ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.34.2021.1
KSBR 29 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 34/2021-B-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka P. S., narozeného XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, se sídlem v Přešticích, Rebcova 555, PSČ 334 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2020, č. j. KSBR 29 INS XY, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. února 2021, č. j. KSBR 29 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
I. Řízení o „dovolání“ dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2020, č. j. KSBR 29 INS XY, se zastavuje.
II. Dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. února 2021, č. j. KSBR 29 INS XY, 3 VSOL XY, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 26. listopadu 2020, č. j. KSBR 29 INS XY, Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) mimo jiné neschválil oddlužení dlužníka (bod II. výroku) a na jeho majetek prohlásil konkurs s tím, že konkurs bude veden jako nepatrný (body III. a IV. výroku).
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku.
3. Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že dlužník svým jednáním naplnil podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle §395 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), což je důvodem pro neschválení oddlužení v souladu s §405 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
4. Přitom zdůraznil, že insolvenční zákon klade na dlužníka, který se domáhá řešení úpadku oddlužením, v jehož důsledku může dosáhnout prominutí zbytku svých dluhů, přísné požadavky co do poctivosti jeho záměrů a sankcionuje též lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení. K námitce dlužníka, že podáním návrhu na povolení oddlužení nesledoval nepoctivý úmysl, odvolací soud uvedl, že insolvenční soud jeho oddlužení neschválil nikoli proto, že by sledoval podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, nýbrž proto, že konal lehkomyslně a nedbale.
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že dlužník neuhradil všechny platby stanovené k úhradě zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, neposkytl insolvenčnímu správci, potažmo ani insolvenčnímu soudu, součinnost při vyjasnění otázky dlužného výživného na děti, nevyjádřil se k přihlášeným pohledávkám a odmítl zpřístupnit znalci jím spoluvlastněnou nemovitost za účelem zpracování aktuálního znaleckého posudku.
6. Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení insolvenčního soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí spolu s usnesením insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vymezení kritérií rozhodných pro neschválení oddlužení z důvodu nedbalého a lehkomyslného přístupu dlužníka. Má za to, že je třeba zkoumat pouze podstatná porušení povinností dlužníka, přičemž za podstatné porušení povinnosti nepovažuje skutečnost, že nezaplatil pouze část záloh na odměnu insolvenčního správce.
8. Dále dovolatel zpochybňuje procesní postup insolvenčního soudu a odvolacího soudu, namítaje, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když svá rozhodnutí vydaly bez nařízení jednání. Polemizuje rovněž se skutkovými závěry soudů.
9. Řízení o dovolání proti usnesení insolvenčního soudu Nejvyšší soud zastavil podle §243b věty před středníkem a §104 odst. 1 o. s. ř., když k projednání takového dovolání není dána funkční příslušnost soudu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
10. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., uvedených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
11. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož dovolatel plnil své povinnosti v insolvenčním řízení lehkomyslně a nedbale, je v souladu s ustálenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu formulovanými zejména v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), v usnesení ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněném pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2016“), v usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněném pod číslem 39/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2017“), a v usnesení ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017.
12. Z této judikatury Nejvyššího soudu plyne, že dlužníku se cestou sanačního způsobu řešení úpadku (oddlužení) otevírá možnost prominutí zbytku dluhů i na úkor těch věřitelů, kteří jsou ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník. Mimo jiné i proto klade insolvenční zákon na dlužníka přísné požadavky co do poctivosti jeho záměru (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a sankcionuje též lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§395 odst. 2 insolvenčního zákona; R 86/2013, R 24/2016 a R 39/2017). Jinak řečeno, dlužník, jenž koná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá.
13. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§5 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 86/2013].
14. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017).
15. Ustanovení §395 odst. 2, stejně jako §395 odst. 1 písm. a/, insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník plní své povinnosti v insolvenčním řízení lehkomyslně či nedbale, tak bude vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Srov. k tomu mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. Za stavu, kdy dlužník nereaguje na výzvu insolvenčního soudu za účelem vyjasnění existence jeho vyživovací povinnosti, neposkytuje insolvenčnímu soudu a insolvenčnímu správci potřebnou součinnost a řádně neplatí zálohy na odměnu insolvenčního správce a na náhradu jeho hotových výdajů, nemá Nejvyšší soud žádných pochyb o tom, že úvaha odvolacího soudu, podle níž je přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení lehkomyslný a nedbalý, není zjevně nepřiměřená.
17. Pro účely posouzení, zda v dané věci byl důvod přeměnit oddlužení v konkurs, je pak právně bezvýznamná argumentace dovolatele spočívající v poukazu na skutečnost, že konkurs má být až krajním řešením úpadku dlužníka. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
18. Na téma skutkové polemiky dovolatele s napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud dodává, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů případně zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (a činí skutkové námitky dovolatele pro tento účel nezpůsobilými).
19. Námitkou, že napadené rozhodnutí nemělo být vydáno bez nařízení jednání, vymezuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale podle §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost), a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu