ř. prvním žalovaným a revizním znaleckým posudkem zpracovaným dne 16. ledna 2014 Mgr. Marií Beňovou (dále jen „M. B.“), znalkyní v oboru písmoznalectví – odvětví zkoumání ručního písma], případně (nepodaří-li se rozpory ve znaleckých posudcích odstranit) aby je nechal přezkoumat znaleckým ústavem.
5. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 2. února 2018, č. j. 59 Cm 275/2012-321, směnečný platební rozkaz ponechal vůči prvnímu žalovanému v platnosti (výrok I.) a uložil mu zaplatit na náhradě nákladů námitkového řízení žalobci částku 157.814,40 Kč (výrok II.) a státu částku 8.577 Kč (výrok III.).
6. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že :
[1] Žalobce se v dané věci domáhá zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 16. července 2008 prvním žalovaným na řad společnosti Čásenský & Hlavatý, s. r. o., znějící na směnečný peníz „3.340.000 Kč“ (správně 3.430.000 Kč), se splatností dne 16. července 2009, za jejíž zaplacení převzal druhý žalovaný směnečné rukojemství (dále též jen „sporná směnka“).
[2] První žalovaný založil svou námitkovou obranu zejména na tvrzení, že spornou směnku nepodepsal a podpis na směnce tak není jeho pravým podpisem.
[3] JUDr. Jarmila Hanyková, CSc., (dále jen „J. H.“) znalkyně z oboru písmoznalectví, dospěla ve znaleckém posudku ze dne 9. července 2013 k závěru, že podpis žalovaného předpokládaného znění „Š.“ je pravým podpisem prvního žalovaného. Znalkyně M. B., která vypracovala dne 16. ledna 2014 revizní znalecký posudek, se vyjádřila tak, že sporný podpis je s vysokou pravděpodobností pravým podpisem prvního žalovaného.
[4] Znalci M. Š. a V. M., kteří na požádání prvního žalovaného zpracovali revizní znalecký posudek ze dne 7. srpna 2014, uzavřeli, že o pravosti podpisu výstavce na sporné směnce nelze objektivně rozhodnout. Není možné odlišit, zda jde o padělek napodobeného charakteru nebo neobvyklou variantu pravého podpisu prvního žalovaného.
7. Vázán pokyny odvolacího soudu vyslovenými v kasačním rozhodnutí soud prvního stupně provedl konfrontaci a výslech znalců M. B., M. Š. a V. M. Znalkyně M. B. setrvala na svém názoru o pravosti zkoumaného podpisu, znalci M. Š. a V. M. shodně uvedli, že i v případě dostupnosti stejného množství srovnávacího materiálu jako měla znalkyně M. B. by buď setrvali na svém nerozhodném závěru, nebo by se přiklonili k znalkyni M. B. Zdůraznili pak, že výstup znaleckého posudku již nemůže být takový, že je sporný podpis jednoznačně padělkem.
8. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení čl. I. §11, §13 odst. 1, §14, §28, §48, §49, §75, §77 a §78 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – dospěl k závěru, že prvnímu žalovanému se včas vznesenými námitkami správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
9. Z provedeného dokazování podle soudu prvního stupně vyplynulo, že podpis výstavce na sporné směnce je ve vysoké rovině pravděpodobnosti pravým podpisem prvního žalovaného. Návrhy prvního žalovaného na doplnění dokazování vyhotovením dalšího revizního posudku, svědeckým výslechem M. V. (dále jen „M. V.“) a účastnickým výslechem prvního žalovaného soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítl, když k posouzení sporného podpisu byly vyhotoveny tři znalecké posudky (z toho dva revizní) a následně byla provedena rovněž konfrontace jednotlivých znalců.
10. K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok) a vůči státu (třetí výrok).
11. Odvolací soud – poté, co nechal znalce M. Š. a V. M. zpracovat dodatek k podanému reviznímu znaleckému posudku – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že první žalovaný spornou směnku vystavil. Přitom zdůraznil, že znalecký posudek zpracovaný znalkyní M. B. obsahuje veškeré náležitosti znaleckého posudku, je přesvědčivý a konzistentní.
12. Za opodstatněné neměl odvolací soud ani výhrady prvního žalovaného, podle nichž soud prvního stupně pochybil v otázce procesní poučovací povinnosti a zaujal nesprávný právní názor na otázku rozdělení důkazního břemene ohledně pravosti podpisu na směnce. V této souvislosti odvolací soud odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, z nichž plyne, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce leží na žalobci. V projednávané věci přitom žalobce důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu prvního žalovaného na sporné směnce unesl a bylo na žalovaném, aby případně závěry znaleckých posudků vyvrátil.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
14. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně (v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007) posoudil otázku rozložení důkazního břemene mezi stranami sporu ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu dovolatele na sporné směnce). Nesouhlasí ani s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména jednotlivé znalecké posudky. Dovozuje, že s ohledem na rozporné závěry znaleckých posudků měl soud prvního stupně (potažmo odvolací soud) nechat přezkoumat znalecké posudky specializovaným ústavem. Tím, že soudy zamítly jeho důkazní návrhy (výslechem svědka M. V., výslechem žalovaného a vypracováním revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem), pak zatížily řízení vadou a porušily právo dovolatele na spravedlivý proces.
15. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
16. Dovolání prvního žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
17. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
18. Odvolací soud v poměrech dané věci především správně a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. dovolatelem zmiňovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, jakož i rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, či rozsudek ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010) vyhodnotil, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (prvního žalovaného) na směnce tíží žalobce, a na základě hodnocení provedených důkazů pak uzavřel, že žalobce toto důkazní břemeno unesl.
19. Posuzováno dle obsahu podaného dovolání se pak dovolatel (vyjma námitky nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce rozložení důkazního břemene) snaží (polemikou se závěry odvolacího soudu o pravosti podpisu výstavce směnky) jednak zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), podle něhož dovolatel jako výstavce spornou směnku podepsal, a dále brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů. Uplatňuje tak jednak „skutkový“ dovolací důvod, který ovšem (již s účinností od 1. ledna 2013) nemá k dispozici (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jednak zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které − se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
20. Jde-li konkrétně o hodnocení důkazů znaleckým posudkem, lze k výše řečenému doplnit, že výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěrech, podle nichž :
[1] Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
[2] V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají.
[3] Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou škodu, nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.
K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sp. zn. 29 Cdo 4253/2019 a judikaturu v něm k těmto otázkám citovanou.
[4] Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí .
[5] Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců.
K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019 a judikaturu v něm k těmto otázkám citovanou.
21. Soudy nižších stupňů v projednávané věci při dokazování znaleckými posudky a následně při hodnocení těchto důkazů závěry plynoucí z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu plně respektovaly a nepominuly žádné okolnosti, jež v průběhu řízení vyšly najevo. Pro odstranění pochybností mezi znaleckými posudky provedly konfrontaci znalců. Odvolací soud nadto zadal znalcům V. M. a M. Š. vypracovat dodatek za využití shodného srovnávacího materiálu, přesvědčivě pak vysvětlil, z jakého důvodu nemá posudky dále za rozporné a zdůvodnil, proč se přiklonil k závěru znalkyně M. B. Skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně (ne)pravosti podpisu dovolatele na sporné směnce (včetně závěru, podle něhož žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu na směnce, a naopak dovolateli se závěr o pravosti zpochybnit nepodařilo) nejsou tak ani zjevně nepřiměřené.
22. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly (dovolatelem) navržené důkazy, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
23. Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, pak plyne již z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, jehož provedení se dovolatel v řízení před soudy nižších stupňů domáhal, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. února 2021), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.715.000 Kč) částku 15.180 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 3.250,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 18.730,80 Kč.
25. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení ( v aktuálním znění ) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu