ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.125.2021.1
KSHK 45 INS XY
45 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 125/2021-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně J. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Davidem Zdeňkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, PSČ 500 03, proti žalovaným 1/ R. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Milanem Kružíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Běhounská 2/22, PSČ 602 00, a 2/ Insolvency Project v. o. s., se sídlem v Hradci Králové, Bieblova 1110/1b, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28860993, jako insolvenčnímu správci žalobkyně, zastoupenému JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2021, č. j. 45 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 45 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a první žalovaná vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 4.114 Kč, k rukám zástupce druhého žalovaného.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 25. června 2020, č. j. 45 ICm XY, ve znění (doplňujícího) usnesení ze dne 27. října 2020, č. j. 45 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (J. M.) domáhala vůči žalovaným (1/ R. T. a 2/ Insolvency Project v. o. s., jako insolvenčnímu správci žalobkyně) určení, že je neplatná kupní smlouva ze dne 17. května 2018, kterou druhý žalovaný (jako prodávající) prodal první žalované (jako kupující) označenou bytovou jednotku (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobkyni zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 12.342 Kč (bod II. výroku).
[3] Určil, že žalobkyně a první žalovaná vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §289, §293, §419, §421 odst. 1 a §424 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Tvrzenou neplatnost kupní smlouvy a vady insolvenčního řízení žalobkyně neprokázala. Insolvenční správce zpeněžil majetek dlužnice k pokynu zajištěných věřitelů v souladu s ustanovením §293 insolvenčního zákona, v intencích závěrů formulovaných v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015 [správně jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročníku 2018, pod číslem 105, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ]. Bytová jednotka byla prodána za cenu dle znaleckého posudku a zpeněžování bylo transparentní.
4. Ke zveřejnění kupní smlouvy se vyjádřil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 20. prosince 2019 „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 102 VSPH XY [přesněji jde o usnesení č. j. 45 ICm XY , 102 VSPH XY (KSHK 45 INS XY ), jímž Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. května 2019, č. j. 45 ICm XY , o odmítnutí žaloby pro opožděnost, tak, že žaloba se pro opožděnost neodmítá] . Tam uvedl, že kupní smlouva byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 23. srpna 2018, avšak jen jako příloha dokumentu označeného „Návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli“. Insolvenční rejstřík umožnuje zveřejnit kupní smlouvu pod názvem události „Smlouva o prodeji mimo dražbu“; pouze tento řádný a transparentní způsob zveřejnění může vyvolat zamýšlený účinek (seznámit účastníky insolvenčního řízení s uzavřením kupní smlouvy) a tříměsíční propadná lhůta k podání žaloby podle §289 odst. 3 insolvenčního zákona může začít plynout až od tohoto okamžiku (uzavřel odvolací soud). Insolvenční soud proto zveřejnil kupní smlouvu v insolvenčním rejstříku pod správným názvem události dne 31. ledna 2020; popsané pochybení však mělo vliv jen na běh lhůty k podání žaloby, nikoli na zpeněžení majetku (onou kupní smlouvou).
5. Předkupní právo podle ustanovení §1187 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), žalobkyni nesvědčí, jelikož nebyla nájemkyní bytové jednotky.
6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2021, č. j. 45 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 45 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §284, §289 a §293 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
8. Zjištění insolvenčního soudu odpovídají obsahu insolvenčního spisu a jeho skutkové a právní závěry jsou přesvědčivé, úplné a souladné s insolvenčním zákonem. Žalobkyně ani v odvolacím řízení netvrdila skutečnosti způsobilé vyvrátit závěr, že neprokázala neplatnost kupní smlouvy.
9. Odvolací soud pro úplnost dodává, že jakkoliv se v daném případě neuplatní ustanovení §289 odst. 1 insolvenčního zákona, judikatura dovodila, že i při následném souhlasu insolvenčního soudu nebo věřitelského výboru s prodejem majetku mimo dražbu smlouva o prodeji mimo dražbu nabývá účinnosti, jakmile byl udělen. V daném případě disponoval (insolvenční) správce pokynem zajištěných věřitelů před prodejem bytové jednotky, jenž doložil a prokázal, že postupoval při zpeněžování v souladu s §293 insolvenčního zákona. Námitka žalobkyně, že při znalosti ceny stanovené znaleckým posudkem by její obecný zmocněnec nabídl vyšší cenu, neobstojí, stejně jako námitka předkupního práva podle §284 insolvenčního zákona ve spojení s §1187 o. z. (jež zůstala jen v poloze tvrzení, aniž by bylo prokázáno, že by jakékoliv třetí osobě nějaké takové právo svědčilo).
10. Odvolací soud též neshledal, že by dlužnici bylo upřeno právo na spravedlivý soudní proces. Nepřehlédl, že žalobkyně podala žalobu pro zmatečnost proti usnesením insolvenčního soudu vydaným v její insolvenční věci, výsledek řízení o této žalobě však nemůže mít vliv na toto řízení a rozhodnutí v něm vydaná.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, tedy otázky, „která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Konkrétně má jít o otázku posouzení (ne)platnosti kupní smlouvy uzavřené v rámci insolvenčního řízení postiženého vadami. Dovolatelka namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Dovolatelka úvodem namítá, že insolvenční soud při přezkumném jednání konaném 27. října 2015 neudělil slovo jejímu obecnému zmocněnci, v důsledku čehož nepopřela nejvyšší pohledávku (věřitele INVESA s. r. o.) , která vznikla podvodem.
13. Důvody neplatnosti kupní smlouvy spatřuje dovolatelka v tom, že insolvenční soud zveřejnil její znění v insolvenčním rejstříku až 23. srpna 2018, jako přílohu dokumentu označeného „Návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli“. Pod správným označením zveřejnil insolvenční soud kupní smlouvu v insolvenčním rejstříku až 31. ledna 2020. Před uzavřením kupní smlouvy nezveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku řádně ani pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení bytové jednotky a dovolatelce nebylo umožněno seznámit se s podmínkami prodeje, jež tudíž nebyly předvídatelné, transparentní a zákonné. Tuto nesprávnost má dovolatelka ve své podstatě za zmatečnost, která ve spojení s předchozími výše popsanými nesrovnalostmi porušuje její právo na spravedlivý proces a poškozuje ji.
14. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že to, jak hodnotil namítanou neplatnost kupní smlouvy, je jen obecným konstatováním, bez kritického posouzení vad insolvenčního řízení.
15. Druhý žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje především za to, že dovolatelka řádně nevymezila (dle §241a odst. 2 o. s. ř.) právní otázku, pro jejíž řešení má být připuštěno dovolání. K argumentaci, podle níž právní otázka „má být dovolacím soudem posouzena jinak“, odkazuje druhý žalovaný na závěry obsažené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“) ] . Ve vazbě na namítané vady insolvenčního řízení nejde ani o otázku dovolacím soudem neřešenou; srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 154/2017, uveřejněného pod číslem 52/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 52/2020“). Pro případ, že Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným, je druhý žalovaný navrhuje zamítnout.
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
18. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
19. Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
21. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především R 4/2014, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), Nejvyšší soud vysvětlil, že:
„Dovolací námitka, že ‚vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak’, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že ‚dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak’, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“
22. S druhým žalovaným lze proto souhlasit, v tom, že argumentace, podle níž právní otázka „má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v této věci.
23. Oproti mínění dovolatelky pak přípustnost dovolání nezakládá ani argument, že jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
24. Při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
25. Uplatněným dovolacím důvodem je pak Nejvyšší soud vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
26. Poměřováno těmito závěry dovolání v dané věci přípustné není.
27. K vadám insolvenčního řízení coby překážce zpeněžování majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka se Nejvyšší soud vyjádřil již v důvodech R 52/2020. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud (mimo jiné) uzavřel, že „řádný průběh přezkumného jednání“ není podmínkou platného (řádného) konání schůze věřitelů, a tudíž ani podmínkou platnosti zpeněžení majetkové podstaty.
28. K postavení zajištěných věřitelů v insolvenčním řízení a k jejich oprávnění udělovat pokyny insolvenčnímu správci ke správě a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 47/2015 (z nějž napadené rozhodnutí výslovně vychází).
29. Závěr, že zveřejnění smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení (majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka) prodejem mimo dražbu, má vliv (jen) na počátek běhu lhůty k podání žaloby, kterou oprávněná osoba zpochybňuje platnost smlouvy, potvrzuje nejen jednoznačná dikce §289 odst. 3 insolvenčního zákona, nýbrž např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 148/2020.
30. Napadené rozhodnutí je s výše označenou judikaturou v souladu a důvod připustit dovolání tak dán není. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
31. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
32. U první žalované nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení (čemuž odpovídá druhý výrok tohoto usnesení).
33. Účelně vynaložené náklady dovolacího řízení pak u druhého žalovaného představuje o dměna advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 17. září 2021) určená podle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 7. prosince 2021. Tarifní hodnotou věci je ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 a §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu částka 50.000 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde celkem o částku 3.400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal druhému žalovanému k tíži žalobkyně třetím výrokem usnesení.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 16. srpna 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu