ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.92.2021.1
KSBR 32 INS XY
4 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 92/2021-426
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalovanému JUDr. Patriku Graňákovi, se sídlem v Karviné, Svatováclavská 97/6, PSČ 733 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka T. J., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T. J. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2021, č. j. 4 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 32 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 14. května 2020, č. j. 4 ICm XY:
Určil, že pohledávka žalobce (J. K.) č. 1, přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 32 INS XY na majetek dlužníka (T. J.) z titulu smlouvy o půjčce ze dne 29. listopadu 2013, je ve výši 1.243.155,-Kč po právu (výrok I.).
Zamítl návrh na určení, že pohledávka č. 1 je zajištěná zástavním právem k nemovitým věcem označeným ve výroku (dále jen „nemovitosti“) [výrok II.].
Zamítl návrh na určení, že pohledávka č. 1 je ve výši 449.703,77 Kč po právu a zajištěná (výrok III.).
Určil, že pohledávka č. 2 (z titulu smlouvy o půjčce ze dne 30. prosince 2013) přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka je ve výši 766.869,- Kč po právu (výrok IV.).
Zamítl návrh na určení, že pohledávka č. 2 je pohledávkou zajištěnou zástavním právem k nemovitostem (výrok V.).
Zamítl návrh na určení, že pohledávka č. 2 je ve výši 207.863,77 Kč po právu a zajištěná (výrok VI.).
Zamítl návrh na určení, že pohledávka č. 1 je co do částky 1.692.858,77 Kč vykonatelná a v částce 525.460,- Kč nevykonatelná (výrok VII.).
Zamítl návrh na určení, že pohledávka č. 2 je co do částky 822.529,52 Kč vykonatelná a v částce 152.203,- Kč nevykonatelná (výrok VIII.).
Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IX.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 29. listopadu 2013 se žalobce (jako věřitel) a dlužník dohodli, že žalobce „poskytne“ dlužníku půjčku ve výši 895.000,- Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit do 28. února 2014. Smluvní strany výslovně prohlásily, že výše uvedená částka byla předána před podpisem smlouvy (450.000,- Kč v hotovosti a 445.000,- Kč převodem na účet). Dále si sjednaly odměnu za poskytnutí půjčky v částce 35.000,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nesplacené jistiny za každý den prodlení.
K zajištění pohledávky z této smlouvy uzavřely smluvní strany smlouvu o zřízení zástavního práva a uznání dluhu (ze dne 29. listopadu 2013) a smlouvu o zřízení zástavního práva (ze dne 27. prosince 2013); předmětem zástavy byly nemovitosti a zástavní právo k nim bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinky ke 2. prosinci 2013 a 30. prosinci 2013.
2) Dne 30. prosince 2013 uzavřeli žalobce a dlužník smlouvu, kterou věřitel „půjčuje“ dlužníku částku 642.000,- Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit do 13. června 2014; částka 300.000,- Kč byla dlužníku předána při podpisu smlouvy a částka 342.000,- Kč dne 12. března 2014. Dále si smluvní strany dohodly odměnu za poskytnutí půjčky ve výši 10.000,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,05 % z nesplacené jistiny za každý den prodlení.
K zajištění pohledávky z této smlouvy uzavřely smluvní strany dne 30. prosince 2013 smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem a uznání dluhu.
3) Žalobce jako zástavní věřitel podal proti dlužníku u Městského soudu v Praze (podáním ze dne 27. srpna 2015) návrh na nařízení soudního prodeje zástavy (nemovitostí) k uspokojení pohledávek podle shora uvedených smluv, které sestávají z těchto částek: a) jistina 642.000,- Kč, odměna 10.000,- Kč, smluvní pokuta 142.203,- Kč (0,05 % denně z částky 642.000,- Kč od 14. června 2014 do 31. srpna 2015) a úroky z prodlení 8,05 % z částky 642.000,- Kč za dobu od 14. června 2014 do zaplacení, a b) jistina 895.000,- Kč, odměna 35.000,- Kč, smluvní pokuta 490.460,- Kč (0,1 % denně z částky 895.000,- Kč od 1. března 2014 do 31. srpna 2015) a úroky z prodlení 8,05 % od 1. března 2014 do zaplacení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. dubna 2017, č. j. 50 C 201/2015-56, tomuto návrhu zčásti vyhověl a nařídil soudní prodej zástavy (nemovitostí) k uspokojení pohledávek ve výši 895.000,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. března 2014 do zaplacení a 642.000,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 14. června 2014 do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu návrh zamítl s odůvodněním, že zástavním právem nebyly zajištěny pohledávky z titulu odměn a smluvních pokut. Proti zamítavému výroku usnesení podal žalobce odvolání; odvolací řízení bylo přerušeno „z důvodu úpadku dlužníka“.
4) Dne 10. srpna 2017 (správně 8. srpna 2017, kdy insolvenčnímu soudu došel insolvenční návrh) bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka; usnesením ze dne 11. prosince 2017, č. j. KSBR 32 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, povolil mu oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.
5) Přihláškou č. 1 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení:
Dílčí pohledávku č. 1 ze smlouvy o půjčce ze dne 29. listopadu 2013 [sestávající z jistiny 895.000,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. března 2014 do 8. srpna 2017 (ve výši 247.922,36 Kč), odměny 35.000,- Kč, smluvní pokuty z částky 895.000,- Kč ve výši 0,1 % denně za dobu od 1. března 2014 do 31. srpna 2015 (ve výši 490.460,- Kč)] zajištěnou zástavním právem k nemovitostem; v rozsahu jistiny s úroky z prodlení jako pohledávku vykonatelnou, ve zbývající části jako pohledávku nevykonatelnou.
Dílčí pohledávku č. 2 ze smlouvy o půjčce ze dne 30. prosince 2013 [sestávající z jistiny 642.000,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 14. června 2014 do 31. srpna 2015 (ve výši 180.529,52 Kč), odměny 10.000,- Kč, smluvní pokuty z částky 642.000,- Kč ve výši 0,05 % denně za dobu od 14. června 2014 do 31. srpna 2015 (ve výši 142.203,- Kč)] zajištěnou zástavním právem k nemovitostem; v rozsahu jistiny s úroky z prodlení jako pohledávku vykonatelnou, ve zbývající části jako pohledávku nevykonatelnou.
Vykonatelnost (částí) přihlášených pohledávek žalobce dovozoval z usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy ze dne 21. dubna 2017.
6) Usnesením ze dne 29. ledna 2018, č. j. KSBR 32 INS XY, insolvenční soud rozhodl, že pro účely přezkumu se pohledávka žalobce považuje za nevykonatelnou; usnesením ze dne 8. června 2018, č. j. KSBR 32 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty.
7) Žalovaný popřel obě dílčí přihlášené pohledávky co do pravosti, namítaje, že žalobce neposkytl dlužníku půjčky, smlouvy o půjčkách i zástavní smlouvy jsou neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy a právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno. Pro případ, že by soud dospěl k závěru o pravosti pohledávek (včetně smluvních pokut), popřel pořadí (právo na uspokojení ze zajištění) pohledávek z titulu smluvních pokut.
Na tomto základě dospěl insolvenční soud ‒ cituje ustanovení §198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovení §101, §110, §112, §152, §165, §165a odst. 1, §552, §558, §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a ustanovení §639, §648, §1359 a §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) ‒ k následujícím závěrům:
a) Žalobce a dlužník uzavřeli platné smlouvy o půjčce a platnou smlouvu o zápůjčce (ohledně částky 342.000,- Kč předané až v roce 2014). Jelikož žalobce „poskytl půjčku do deseti případů“ (a z jeho strany tak nešlo o soustavnou podnikatelskou činnost), nemusel dostát povinnostem plynoucím ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“); současně nešlo o smlouvy lichevní či o smlouvy s hrubým nepoměrem vzájemných plnění, a nebylo prokázáno, že by žalobce úmyslně zneužil tísně dlužníka.
b) Dlužník sice podepsal uznání dluhu dříve, než převzal finanční prostředky, ale listiny obsahující toto uznání předal žalobci až po jejich převzetí (rozuměj v době, kdy již dluh z titulu zaplacení jistiny vznikl); jde tak o (platné) uznání dluhu podle ustanovení §558 obč. zák. a §2053 o. z. Předmětem uznání nebyly pohledávky z titulu odměn a smluvních pokut.
c) Uplatnění práva žalobcem na soudní prodej zástavy nemá vliv na běh promlčecích lhůt, když „na základě tohoto návrhu není přiznána pohledávka rozhodnutím soudu (…), nýbrž je pouze rozhodováno o soudním prodeji zástavy“.
d) Námitka promlčení dílčí pohledávky č. 1 je důvodná ve vztahu k odměně, úrokům z prodlení (právo na jejich úhradu se promlčelo jako celek dnem 1. března 2017) a smluvní pokutě za období „od 1. března 2014 do 31. srpna 2015“ (v částce 142.305,- Kč).
Námitka promlčení dílčí pohledávky č. 2 je důvodná ve vztahu k odměně, úrokům z prodlení a smluvní pokutě za období do 7. srpna 2014 (v částce 17.334,- Kč).
e) Jde-li o pořadí pohledávky, byly zástavním právem k nemovitostem zajištěny (jen) pohledávky z titulu jistin (895.000,- Kč a 642.000,- Kč) s příslušenstvím (úrokem z prodlení). Za stavu, kdy insolvenční správce nepopřel pořadí těchto jistin, je žaloba o určení pořadí zmíněných pohledávek „nadbytečná“. V rozsahu úroků z prodlení není žaloba důvodná co do základu; nemůže proto obstát ani z hlediska (uplatněného) pořadí; ohledně odměn a smluvních pokut platí, že nebyly zajištěny zástavním právem k nemovitostem.
f) V rozsahu požadovaného určení (ne)vykonatelnosti přihlášených pohledávek nebylo možno žalobě vyhovět proto, že nastolená otázka je otázkou předběžnou.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 22. dubna 2021, č. j. 4 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 32 INS XY):
I. Změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích I. - III. tak, že:
Určil, že pohledávka žalobce č. 1 přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka z titulu smlouvy o půjčce ze dne 29. listopadu 2013 je ve výši 895.000,- Kč po právu.
Zamítl návrh na určení, že pohledávka žalobce č. 1 přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka z titulu smlouvy o půjčce ze dne 29. listopadu 2013 je ve výši 797.858,77 Kč po právu a ve výši 1.692.857,77 Kč zajištěná zástavním právem k nemovitostem (první výrok).
II. Změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích IV. - VI. tak, že:
Určil, že pohledávka žalobce č. 2 přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka z titulu smlouvy o půjčce ze dne 30. prosince 2013 je ve výši 642.000,- Kč po právu.
Zamítl návrh na určení, že pohledávka žalobce č. 2 přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka z titulu smlouvy o půjčce ze dne 30. prosince 2013 je ve výši 332.732,52 Kč po právu a ve výši 974.732,52 Kč zajištěná zástavním právem k nemovitostem (druhý výrok).
III. Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích VII. a VIII. (třetí výrok).
IV. Určil, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částky 20.795,50 Kč a 18.438,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (čtvrtý a pátý výrok).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování přihláškou pohledávky, ze které zjistil, že žalobce přihlásil jako nevykonatelné (i) pohledávky z titulu 8,05% úroků z prodlení z částky 895.000,- Kč za dobu od 1. března 2014 do 10. prosince 2017 (272.398,27 Kč) a z částky 642.000,- Kč za dobu od 14. června 2014 do 10. prosince 2017 (180.529,52 Kč), s poukazem na (v důvodech označenou) judikaturu Soudního dvora Evropské unie, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu uzavřel, že:
a) Pohledávky žalobce byly přezkoumány jako nevykonatelné; žalobce tak byl aktivně věcně legitimován k podání žaloby podle ustanovení §198 insolvenčního zákona. Žalovaný (insolvenční správce dlužníka) by byl vázán důvody svého popření jen tehdy, kdyby v takto zahájeném řízení bylo zjištěno, že šlo o pohledávky vykonatelné (§199 odst. 3 insolvenčního zákona).
b) Soudní prodej zástavy jako právní prostředek zpeněžení zástavy (§165a odst. 1 obč. zák.) se uskutečňuje ve dvou fázích. První fáze upravená v ustanovení §353a až §358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), je zahájena podáním návrhu, jímž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a končí usnesením, jímž soud o takovém návrhu rozhodl. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází prodej zástavy do druhé fáze, která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle §251 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V první fázi řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá soud jen to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem; další rozhodné skutečnosti nejsou v této fázi řízení významné. K tomu, aby soud vyhověl návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy, nemusí mít zajištěný věřitel proti zástavnímu dlužníku (nebo dlužníku ze zajištěné pohledávky) exekuční titul.
Jelikož samotné (vykonatelné) usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy není „exekučním“ titulem, který by prokazoval vykonatelnost pohledávek zajištěných zástavním právem (a ze kterého by „dlužníku vyplývala povinnost k zaplacení konkrétní peněžité částky“), jsou přihlášené pohledávky nevykonatelné; žalovaný tak mohl v řízení uplatnit i (další) důvody jejich popření, než ty, pro které pohledávky popřel.
c) Přihlášené pohledávky vznikly „z právních poměrů“ (smluv o půjčkách ze dne 29. listopadu 2013 a ze dne 30. prosince 2013) založených v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; proto „je třeba posoudit otázku vzniku nároků“ z těchto smluv podle označeného zákona, popřípadě podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
d) V řízení nebylo sporu o tom, že dlužník uzavřel smlouvy o půjčkách jako spotřebitel; naopak sporným bylo, zda žalobce poskytl dlužníku půjčky v rámci své podnikatelské činnosti. Potud odvolací soud, odkazuje na ustanovení §1 a §3 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení §2 odst. 1 obch. zák., zdůraznil, že žalobce vstupoval do právních vztahů (nejen) s dlužníkem samostatně, vlastním jménem, na vlastní zodpovědnost a za účelem dosažení zisku (šlo o vztah úplatný). Přitom šlo o celkem osm smluvních vztahů (půjček) v průběhu necelých dvou let (z toho většina v období dubna až prosince 2013), zprostředkovaných třetí osobou (p. K.) a uzavřených (převážně) za obdobných skutkových okolností (půjčky žalobce poskytl jemu neznámým osobám, za odměnu, včetně uznání dluhu a zajištění zástavními právy k nemovitostem), což naplňuje (i) požadavek soustavnosti.
Vzhledem k tomu, že žalobce nesplnil povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka splácet půjčky, jsou obě smlouvy o půjčkách neplatné (§9 zákona o spotřebitelském úvěru); žalobci tak „nesvědčí“ vůči dlužníku nároky dle těchto smluv, nýbrž toliko nároky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatných právních úkonů (§451 odst. 2 obč. zák.), jejichž výše činí 895.000,- Kč a 642.000,- Kč.
e) Vzhledem k obsahu uznávacích prohlášení dlužníka (obsažených ve smlouvách o zřízení zástavního práva) není v rozsahu částek 895.000,- Kč a 642.000,- Kč důvodná námitka promlčení vznesená žalovaným.
Naopak, námitka promlčení je opodstatněná ve vztahu k úrokům z prodlení z těchto částek. Jelikož k datům uznání dluhu nebyl dlužník v prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky, nemohla se tato uznání vztahovat (i) na úroky z prodlení, na které ještě žalobci nevznikl nárok (jinými slovy, je vyloučeno, aby dlužník uznal dluh dříve, než vznikl). Za stavu, kdy promlčecí doba ohledně práva na zaplacení úroků z prodlení z částky 895.00,- Kč začala běžet dne 1. března 2014 a ohledně práva na zaplacení úroků z prodlení z částky 642.000,- Kč dne 14. června 2014, jsou vzhledem k datu podání přihlášky pohledávky v insolvenčním řízení (dne 8. srpna 2017) obě pohledávky promlčeny.
f) Žalovaný nepopřel pořadí pohledávek na vrácení poskytnutých částek 895.000,- Kč a 642.000,- Kč a zmíněné pohledávky tak byly zjištěny jako zajištěné; již proto nebylo možné vyhovět žalobě v rozsahu, v němž se žalobce pomáhal určení pořadí těchto pohledávek.
g) Posouzení, zda (případně v jakém rozsahu) jsou přihlášené pohledávky vykonatelné, má v incidenčním sporu o určení pravosti (a výše) pohledávky význam jen potud, že určuje, která ze stran sporu je limitována popěrnými důvody či důvody uplatnění pohledávky; jde tak (jen) o předběžnou otázku, jejíž řešení nemá (samo o sobě) vliv na to, zda, v jaké výši či v jakém pořadí bude přihlášená pohledávka uspokojována v insolvenčním řízení. Nárok na takové určení žalobci nesvědčí.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení právních otázek, které dosud nebyly (dle jeho názoru) Nejvyšším soudem zodpovězeny, popřípadě které by měl Nejvyšší soud vyřešit jinak.
Konkrétně jde o tyto otázky:
1) Je pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení jako pohledávka zajištěná zástavním právem, která má být uspokojena z předmětu zajištění, v případě existence pravomocného usnesení o soudním prodeji zástavy pro takovou pohledávku, v insolvenčním řízení pohledávkou vykonatelnou? Je vykonatelné rozhodnutí o soudním prodeji zástavy v případě pohledávky zajištěné zástavním právem, která má být uspokojena z předmětu zajištění, průkazem vykonatelnosti zajištěné pohledávky?
2) Promlčuje se právo na úroky z prodlení jako celek před promlčením samotné jistiny? Představuje zahájení řízení o soudním prodeji zástavy takové uplatnění práva, které způsobuje stavění běhu promlčecí lhůty?
3) Může se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž sám provede důkazy, ze kterých se taková skutková zjištění podávají?
4) Je poskytnutí bezúročné půjčky mezi občany podnikáním? Je možné na právní vztah, jehož účastníky jsou nepodnikající občané a který spočívá v poskytnutí bezúročné půjčky, aplikovat právní normy o ochraně spotřebitele? Je možné z více občanskoprávních závazků za absence podnikatelských úmyslů obligačního věřitele usuzovat na podnikatelskou povahu těchto právních jednání?
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož vykonatelné usnesení o soudním prodeji zástavy není průkazem vykonatelnosti přihlášených pohledávek ve smyslu ustanovení §177 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť nejde o exekuční titul, ze kterého by dlužníku vyplývala povinnost k zaplacení konkrétní částky. V této souvislosti připomíná, že usnesení o soudním prodeji zástavy „autoritativně“ nařizuje soudní prodej zástavy (uspokojení pohledávky věřitele z předmětu zajištění); v případě pohledávky zajištěné zástavním právem tak jde o exekuční titul, který je průkazem vykonatelnosti takové pohledávky právě proto, že má být uspokojena ze zajištění. Přitom v rozsahu, ve kterém je soudní prodej zástavy nařízen ‒ pokračuje dovolatel ‒ je pohledávka zajištěná zástavním právem pohledávkou vykonatelnou (i) v insolvenčním řízení. Vzhledem k vykonatelnosti přihlášených pohledávek mohl žalovaný (insolvenční správce) v incidenčním sporu uplatňovat pouze ty námitky, které uplatnil v popěrném úkonu (§199 odst. 3 insolvenčního zákona). Jelikož odvolací soud nesprávně posoudil otázku vykonatelnosti pohledávky, nesprávně „připustil“ námitky žalovaného týkající se především „aplikace zákona o spotřebitelském úvěru“.
Dále dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se právo věřitele na úroky z prodlení promlčuje jako celek; potud upozorňuje, že poměry projednávané věci jsou zcela rozdílné od poměrů, za nichž Nejvyšší soud rozhodoval ve věcech sp. zn. 21 Cdo 681/2006 a sp. zn. 31 Cdo 4292/2009, v nichž poukazoval na riziko vzniku kategorie nepromlčitelných práv, kterou by byl dlužník donucován prostřednictvím nikdy nepromlčitelných úroků z prodlení ke splnění jistiny pohledávky, která již byla promlčena. V dané souvislosti akcentuje, že nebyla-li promlčena (vzhledem k uznání dluhu co do důvodu a výše) jistina pohledávky, nemohlo dojít ani k promlčení akcesorických práv (úroků z prodlení z takové jistiny) jako celku.
Co do (ne)důvodnosti námitky promlčení zastává názor, že v důsledku zahájení řízení o soudním prodeji zástavy došlo ke stavění běhu promlčecí lhůty; přitom ustanovení §112 obč. zák. je nutno vykládat tak, že zástavní věřitel pokračuje řádně v zahájeném řízení, jestliže po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy (po pravomocném skončení první fáze soudního prodeje zástavy) pokračuje v přiměřené době v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy (§251 a násl. o. s. ř.), popřípadě podáním exekučního návrhu prodejem zástavy (§37 a násl. exekučního řádu). V projednávané věci tudíž neběžela promlčecí doba od podání návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy do právní moci usnesení, kterým byl prodej zástavy nařízen; proto nemohlo dojít k promlčení práva na úroky z prodlení.
Konečně dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož na právní vztahy mezi ním a dlužníkem nelze aplikovat právní normy o ochraně spotřebitele, když „neposkytoval půjčky v rámci podnikatelské činnosti a k obohacení svého majetku nesměřoval“; šlo o výpomoc jiným občanům, čemuž ostatně nasvědčuje i „neúročení půjček“, nízká výše sjednaných odměn a poskytování půjček v „krátké a ojedinělé životní etapě žalobce“ nenaplňující znak „soustavnosti podnikání“. V důsledku (nesprávné) aplikace zákona o spotřebitelském úvěru v dané věci „došlo k založení kruciální disproporce mezi právy věřitele a právy dlužníka“. Ostatně, dospěl-li odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu) k odlišným skutkovým zjištěním (významným pro následné posouzení možné aplikace zákona o spotřebitelském úvěru), aniž zopakoval provedené důkazy, postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
V části, ve které směřuje proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, Nejvyšší soud odmítl dovolání jako objektivně nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.), když přípustnost dovolání vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém směřuje proti vyhovujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, Nejvyšší soud odmítl dovolání jako subjektivně nepřípustné [§243c odst. 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §218 písm. b) o. s. ř.]. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že v dotčeném rozsahu odvolací soud vyhověl žalobě; nezpůsobil tak „procesní“ újmu dovolateli (žalobci), nýbrž žalovanému.
Dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích ve věci samé, a proti zamítavým výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně pořadí pohledávek, které žalovaný nepopřel, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. proto, že v těchto částech spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na (dovoláním nezpochybněných) závěrech, podle nichž je posouzení (ne)vykonatelnosti pohledávek v incidenčním řízení o „určení pohledávky“ jen posouzením předběžné otázky (má význam pro řešení otázky, kdo je limitován důvody uplatnění pohledávky či popěrnými důvody) a pořadí pohledávek, které žalovaný nepopřel, bylo zjištěno. Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, a ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněná pod čísly 48/2006 a 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 21. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 50/2022.
Konečně ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
I. K významu usnesení ze dne 21. dubna 2017, č. j. 50 C 201/2015-56, jímž Městský soud v Praze (zčásti) vyhověl návrhu žalobce a nařídil soudní prodej zástavy (nemovitostí) k uspokojení pohledávek žalobce za dlužníkem v částkách 895.000,- Kč a 642.000,- Kč.
Ve vztahu k řešení právních otázek týkajících se (ne)vykonatelnosti (části) přihlášených pohledávek a jejich (ne)promlčení odpovídá právní posouzení věci odvolacím soudem závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2013, pod číslem 132, v rozsudcích ze dne 17. října 2017, sp. zn. 21 Cdo 1871/2017, a ze dne 7. února 2018, sp. zn. 21 Cdo 4591/2017, jakož i v usnesení ze dne 31. srpna 2022, sp. zn. 29 Cdo 1252/2021.
Z tam přijatých závěrů zjevně plyne, že pro rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy podle ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s. není významné, zda zajištěná pohledávka zanikla splněním, započtením nebo z jiného důvodu, ani to, zda se promlčela zajištěná pohledávka nebo zástavní právo. Takové usnesení není exekučním titulem, neboť z něj nevyplývá pro dlužníka povinnost k zaplacení peněžité částky (zajištěné pohledávky); z povahy věci tak takové rozhodnutí nemůže mít vliv ani na promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky.
Argumentoval-li dovolatel ve prospěch závěru opačného s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3892/2010 a ze dne 27. října 2020, sp. zn. 21 Cdo 38/2020, přehlédl, že tam obsažené (další) závěry ohledně řádného pokračování v řízení (§112 obč. zák.) se vztahovaly k (ne)promlčení zástavního práva a nikoli k (ne)promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky.
II. K promlčení práva na úroky z prodlení.
V tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu se závěry obsaženými např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněném pod číslem 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně další judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shrnuté v jeho důvodech, podle nichž povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku. Ze samotného znění §110 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že i když bylo právo pravomocně přiznáno, popř. písemně uznáno, na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po písemném uznání, dopadá obecná tříletá promlčecí doba. Je tedy zjevné, že úroky z prodlení, jde-li o promlčení, sdílejí s pohledávkou právní osud jen zčásti. Z hlediska promlčení je proto třeba zvlášť posuzovat právo na úroky z prodlení splatné do právní moci rozhodnutí soudu, jímž úroky byly přiznány (nebo do písemného uznání), a zvlášť právo na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci tohoto rozhodnutí (po písemném uznání); zatímco první se promlčují podle §110 odst. 1 obč. zák., pro druhé platí tříletá promlčecí doba běžící od právní moci rozhodnutí (od písemného uznání).
K závěru, že úroky z prodlení se mohou (samostatně, jako celek) promlčet dříve, než jistina, ke které se vztahují, srov. i judikaturu shrnutou v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2022, sen. zn. 29 ICdo 110/2021.
III. Ke spotřebitelské povaze smluv o půjčkách a aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru.
Právní otázku, zda smlouvy o půjčkách uzavřel žalobce (jako věřitel) v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a dlužník jako spotřebitel, odvolací soud zodpověděl v souladu se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud při posouzení spotřebitelských smluv (obecně) v rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, uveřejněném pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. října 2021, sp. zn. 29 Cdo 726/2020, který byl dne 12. října 2022 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle těchto závěrů nepředstavuje spotřebitelská smlouva (§52 obč. zák.) zvláštní smluvní typ, definováním subjektů smluvního vztahu vymezuje právní vztahy, jejichž právní režim se vedle obecného občanského práva řídí rovněž zvláštní úpravou spotřebitelského práva. Spotřebitelskou smlouvou může být jak smlouva výslovně upravená jako konkrétní smluvní typ, tak smlouva nepojmenovaná (inominátní), případně smlouva smíšená. Spotřebitel (§52 odst. 3 obč. zák.) je definován jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je přitom rozhodující především účel jednání takové osoby. Dodavatelem (§52 odst. 2 obč. zák.) je naopak osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Také pro posouzení, zda jednající osoba má postavení dodavatele podle ustanovení §52 odst. 2 obč. zák., bude určující materiální, nikoli jen formální hledisko; postavení dodavatele bude mít například i neoprávněný podnikatel ve smyslu ustanovení §3a obch. zák.
Ke splnění požadavku „soustavnosti podnikatelské činnosti“ srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 679/2007, podle nichž soustavnost jakožto znak podnikání není totožná s nepřetržitostí a trvalostí, přičemž posouzení soustavnosti je vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k povaze činnosti. Soustavnost výkonu podnikatelské činnosti neznamená, že výdělečná činnost musí být ze strany podnikatele vykonávána nepřetržitě nebo trvale. K jeho závěrům se Nejvyšší soud přihlásil (i) v usnesení ze dne 23. února 2021, sp. zn. 33 Cdo 3986/2019; pro tamní poměry při posuzování předpokladů určených ustanovením §3 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru dodal, že „opakované poskytování půjček různým subjektům (a žalovanému) a způsob komunikace statutárního zástupce žalobkyně v souvislosti s touto činností rozhodně nesvědčí pro závěr, že by z pohledu záměru žalobkyně šlo o činnost nahodilou nebo jen ojedinělou“.
O tom, že skutkové poměry projednávané věci [opakované poskytování půjček spotřebitelům (včetně způsobu sjednávání smluv s žalobci neznámými osobami prostřednictvím třetí osoby – p. K.) za odměnu (ta činila 35.000,- Kč za přenechání částky 895.000,- Kč na tři měsíce a 10.000,- Kč za přenechání částky 642.000,- Kč na 5,5 měsíce), zajištění pohledávek zástavním právem k nemovitým věcem a uznání závazku] ve svém souhrnu umožňovaly odvolacímu soudu přijmout závěr o povaze smluv o půjčkách jako smlouvách o spotřebitelském úvěru, tak nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada (dovolatelem položená otázka), podle níž se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění insolvenčního soudu, aniž provedl důkazy, ze kterých se taková zjištění podávají, když taková situace v poměrech dané věci nenastala; současně zde není ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů odvolacím soudem není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vznikla povinnost nahradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. srpna 2021), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč) částku 3.100,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714,- Kč; celkem činí 4.114,- Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu