ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.980.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 980/2021-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) MACHT - CV, s. r. o. , se sídlem v Jirkově, Zaječická 1858, PSČ 431 11, identifikační číslo osoby 25 03 39 64, a b) TERMETAL Moravia s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Trabantská 291/20, PSČ 190 15, identifikační číslo osoby 29 01 15 91, obou zastoupených Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00, proti žalovaným 1) A. L. , narozenému XY, bytem XY, a 2) P. M. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Radkou Felgrovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o náhradu škody, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 Cm 2/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2020, č. j. 13 Cmo 18/2019-314, ve znění usnesení ze dne 24. listopadu 2020,
č. j. 13 Cmo 18/2019-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 29.713,40 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně.
III. Žalobce b) je povinen zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.576,60 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 71 Cm 2/2015-279:
1) Zamítl žalobu na „určení“, že žalovaní (A. L. a P. M.) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) [MACHT - CV, s. r. o.] částku 2.310.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. května 2011 do zaplacení a náklady soudního řízení (výrok I.).
2) Zamítl žalobu na „určení“, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci b) [TERMETAL Moravia s. r. o.] částku 900.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. května 2011 do zaplacení a náklady soudního řízení (výrok II.).
3) Žalobci a) uložil zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 241.497,70 Kč (výrok III.).
4) Žalobci b) uložil zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 221.034,70 Kč (výrok IV.).
Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
a) Na základě insolvenčního návrhu dlužníka (1. Betonstav s. r. o. – dále jen „dlužník“), doručeného insolvenčnímu soudu dne 17. března 2011, insolvenční soud usnesením ze dne 12. května 2011, č. j. KSUL 71 INS 4468/2021-A-26, zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs.
b) Přihláškou ze dne 13. dubna 2011 (P-71) přihlásil žalobce a) do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky ve výši 3.848.672,10 Kč [šlo o pohledávky z obchodního styku vzniklé na základě smluv o dílo uzavřených s dlužníkem v období od 27. března 2008 do 26. května 2010 odpovídající dílčímu plnění žalobce a) v období let 2008 a 2010]. Přihláškou ze dne 24. března 2011 (P-15) přihlásil žalobce b) do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky ve výši 1.499.909,43 Kč [šlo o pohledávky z titulu plnění dle smlouvy o dílo ze dne 15. října 2010 (ve znění dodatku ze dne 22. října 2010) vyúčtované fakturami č. 1001M00097 a č. 1001M00121]. Výše uvedené pohledávky byly zjištěny v celém rozsahu na přezkumném jednání dne 21. července 2011.
c) V insolvenčním řízení byly přezkoumány pohledávky celkem 315 věřitelů v úhrnné výši 376.616.977,26 Kč.
d) Žalobu v dané věci podali žalobci dne 3. prosince 2015, přičemž se domáhali zaplacení žalovaných částek z titulu náhrady škody, kterou jim měli způsobit žalovaní (jednatelé dlužníka) porušením povinnosti podat bezodkladně insolvenční návrh [§98 a §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Současně zdůraznili, že jejich pohledávky vznikly prokazatelně až poté, kdy byli žalovaní v prodlení s plněním výše zmíněné povinnosti, když na základě skutečností obsažených v přihláškách pohledávek věřitelů (MONTGAS, a. s. ve výši 515.987,50 Kč, VÍTKOVICE POWER ENGINEERING, a. s. ve výši 792.220,- Kč a AIRCONDITION.CZ s. r. o. ve výši 4.921.237,10 Kč, splatných v době od 2. května 2007 do 10. srpna 2007) lze mít za prokázané, že dlužník byl v úpadku nejpozději k 1. lednu 2008.
e) Dne 20. února 2018 (v průběhu řízení) vznesli žalovaní námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, když podle jejich názoru lhůta k podání žaloby na náhradu škody započala běžet ode dne podání insolvenčního návrhu (17. března 2011) a žaloba byla podána po více než třech letech.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z ustanovení §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jakož i z ustanovení §98 a §99 insolvenčního zákona – dospěl k závěru o důvodnosti námitky promlčení.
Přitom s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (v důvodech konkretizovanou) ohledně data vzniku škody zdůraznil, že tímto dnem je nejpozději den, kdy byl skutečně podán insolvenční návrh; v poměrech projednávané věci tak začala běžet objektivní (tříletá) i subjektivní (dvouletá) promlčecí doba dnem 17. března 2011; obě promlčecí doby běžely po celou dobu trvání insolvenčního řízení a mohly uplynout i před jeho skončením.
Za stavu, kdy v řízení nebylo prokázáno „korupční jednání ze strany žalovaných“, ani to, že by žalovaní chtěli způsobit žalobcům škodu či jiný škodlivý následek úmyslným jednáním, insolvenční soud „nepřihlédl“ k „posouzení běhu“ desetileté promlčecí doby. Současně neshledal důvod, pro který by měl žalovaným odepřít výkon práva vznést námitku promlčení, když rozpor námitky promlčení s dobrými mravy (šikanózní povahu námitky) lze dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku.
Jelikož insolvenční soud vyhodnotil námitku promlčení uplatněnou žalovanými jako důvodnou, žalobu v plném rozsahu zamítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. dubna 2020, č. j. 13 Cmo 18/2019-314, ve znění (opravného) usnesení ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 13 Cmo 18/2019-345, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve správném znění tak, že zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) částku 2.310.000,- Kč s příslušenstvím a žalobci b) částku 900.000,- Kč s příslušenstvím (první výrok), změnil jej ve výrocích o nákladech řízení tak, že žalovaným právo na náhradu těchto nákladů nepřiznal (druhý výrok) a nepřiznal žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud předeslal (ve shodě se soudem insolvenčním), že odpovědnost osob uvedených v ustanovení §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit.
K otázce (nejzazšího) okamžiku vzniku škody zdůraznil, že v situaci, kdy má být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnutá v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výši pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, je dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. Případná nejistota věřitele o přesné výši škody je pak nevýznamná i pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, když k podání žaloby o náhradu škody postačuje jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody. Ostatně – pokračoval odvolací soud – z výslovného znění ustanovení §99 odst. 2 insolvenčního zákona je zjevné, že limituje výši možné škody výší pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení (a následně zjištěné); věřitel tak již v době podání přihlášky má vědomost o (nejvyšší možné) škodě, jež může vzniknout, jakož i vědomost o tom, že ze stejného důvodu mu již nemůže vznikat další majetková újma uplatnitelná vůči žalovaným.
V poměrech dané věci dále odvolací soud dovodil, že o výši škody a též o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobci bezpochyby dozvěděli (ve smyslu, že se při náležité péči mohli dozvědět z veřejně dostupných informací v insolvenčním rejstříku) nejpozději ke dni „17. prosince 2012“ (správně 17. února 2012), když „možné“ (očekávatelné) uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení insolvenční soud jednoznačně vyhodnotil v usnesení ze dne 17. února 2012, č. j. KSUL 71 INS 4468/2011-B-51 (potvrzeném usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2013, č. j. KSUL 71 INS 4468/2011, 3 VSPH 789/2012-B-69). Přitom měl s poukazem na soupis majetkové podstaty [položky 1 až 140 (B-19 a B-38)] a zprávu insolvenční správkyně přednesenou na přezkumném jednání a schůzi věřitelů dne 21. července 2011 za zřejmé, že (zjištěná) pohledávka navrhovatele předběžného opatření (věřitele č. 270 – HASIL a. s.) ve výši 3.412.146,89 Kč nebude uspokojena v celé výši, když představuje necelé 1 % z přihlášených (a zjištěných) pohledávek. Proto odvolací soud shledal věcně správným závěr insolvenčního soudu o promlčení žalobou uplatněného nároku v důsledku marného uplynutí subjektivní promlčecí doby. Pro úplnost doplnil, že marně uplynula (i) tříletá objektivní promlčecí doba běžící ode dne zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Konečně se odvolací soud ztotožnil též se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož žalovanými uplatněná námitka promlčení není rozporná s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek týkajících se počátku běhu subjektivní promlčecí doby, délky objektivní promlčecí doby, rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a důsledků nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř., které odvolací soud (podle jejich názoru) vyřešil odchylně od ustálené (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatelé zdůrazňují, že ani případné zjištění nedostatečnosti majetku dlužníka v poměru k přihlášeným pohledávkám samo o sobě neříká (pro účely zjištění počátku běhu subjektivní promlčecí doby) nic o tom, zda nějaká osoba konala před zahájením insolvenčního řízení protiprávně (v rozporu s ustanovením §98 insolvenčního zákona) a zda takové protiprávní jednání mělo za následek vznik škody na majetku věřitele co do snížení míry uspokojení pohledávek z majetku dlužníka. Označil-li odvolací soud jako okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty den, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž zamítl návrh na předběžné opatření podle ustanovení §100 odst. 1 insolvenčního zákona (správně 17. února 2012), postupoval zjevně v rozporu s výše uvedenou zásadou. Za paradoxní v této souvislosti považuje, že v označeném usnesení insolvenčního soudu bylo výslovně uvedeno, že z návrhu na předběžné opatření nelze vyvodit závěr o jeho důvodnosti, když z něj nelze bez dalšího dovodit vznik škody věřiteli v souvislosti s jednáním (nekonáním) jednatelů dlužníka (žalovaných). Odvolací soud se tak při svém právním hodnocení soustředil pouze na pravděpodobnost vzniku škody, nezabýval se však již tím, zda k danému okamžiku mohla být žalobcům zřejmá osoba škůdce a příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdců (žalovaných) „ve smyslu odpovědnostních znaků ustanovení §99 insolvenčního zákona“.
Současně dovolatelé konstatují, že v insolvenčním řízení lze pravidelně (ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák.) „dovodit škodu, osobu škůdce a příčinnou souvislost“ na základě schválené konečné zprávy; v insolvenčním řízení dlužníka však konečná zpráva dosud vypracovaná nebyla.
Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se nijak nezabýval otázkou délky promlčecí doby z hlediska splnění předpokladů úmyslného vzniku škody a s tím spojené desetileté objektivní promlčecí doby. Sami zastávají názor, podle něhož za stavu, kdy se žalovaní nezajímali o hrazení závazků dlužníka, sjednávali závazky nové a připustili selektivní hrazení závazků dlužníka, šlo z jejich strany o úmyslné jednání a porušení elementárních povinností statutárních orgánů dlužníka spočívající v tom, že pro absenci jakékoli kontroly nad hospodařením dlužníka řádně a včas nepodali insolvenční návrh. Navíc jim insolvenční soud, byť své rozhodnutí v tomto směru založil na neunesení důkazního břemene, neposkytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., kteréžto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Potud dovolatelé též namítají, že insolvenční soud „paušálně“ nepřipustil jimi navržené důkazy k prokázání úmyslu žalovaných.
Konečně dovolatelé polemizují i se závěrem odvolacího soudu o neexistenci rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím ke „změně judikatury“ Nejvyššího soudu, jde-li o okamžik vzniku škody (počátku běhu promlčecí doby) podle ustanovení §99 insolvenčního zákona. Považují za nepochybné, že k okamžiku zahájení insolvenčního řízení je možná míra uspokojení věřitelů dlužníka (a vznik škody) zcela neznámou, když není známo ani to, zda je dlužník v úpadku. V této souvislosti argumentují zejména zásadou právní jistoty a ochrany důvěry v právo a považují vznesenou námitku promlčení za nemravnou.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výroku o věci samé zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, popřípadě nedůvodné. Podle jejich názoru odvolací soud posoudil otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby, délky objektivní promlčecí doby a (ne)existence rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Přitom neporušil ani poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř., když žalobci sami uplatnili tvrzení o úmyslu žalovaných, požádali insolvenční soud o dodatečnou lhůtu k předložení důkazů v tomto směru a následně poskytli velmi podrobná tvrzení o tom, že škoda měla být způsobena úmyslně. Rozhodnutí soudů nižších stupňů, jde-li o vyhodnocení námitky promlčení, tak nemohlo být pro žalobce překvapivé.
Dovolání žalobců, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., když napadené rozhodnutí je co do řešení dovoláním otevřených právních otázek v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na jejichž závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Jde-li o posouzení (nejzazšího) okamžiku vzniku škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh, Nejvyšší soud ustáleně vychází ze závěru formulovaného v rozsudku ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, v němž na dané téma uzavřel, že má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3230/16, jako zjevně neopodstatněnou). Srov. též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, ze dne 30. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018, a ze dne 31. března 2021, sp. zn. 29 Cdo 3473/2019. Na závěry plynoucí především z rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 odkázal Nejvyšší soud (jako na ustálenou judikaturu) např. též v usneseních ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016, ze dne 25. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 5595/2017, ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4503/2016, a ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 3321/2018 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 2. února 2021, sp. zn. III. ÚS 3209/20).
Případná nejistota věřitele o přesné výši škody (způsobené tím, že insolvenční návrh nebyl podán dříve) je nevýznamná i pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, když pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody; srov. např. již stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. listopadu 1983, sp. zn. Cpj 10/83, uveřejněné pod číslem 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/1984“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2018, pod číslem 33, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4147/2018. Z dikce §99 odst. 2 insolvenčního zákona je přitom zjevné, že toto ustanovení přinejmenším limituje (vymezuje) výši možné škody výší do insolvenčního řízení přihlášené (a následně zjištěné) pohledávky věřitele, takže ani úsudek o přibližné výši škody vyjádřitelné v penězích není v době jejího vzniku (ve smyslu závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016) obtížný. Srov. opět rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 339/2018 a sp. zn. 29 Cdo 3473/2019.
Obě dvě promlčecí doby (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě doby, tj. doba objektivní a v jejím rámci doba subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto dob se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí doba. Výjimku z tohoto pravidla představuje nárok na náhradu škody na zdraví (o kterou však v posuzované věci nejde), k jehož uplatnění je stanovena pouze subjektivní promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3933/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10-11, ročník 2011, pod číslem 164). Ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. (ve věci uplatnitelné se zřetelem k §3036 o. z.) váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby ke dni, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se tedy váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoli tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, tak i o odpovědném subjektu. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná; pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, nestačí, přičemž počátek běhu subjektivní lhůty může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a k jeho vědomosti o škůdci. Srov. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný pod číslem 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněný pod číslem 98/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (obecně) rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 339/2018.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se žalobci o (případném) vzniku škody a tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděli nejpozději 17. února 2012, dovolatelé ‒ oproti svému přesvědčení ‒ nepředkládají Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňují správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, prokterý lze připustit dovolání, podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom závěr, podle něhož žalobci podali žalobu až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (jinými slovy, podali žalobu až po uplynutí dvou let ode dne, kdy se dozvěděli o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá), není ani zjevně nepřiměřený. Viz žalobní tvrzení, podle nichž již na základě přihlášených (a na přezkumném jednání dne 21. července 2011 zjištěných) pohledávek věřitelů (MONTGAS, a. s. ve výši 515.987,50 Kč, VÍTKOVICE POWER ENGINEERING, a. s. ve výši 792.220,- Kč a AIRCONDITION.CZ s. r. o. ve výši 4.921.237,10 Kč, splatných v době od 2. května 2007 do 10. srpna 2007) nastal úpadek dlužníka nejpozději k 1. lednu 2008, ve spojení se skutečností, že pohledávky žalobců vznikly až se značným časovým odstupem poté, kdy žalovaní (jednatelé dlužníka) porušili povinnost podat insolvenční návrh. Konečně (bez vazby na shora uvedené) nelze přehlédnout, že přezkumného jednání se osobně zúčastnil i věřitel a), který byl na schůzi věřitelů konané po skončení přezkumného jednání zvolen členem věřitelského výboru.
Právní posouzení věci soudy nižších stupňů, podle něhož žalovaní nevznesli námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, a výkon práva spočívající v uplatnění takové námitky jim nebylo možno odepřít, plně odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 28. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2017, pod číslem 84. Srov. dále ustálené judikaturní závěry, které Nejvyšší soud shrnul k institutu dobrých mravů v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 21. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněném pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Konečně Nejvyšší soud shledává právně nevýznamnými poukazy dovolatelů na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu označenou v dovolání, když tato zčásti na poměry dané věci nedopadá vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu, a zčásti tuto judikaturu sami dovolatelé nesprávně interpretují.
Jelikož dovolání žalobců není přípustné k řešení (shora uvedených) otázek marného uplynutí subjektivní promlčecí doby a nemožnosti odepřít žalovaným výkon práva vznést námitku promlčení, které samy o sobě vedly o zamítnutí žaloby, Nejvyšší soud se již nezabýval dalšími dovoláním otevřenými právními otázkami, které se týkaly žalobci tvrzeného úmyslného jednání žalovaných ke škodě žalobců (a s tím spojené desetileté objektivní promlčecí doby) a absence poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. ohledně (ne)unesení důkazního břemene v tomto směru.
Judikatura Nejvyššího soudu je (totiž) ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců Nejvyšší soud odmítl, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. února 2021) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu sepisu vyjádření k dovolání. Podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 3 a 4 advokátního tarifu činí odměna celkem 33.824,- Kč. S připočtením paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 41.290,- Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovaným k ruce společné a nerozdílné k tíži obou žalobců v poměru odpovídajícím vzájemnému poměru pohledávek uplatněných žalobci.
V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že nemá v poměrech dovolacího řízení za splněné předpoklady pro postup podle ustanovení §150 o. s. ř. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, a ze dne 25. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014), ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněným pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu