ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.912.2021.1
2
3
sp. zn. 29 Cdo 912/2021-727
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce V. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem, se sídlem v Praze, Vodičkova 695/24, PSČ 110 00, proti žalovanému A. I. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Bc. Milanem Mlezivou, advokátem, se sídlem v Plzni, Skrétova 1011/48, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 163/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2020, č. j. 12 Cmo 143/2018-676, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 4. srpna 2010, č. j. 48 Cm 163/2010-50, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 5.000.000 Kč s 6% úrokem od 3. prosince 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 16.333 Kč, na náhradě nákladů řízení částku 138.200 Kč a rozhodl o přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky.
2. Rozsudkem ze dne 16. dubna 2018, č. j. 48 Cm 163/2010-585, Krajský soud v Plzni ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Šlo přitom o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho první rozsudek ze dne 23. dubna 2012, č. j. 48 Cm 163/2010-160, jímž ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 8 Cmo 274/2012-250, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (dovolání žalobce podané proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 1231/2014). V pořadí druhý rozsudek ze dne 13. října 2014, č. j. 48 Cm 163/2010-303, jímž soud prvního stupně opět ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, zrušil k odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2015, č. j. 8 Cmo 396/2014-332, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (dovolání žalobce podané proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 1796/2015).
3. Soud prvního stupně s odkazem na výsledky provedeného dokazování uzavřel, že:
[1] Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal (dále též jen „sporná směnka“), obsahuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a je tudíž platnou směnkou vlastní.
[2] Námitka, podle níž žalovaný vystavil spornou směnku pod nátlakem (jenž měl za následek nesvobodu jeho podpisu), byla již dříve vyvrácena a nebyl žádný důvod na tomto závěru cokoli měnit.
[3] Obstát nemohla ani námitka absence směnečné kauzy, když k vystavení směnky došlo za takových okolností, že je vyloučeno, aby žalovaný emitoval pro žalobce planou směnku (směnku bez kauzy). Žalovaný věrohodným způsobem nevysvětlil, proč by takovou směnku podepisoval, navíc již v námitkách směřoval k tomu, že směnka ve skutečnosti kauzu měla, byť (podle názoru žalovaného) šlo o kauzu nedovolenou (směnka měla souviset s realizací obchodu s určitou chemickou látkou).
[4] V řízení nebylo prokázáno, že kauzou sporné směnky měl být tvrzený obchod s označenou chemickou látkou, který se však nikdy neuskutečnil. V řízení vyšlo najevo pouze to, že vystavení směnky časově s tímto obchodem souviselo. Nešlo ani o obchod nedovolený či vyžadující zvláštní povolení.
[5] Žalovanému se nepodařilo vyvrátit tvrzení žalobce, podle kterého směnka sloužila k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou žalovanému poskytl.
4. Rozsudkem ze dne 8. září 2020, č. j. 12 Cmo 143/2018-676, změnil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
5. Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně (mimo jiné opětovně vyslechl oba účastníky řízení a svědka V. S.) a dále jej doplnil – dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že žalovaný spornou směnku podepsal za okolností, které popsal v námitkách, tedy že sporná směnka měla být podle směnečné dohody uzavřené se žalobcem vystavena v souvislosti s chystaným obchodem s označenou chemickou látkou, použitelnost směnky však byla časově omezena, neboť žalobce se zavázal směnku druhý den žalovanému vrátit s tím, že bude nahrazena další směnkou vystavenou jinou osobou (A. D.) a žalobce již nadále nebude práva ze sporné směnky vůči žalovanému uplatňovat.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatel – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 422/2012 (jde o rozsudek ze dne 27. září 2012) – namítá, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, když skutečnost, že „z chaotických námitek dlužníka vyplývá tvrzení o jakési směnečné dohodě, která nebyla naplněna, v předchozím řízení nebyla zmíněna ani dlužníkem ani soudem prvního i druhého stupně“. Odvolací soud si podle názoru dovolatele ve svých rozhodnutích vydaných v projednávané věci protiřečí, uvedený právní názor při jednání „vůbec neprezentoval a zbavil tak žalobce možnosti skutkově a především právně argumentovat“.
8. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
9. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
10. Námitkou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, neboť je založeno na něčem, co v průběhu dosavadního řízení „nebylo zmíněno ani dlužníkem ani soudem prvního i druhého stupně“, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (jen) u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
11. Budiž (nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení) dodáno, že vytýkanou vadou napadené rozhodnutí ani netrpí. Žalovaný již ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vylíčil (dostatečně určitě a srozumitelně) okolnosti, za nichž měla být sporná směnka vystavena (včetně dohody uzavřené se žalobcem o časovém omezení využitelnosti sporné směnky). Těmito okolnostmi (tvrzeným důvodem vystavení sporné směnky) se pak při posuzování důvodnosti vznesených námitek zabýval již soud prvního stupně. O překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, byť založeného na opačném závěru, než učinil soud prvního stupně, tak zjevně nemůže být řeči (k tomu srov. též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel proto nebyl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat a ze stejného důvodu nemohl být ani konečným výsledkem řízení „překvapen“.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení ( v aktuálním znění ) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu