ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.116.2021.1
KSOS 37 INS 18483/2016
46 ICm 4163/2017
sp. zn. 29 ICdo 116/2021-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Mgr. Bc. Davida Vandrovce , se sídlem v Praze 10, Tehovská 1237/25, PSČ 100 00, jako insolvenčního správce společnosti VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s., identifikační číslo 26823357, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a. s. , se sídlem v Třinci, Průmyslová 1000, PSČ 739 61, identifikační číslo osoby 18050646, zastoupenému Mgr. Ondřejem Kadlubiecem, advokátem, se sídlem v Třinci, Husova 401, PSČ 739 61, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 ICm 4163/2017 jako incidenční spor vedený po skončení insolvenčního řízení dlužníka GEARWORKS a. s. , se sídlem v Ostravě, Vítkovice 1141, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 25877933, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 18483/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2021, č. j. 46 ICm 4163/2017, 13 VSOL 111/2021-193 (KSOS 37 INS 18483/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 10. února 2021, č. j. 46 ICm 4163/2017-155, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce [Mgr. Bc. David Vandrovec, jako insolvenční správce společnosti VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s. (dále jen „společnost V“)] domáhal vůči žalovanému (TŘINECKÝM ŽELEZÁRNÁM, a. s.) určení, že právní jednání označené jako dohoda č. 1148/2015 o zániku vzájemných závazků ze dne 24. listopadu 2015, učiněné mezi dlužníkem [ GEARWORKS a. s. (dříve VÍTKOVICE GEARWORKS a. s.) ] , žalovaným a společností Strojírny a stavby Třinec, a. s. (dále jen „společnost S“), je neúčinné vůči věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 37 INS 18483/2016 (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu na zaplacení částky 6 801 276,90 Kč žalovaným do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku).
[3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, když první rozsudek ze dne 24. ledna 2018, č. j. 46 ICm 4163/2017-30 , jímž insolvenční soud žalobu zamítl, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. května 2018, č. j. 46 ICm 4163/2017, 14 VSOL 198/2018-68 (KSOS 37 INS 18483/2016) , a v pořadí druhý rozsudek ze dne 17. dubna 2019, č. j. 46 ICm 4163/2017-90 , jímž insolvenční soud opět žalobu zamítl, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. prosince 2019, č. j. 46 ICm 4163/2017, 11 VSOL 784/2019-122 (KSOS 37 INS 18483/2016).
3. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Dne 24. listopadu 2015 uzavřel dlužník trojstrannou dohodu o zániku vzájemných závazků (zápočtem), jejímž předmětem byl zánik závazků vzniklých mezi (i) dlužníkem a společností S (na základě smlouvy o dílo ze dne 17. dubna 2015 uzavřené mezi dlužníkem jako objednatelem a společností S jako zhotovitelem), (ii) společností S a žalovaným a (iii) žalovaným a dlužníkem (na základě kupní smlouvy ze dne 1. července 2015 uzavřené mezi žalovaným jako kupujícím a dlužníkem jako prodávajícím) [dále též jen „dohoda“].
[2] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 9. srpna 2016.
[3] Usnesením ze dne 25. srpna 2016, č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-A-62, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek společnosti V a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Bc. Davida Vandrovce.
[4] Usnesením ze dne 21. září 2016, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-A-19, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Bc. Davida Vandrovce.
[5] Přihláškou pohledávky P-270, doručenou insolvenčnímu soudu dne 21. listopadu 2016, přihlásila společnost V do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (blíže specifikované) pohledávky.
[6] Usnesením ze dne 22. prosince 2016, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-46, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 27. prosince 2016, insolvenční soud (mimo jiné) povolil reorganizaci dlužníka.
[7] Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 21. září 2017 se Mgr. Bc. David Vandrovec, jako insolvenční správce dlužníka, domáhal určení, že uzavření dohody je vůči věřitelům v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka neúčinné, jakož i uložení povinnosti žalovanému uhradit částku 6 801 276,90 Kč do majetkové podstaty dlužníka.
[8] Usnesením ze dne 6. března 2018, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-198, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, schválil insolvenční soud reorganizační plán dlužníka; usnesením ze dne 29. června 2018, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-206, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, vzal insolvenční soud (mimo jiné) na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka a konstatoval, že „tímto reorganizace končí“.
[9] Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 30. července 2018 navrhl Mgr. Bc. David Vandrovec, jako insolvenční správce společnosti V, coby věřitel pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka s odkazem na ustanovení §159 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), pokračování v tomto incidenčním sporu.
[10] Insolvenční soud usnesením ze dne 5. října 2018, č. j. 46 ICm 4163/2017-78, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 12. října 2018, (mimo jiné) rozhodl, že účastníkem řízení se stává nový žalobce Mgr. Bc. David Vandrovec, jako insolvenční správce společnosti V.
4. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §107, §159 odst. 6, §236, §237 odst. 1, §239, §240 a §241 insolvenčního zákona, z ustanovení §1721 a násl., §1908 a násl., §1981 a §1995 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
5. Napadené právní jednání nelze považovat za plnění dlužníka a nemůže tak jít o neúčinné právní jednání ve smyslu §240 insolvenčního zákona; jde o prominutí dluhu dlužníkem. Jestliže má jít o zvýhodňující právní jednání ve smyslu §241 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona, pak měla být žaloba podána i vůči společnosti S, neboť jde o trojstrannou dohodu a v řízení musí „vystupovat“ všichni účastníci dohody. Žalobě však nelze vyhovět i kvůli tomu, že šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.
6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. června 2021, č. j. 46 ICm 4163/2017, 13 VSOL 111/2021-193 (KSOS 37 INS 18483/2016), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/, §7, §159 odst. 6, §235, §236 odst. 1, §237 odst. 1, §239 odst. 1 a odst. 3, §240 a §241 insolvenčního zákona a z ustanovení §555, §1981 a §1995 o. z. a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
8. Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu má za to, že „úspěchu žaloby nebrání skutečnost“, že nesměřuje proti všem účastníkům dohody, neboť v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě jsou pasivně věcně legitimované osoby, „v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn“, nebo „které z něho měly prospěch“.
9. Ve zbývajícím rozsahu se odvolací soud ztotožnil s právním posouzení věci insolvenčním soudem. Dohoda není zvýhodňujícím právním jednáním, dlužník ji uzavřel za podmínek obvyklých v obchodním styku a současně obdržel přiměřené protiplnění, přičemž nešlo o právní jednání učiněné ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern. Odvolací soud dále uvedl, že vyhovění žalobě by mělo za následek „narušení celého konceptu napadeného právního jednání a způsobení nerovnováhy v právních vztazích mezi jeho stranami“; strany si dohodou vzájemně prominuly dluhy, které bezprostředně souvisí s předmětem jejich podnikání.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež podle obsahu směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku ve věci samé. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od blíže označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel zdůrazňuje, že dohoda byla uzavřena v době, kdy byl dlužník v úpadku. Dlužník na základě dohody neobdržel žádné peněžité plnění, zatímco žalovaný v důsledku jejího uzavření nebyl povinen uhradit dlužníku částku 6 801 276,90 Kč. Dovolatel má za to, že uzavření dohody naplňuje znaky předvídané ustanovením §241 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona a je rovněž v rozporu s ustanoveními §111 a §324 odst. 3 insolvenčního zákona; napadá rovněž závěr obou soudů, že dohoda byla uzavřena za podmínek obvyklých v obchodním styku.
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené usnesení je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (zčásti přijatou po vydání napadeného rozhodnutí).
14. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že na posuzovanou dohodu lze vztáhnout judikaturní závěry ohledně posuzování neúčinnosti započtení před zahájením insolvenčního řízení, jelikož nejde o případ tzv. „vícestranného zápočtu“ či „kruhového zápočtu“, který má povahu dohody o zrušení nesplněného závazku (dluhu); z dohody se naopak podává, že jde o zápočet (stejnorodých) plnění mezi jednotlivými dvojicemi věřitelů [tj. mezi (i) dlužníkem a společností S, (ii) společností S a žalovaným a (iii) žalovaným a dlužníkem]. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 128/2018, uveřejněný pod číslem 29/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
15. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech ohledně možnosti odporovat započtení (ať již jednostrannému, nebo provedenému na základě dohody stran) učiněnému před zahájením insolvenčního řízení:
16. Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněný pod číslem 90/2006 Sb. rozh. obč.]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o jednání „ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinné právní jednání podle ustanovení §240 insolvenčního zákona (tj. bez přiměřeného protiplnění). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 92/2018“).
17. Insolvenční zákon započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem při posouzení neúčinnosti započtení učiněného před zahájením insolvenčního řízení, by měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním jednáním, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2011, pod číslem 10, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007).
18. K závěrům vysloveným v R 92/2018 se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2019 pod číslem 33, rozsudku ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněném pod číslem 116/2019 Sb. rozh. obč., či rozsudku ze dne 30. prosin ce 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2020, uveřejněném pod číslem 82/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 82/2022“).
19. V R 82/2022 Nejvyšší soud uvedenou argumentaci rozvinul a dále se vyjádřil k situaci, kdy se insolvenční správce domáhá odpůrčí žalobou pouze určení neúčinnosti právního jednání dlužníka spočívajícího v uzavření dohody o započtení (nikoliv též určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, z něhož vzešla započítávaná pohledávka); v takovém případě nelze závěr, že jde o neúčinné právní jednání, přijmout na základě zkoumání právního jednání, jímž dlužník získal započitatelnou pohledávku (srov. též R 92/2018).
20. V rozsudku ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 ICdo 127/2020, Nejvyšší soud přitom s odkazem na R 82/2022 vysvětlil, že není-li odporováno předchozím právním jednáním ve shora uvedeném smyslu, pak je dohoda o zápočtu („sama o sobě“) zásadně nikoliv neúčinným právním jednáním. Pouze tehdy, jestliže insolvenční soud po zhodnocení konkrétních okolností té které věci přesto výjimečně shledá, že dohoda o zápočtu je (samostatně posuzována) neúčinným právním jednáním ve smyslu §241 nebo 242 insolvenčního zákona (když neúčinným právním jednáním bez přiměřeného protiplnění podle §240 insolvenčního zákona být nemůže), pak nastupuje onen „korektiv“ ve smyslu posouzení, zda by přesto nebylo možné zápočet se stejným výsledkem učinit v insolvenčním řízení (v některé jeho fázi).
21. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že žalobce se domáhá „právě jen“ vyslovení neúčinnosti dohody o zápočtu, aniž by odporoval právnímu jednání, z něhož vznikly pohledávky použité k započtení (smlouvě o dílo ze dne 17. dubna 2015 uzavřené mezi dlužníkem jako objednatelem a společností S jako zhotovitelem, popřípadě kupní smlouvě ze dne 1. července 2015 uzavřené mezi žalovaným jako kupujícím a dlužníkem jako prodávajícím). V intencích rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 127/2020 tak dohoda není neúčinným právním jednáním. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby je proto co do výsledku souhlasný s judikaturou Nejvyššího soudu.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu