ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.10.2021.1
KSPH 35 INS 29389/2012
65 ICm 977/2016
sp. zn. 29 ICdo 10/2021-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce VCES HOLDING s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Na Harfě 337/3, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 25259369, zastoupeného JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Loretánské náměstí 109/3, PSČ 118 00, proti žalovanému 1. správcovská a konkurzní v. o. s. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26126788, jako insolvenčnímu správci dlužníka Centrum Dolní Břežany, s. r. o., zastoupenému JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, za účasti České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem v Praze, V Celnici 1034/6, PSČ 110 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 ICm 977/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Centrum Dolní Břežany, s. r. o. , se sídlem v Dolních Břežanech, 5. května 78, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 27251110, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 29389/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2018, č. j. 65 ICm 977/2016, 104 VSPH 734/2018-129 (KSPH 35 INS 29389/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Vedlejší účastník řízení na straně žalovaného je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 15. května 2018, č. j. 65 ICm 977/2016-97, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce (VCES HOLDING s. r. o.) přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka (Centrum Dolní Břežany, s. r. o.) přihláškou pohledávky č. 9 jako dílčí pohledávka č. 1 ve výši 99 279 382,40 Kč je pohledávkou pravou a nepodřízenou (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka přihláškou pohledávky č. 9 jako dílčí pohledávka č. 2 ve výši 123 791 271,52 Kč je pohledávkou pravou podmíněnou (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému (1. správcovské a konkurzní v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradu nákladů řízení částku 25 350 Kč (bod III. výroku).
[4] Uložil žalobci zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného (České spořitelně, a. s.) na náhradu nákladů řízení částku 25 047 Kč (bod IV. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech III., IV. výroku a v části bodu I. výroku ohledně určení pravosti a podmíněnosti pohledávky tak, že určil, že pohledávka žalobce č. 9 dílčí pohledávka č. 1 ve výši 99 279 382,40 Kč je po právu jako nepodmíněná; ve zbývající části bodu I. výroku ohledně určení nepodřízenosti pohledávky a v bodě II. výroku rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
3. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a ze zjištění učiněných na základě zopakovaného dokazování (označenými listinami) a odkazuje na blíže specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
4. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou P9 dvě dílčí pohledávky shodné co do jistiny v částce 99 279 382,40 Kč, u dílčí pohledávky P9/2 navíc uplatnil úroky z půjčky a úroky z prodlení. Právním titulem obou pohledávek je smlouva o půjčce, kterou uzavřel žalobce s dlužníkem dne 6. dubna 2011 (dále jen „smlouva o půjčce“). Žalobce poskytl dlužníku půjčku v částce 99 279 382,40 Kč, kterou dlužník v dohodnutém termínu (do 30. června 2012) nevrátil. Žalobce „právně kvalifikoval“ dílčí pohledávku P9/1 jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, dílčí pohledávku P9/2 jako nárok na vrácení půjčky, u obou pohledávek z důvodu odstoupení od smlouvy a dále uvedl, že nárok na bezdůvodné obohacení postoupil věřiteli č. 9.
5. Soud není vázán právní kvalifikací uplatněného nároku. V dané věci žalobce uplatnil dvěma dílčími pohledávkami jeden nárok ze smlouvy o půjčce.
6. Smlouva o postoupení pohledávky za dlužníkem z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 99 279 382, 40 Kč, kterou uzavřel žalobce jako postupitel a společnost RECOBY SÁRL, reg. číslo 802801084, jako postupník dne 1. srpna 2014, je neplatná pro rozpor se zákonem. Postoupení totiž odporovalo dohodě s dlužníkem [§525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)], jež byla obsažena v článku III. bodu 3 písm. c/ smlouvy o podřízení pohledávek ze dne 6. dubna 2011.
7. Do zaplacení pohledávek vedlejšího účastníka nebyl žalobce oprávněn dlužníka vyzývat ke splnění závazku. Dlužník porušil smlouvu o půjčce, když žalobci nevrátil ve sjednané době půjčku. Žalobci vzniklo právo na vrácení půjčky následujícím dnem po její splatnosti. Současně je toto právo podřízeno splnění nadřízených pohledávek vedlejšího účastníka dlužníkem. Nelze však dovodit, že žalobce nemá pohledávku za dlužníkem.
8. Otázka platnosti odstoupení od smlouvy o půjčce je bez významu, když ani platné odstoupení by neznamenalo vymanění se žalobce z podřízenosti pohledávky na vrácení poskytnuté půjčky; ať již z důvodu marného uplynutí doby k vrácení půjčky nebo z důvodu vypořádání vzájemných práv ze smlouvy o půjčce po odstoupení jde o jeden a tentýž nárok na vrácení nesplacené částky půjčky dle smlouvy o půjčce.
9. Pohledávka žalobce je pohledávkou podřízenou pohledávkám vedlejšího účastníka a v insolvenčním řízení se bude uspokojovat postupem podle §172 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), až po uspokojení nadřízených pohledávek vedlejšího účastníka.
10. Za podmínku ve smyslu §173 odst. 3 insolvenčního zákona nelze považovat žalobcem uplatněnou podmínku vázanou na neplatnost právních úkonů (odstoupení od smlouvy o půjčce nebo smlouvy o postoupení pohledávky), jež „bude konstatována v incidenčním sporu“.
11. Výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Dovolatel především odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil obě dílčí pohledávky uplatněné žalobcem jako pohledávky, jejichž prostřednictvím žalobce uplatňuje jeden nárok vyplývající ze smlouvy o půjčce „z jednoho právního důvodu, a to poskytnutí finančních prostředků na základě smlouvy o půjčce a na jejich zaplacení (vrácení)“, a že nevzal v úvahu nedostatečnou individualizaci skutkových okolností u obou dílčích pohledávek.
13. Podle dovolatele žalobce a jeho sesterská společnost RECOBY SÁRL (na niž postoupil pohledávku smlouvou ze dne 1. srpna 2014) v insolvenčním řízení dlužníka přihlásili přihláškami P9 a P10 celkem tři pohledávky, přičemž ve skutečnosti existovala pouze pohledávka jediná. Tímto postupem se žalobce snažil docílit toho, aby jeho pohledávka byla shledána nepodřízenou.
14. Dále dovolatel tvrdí, že obě dílčí pohledávky přihlášené žalobcem mají totožný důvod vzniku a jsou vzájemně zaměnitelné. Závěrem namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu smlouvu o podřízení pohledávek a její důsledek na splatnost pohledávky. Odkazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 23 Cdo 2907/2014 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 128/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 128/2017“). Dodává, že má-li dohoda o podřízenosti pohledávek charakter odkládací podmínky, pak se splatnost pohledávek posunula do doby, kdy bude odkládací podmínka ze smlouvy o podřízení pohledávek splněna. V dané věci nastane splatnost závazku až v momentě, kdy budou uhrazeny nadřízené pohledávky.
15. Žalobce ve vyjádření považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje dovolaní odmítnout nebo zamítnout. Zdůrazňuje, že dovolaní je nepřípustné přinejmenším proti rozhodnutí o nákladech řízení.
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval rozsahem podaného dovolání a jeho přípustností.
17. Dovolání výslovně směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že dovolání se netýká druhého výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku (o zamítnutí žaloby o určení pravosti dílčí pohledávky č. 2) a dále ve zbylé části bodu I. výroku (o zamítnutí žaloby o určení nepodřízenosti dílčí pohledávky č. 1), není dovolatel k podání dovolání subjektivně legitimován, neboť mu těmito rozhodnutími nevznikla újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením této části rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1735/2012). Odvolací soud potvrzením zamítavých výroků (části bodu I. a bodu II.) insolvenčního soudu nevyhověl odvolání žalobce, žalovaný byl tudíž v odvolacím řízení úspěšný. Nejvyšší soud proto potud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 3 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.
19. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích o věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
20. Nejvyšší soud předesílá, že předmětem dovolacího přezkumu je správnost rozhodnutí odvolacího soudu o určení pravosti dílčí pohledávky č. 1. Proto je bez významu argumentace dovolatele, že dílčí pohledávky č. 1 a č. 2 mají totožný důvod vzniku a jsou vzájemně zaměnitelné. Ostatně, odvolací soud uzavřel, že žalobce dvěma dílčími pohledávkami uplatnil jeden nárok, přičemž jde o pohledávku z titulu vrácení finančních prostředků poskytnutých žalobcem dlužníku na základě smlouvy o půjčce.
21. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že žalobce uplatnil pohledávku z titulu smlouvy o půjčce a že soud není vázán žalobcem provedenou právní kvalifikací pohledávky, je tento závěr souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §174 odst. 2 insolvenčního zákona. K tomu srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, a ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 59/2017, ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 104/2018.
22. Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že žalobce přihláškou P9 uplatnil (přihlásil) v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pohledávku, jejíž důvod vzniku jednoznačně specifikoval jako smlouvu o půjčce, kterou též připojil k přihlášce jako přílohu.
23. Dospěl-li odvolací soud dále k závěru, podle něhož podmínky popsané žalobcem v přihlášce pohledávky a vázané na posouzení platnosti právních jednání (smlouvy o postoupení pohledávky nebo odstoupení od smlouvy o půjčce) v incidenčním sporu nejsou podmínkami ve smyslu §173 odst. 3 insolvenčního zákona, je tento úsudek v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
24. K povaze podmínek v právních úkonech (právních jednáních) se Nejvyšší soud vyslovil např. již v důvodech rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněného pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž (i s odkazem na literaturu) vysvětlil, že podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislou na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá).
25. V rozsudku ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002 (z nějž vychází např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011), Nejvyšší soud dále vysvětlil, že podmínku podle §36 obč. zák., na jejímž splnění závisí účinnost jinak perfektního právního úkonu, je třeba odlišovat od podmínky, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku (subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti).
26. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněném pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, doplnil, že úprava obsažená v §173 odst. 3 insolvenčního zákona, jež dovoluje přihlásit do insolvenčního řízení i pohledávku vázanou na podmínku, předjímá typové uplatnění těch pohledávek, jejichž vznik podmínili účastníci závazkového právního vztahu (zpravidla účastníci smlouvy) tím, že nastane skutečnost, která je jim v době, kdy činí právní jednání, neznámá a je pro ně nejistá, tedy pohledávek zpravidla vázaných na splnění odkládací podmínky (srov. §36 obč. zák. a pro dobu od 1. ledna 2014 §548 a §549 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
27. Nejvyšší soud shodně s odvolacím soudem nemá pochyb o tom, že žalobce v přihlášce pohledávky neformuloval žádnou podmínku, na jejíž splnění či nesplnění je vázán vznik jeho pohledávky za dlužníkem ze smlouvy o půjčce.
28. Oba soudy též správně rozpoznaly, že podle zjištěného skutkového stavu věci byli žalobce i dlužník vázáni ujednáními smlouvy o podřízení pohledávek, kterou uzavřeli (společně s vedlejším účastníkem) téhož dne jako smlouvu o půjčce. Otázku, jaké právní následky vyvolává uzavření smlouvy o podřízení pohledávek ze smlouvy o půjčce pohledávce ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi věřitelem ze smluv o půjčce, věřitelem ze smlouvy o úvěru a dlužníkem (jak ze smlouvy o úvěru, tak ze smlouvy o půjčce), řešil Nejvyšší soud v R 128/2017. V něm uzavřel, že pokud strany uzavřely smlouvu o podřízenosti pohledávek, v níž se dohodly, že některé pohledávky mají být uspokojeny až po splnění jiného dluhu dlužníka, nemůže se věřitel podřízené pohledávky domáhat jejího uspokojení před splněním podmínek sjednaných ve smlouvě o podřízenosti pohledávek.
29. Námitka dovolatele, že odvolací soud nevzal v úvahu důsledek smlouvy o podřízení pohledávek pro splatnost pohledávky z půjčky, není relevantní, když v poměrech projednávané věci nejde o spor o zaplacení finanční částky, ale o incidenční spor o určení pravosti a pořadí pohledávky. Judikatuře Nejvyššího soudu se nijak neprotiví závěr odvolacího soudu, podle něhož jde v dané věci o existující pohledávku ze smlouvy o půjčce a o pohledávku podřízenou pohledávkám vedlejšího účastníka, která se v insolvenčním řízení bude uspokojovat postupem podle §172 insolvenčního zákona až po uspokojení nadřízených pohledávek vedlejšího účastníka.
30. Otázky nastolené dovolatelem tedy přípustnost dovolání nezakládají, přičemž jiné otázky Nejvyššímu soudu dále zkoumat nepřísluší; uplatněným dovolacím důvodem je (totiž) Nejvyšší soud vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
31. Výroky o nákladech dovolacího řízení jsou odůvodněny ustanovením §202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona, když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo vůči žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného, který má stejná procesní práva jako jím podporovaný účastník, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. ledna 2021) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o určení pořadí pohledávky je ve smyslu §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobci k tíži (jen) vedlejšího účastníka (přestože vzhledem k povaze věci jde o závazek solidární), neboť ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
32. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu