ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1062.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1062/2022-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. prosince 2022 o dovolání, které podal obviněný V. S., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 9 To 179/2022, jako soudu stížnostního ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 0 Nt 701/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 5. 2022, sp. zn. 0 Nt 701/2022 bylo ve věci podezřelého V. S. k návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení rozhodnuto podle §99 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku tak, že tomuto podezřelému bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní.
O stížnosti posuzovaného V. S. proti uvedenému usnesení rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 9 To 179/2022 , tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítl.
Shora citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Dle jeho přesvědčení bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky pro jeho uložení. Obviněný uvedl, že v průběhu veřejného zasedání dne 6. 5. 2022 bylo jím výslovně řečeno, že pokud by mu byla soudem nařízena nějaká léčba, musel by ji podstoupit, z čehož dle něj plyne, že byl schopen rozpoznat potřebu podrobit se nařízené léčbě a byl k tomu připraven. Ke dni 6. 5. 2022 obviněný docházel do zaměstnání a v něm bez problémů fungoval. Ani v jiných sociálních situacích neměl žádné problémy. V té době také již nedocházelo k dalším konfliktům s jeho matkou, ačkoliv spolu znovu obývali stejnou nemovitost. Situace v rodině byla neklidná dlouhodobě, a to zejména z důvodu špatných vztahů obviněného s otcem a nevyjasněným majetkovým vztahům ohledně rodinného domu, který obviněný s matkou obýval. Obviněný se měl dopustit trestných činů dle §199 odst. 1 a 2 písm. d) a dle §337 odst. 2 trestního zákoníku, přičemž v případě trestního stíhání by byl ohrožen trestní sazbou od 2 do 8 let. Trestní sazba, kterou byl ohrožen, umožňovala podmíněné odsouzení. K tomu blíže uvedl, že je doposud bezúhonný a uložení podmíněného trestu by v jeho případě jistě nebylo vyloučeno. Odkázal na nález Ústavního soudu V.ÚS 502/02 ze dne 3. 11. 2004, podle kterého má platit, že ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněny ́ trest odn ětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která opravňuje takový závažný zásah do jeho základních práv. Podle obviněného je tedy zřejmé, že mezi dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita – čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Přestože intenzita ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost, nýbrž potřebou léčby, obviněný se domnívá, že jistá závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení je žádoucí. Soudy se však dle něj nikterak nevyrovnaly s otázkou, zda nebezpečí, které z jeho strany v případě pobytu na svobodě hrozí, je natolik závažné, že uložení ochranného léčení v ústavní formě je nezbytné. Dodal, že není zřejmé, čím by měl být jeho případ natolik výjimečný, aby bylo nutné přistoupit k ochrannému léčení v ústavní formě. Byť jeho matka v průběhu řízení popisovala situace, kdy na ni měl být vulgární nebo fyzicky agresivní, v době uložení ochranné léčby s ním opět žila ve společné domácnosti a nebyla k tomuto nijak nucena. Ani matka obviněného, která především měla být jeho jednáním ohrožována, nepřistoupila k žádným opatřením, kterými by obviněnému znemožnila nemovitost užívat, a to ani v době probíhajícího trestního řízení. Obviněný je proto přesvědčen, že ústavní formou ochranné léčby nelze řešit situaci, kdy matka nechává dospělého syna bydlet ve své vlastní nemovitosti, i když nesouhlasí se způsobem, jakým syn nemovitost užívá, je tím omezována a jejich vztah je konfliktní.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a v souladu s §265k odst. 1 trestního řádu napadené rozhodnutí Krajského soudu zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a sám rozhodl tak, že obviněnému se ukládá ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě, případně aby Nejvyšší soud přikázal v souladu s §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Praze nové projednání věci se závazným právním názorem, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě a je na místě uložit toliko formu ambulantní. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí dle §265o odst. 1 trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný uvedl, že dovolání je založeno na důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, avšak z jeho obsahu je patrno, že tento důvod se má vztahovat k usnesení Okresního soudu Praha-západ, a že usnesení stížnostního soudu chtěl patrně obviněný napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení. Dále uvedl, že obviněný ve svém dovolání rozvedl obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a ve své stížnosti proti jeho rozhodnutí. S uvedenými námitkami se proto soudy již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Dále konstatoval, že byť námitka obviněného proti uložení ochranného léčení ústavní formou odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k ) trestního řádu, je zjevně neopodstatněná. K argumentu obviněného nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, publikovaného pod č. 166/2004 Sb., uvedl, že v něm posuzovaná věc je odlišná od věci obviněného. Ve věci obviněného hrozilo nebezpečí, že bude pokračovat v týrání své matky nebo jiných osob v domácnosti, tedy v jednání se znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody od 2 do 8 let. Oproti tomu v judikované věci se hrozba pouhé výměny zámku vedle hrozby dalšího týrání jeví jako jednání zcela bagatelní. Pokud by trestní stíhání obviněného nebylo pro jeho nepříčetnost zastaveno, reálně by mu hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody. Podmíněný odklad výkonu tohoto trestu by byl možný pouze pokud by mu byl uložen v intervalu 2 až 3 let. V ostatních případech by se ze zákona jednalo o trest nepodmíněný. Již z toho je podle státního zástupce patrné, že jednání obviněného není možné označit za „trestný čin, jehož typová i konkrétní nebezpečnost pro společnost je nižší, a bylo by tedy na místě uložení alternativního trestu, nespojeného s přímým omezením na svobodě“, ve smyslu publikované právní věty citovaného judikátu. Dodal, že Ústavní soud by navíc i v takovém mírnějším případě připustil uložení ochranného léčení v ústavní formě „ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi“. Takovou skutkovou okolností je podle státního zástupce také absence jakékoliv lítosti obviněného vůči poškozené a jakéhokoliv jeho náhledu na své onemocnění. O citovaný nález Ústavního soudu proto argumentaci ve prospěch obviněného nelze podle státního zástupce opřít. Odkázal však na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 167/2014, ve kterém byla řešena situace, kdy obviněná byla uznána vinnou „jednak zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku“ a byl jí uložen podmíněný trest odnětí svobody. K tomu uvedl, že přes výrazně nižší závažnost předmětných trestných činů (sazby 1 až 5 let a 0 až 3 roky) oproti věci obviněného a přes uložení jen podmíněného trestu odnětí svobody shledal Nejvyšší soud důvody k ústavní formě ochranného léčení. Absence náhledu totiž může být důvodem ústavní formy léčení i ve věci méně závažné, v níž byl uložen toliko podmíněný trest. Státní zástupce zdůraznil, že právě absencí náhledu odůvodnila znalkyně, proč nepostačuje léčení pouze formou ambulantní. Ve vztahu k neochotě obviněného se léčit a k reálnosti nebezpečí jeho pobytu na svobodě státní zástupce odkázal na obsah výpovědi obviněného ze dne 23. 7. 2021, kdy mimo jiné uvedl, že se s ničím neléčí a myslí si, že nic takového ani nepotřebuje. V závěru svého vyjádření státní zástupce shrnul, že pro uložení ochranného léčení v ústavní formě byly splněny všechny podmínky stanovené zákonem a dovolaní označil za zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný V. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. e) trestního řádu, kterým bylo uloženo ochranné opatření.
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g), který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci dovolacích námitek pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se námitky obviněného s uplatněnými dovolacími důvody rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu). Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k ) trestního řádu, avšak z obsahu dovolání je patrné, že tento důvod se má vztahovat k usnesení Okresního soudu Praha-západ, a že usnesení stížnostního soudu chtěl obviněný napadnout rovněž podle §265b odst. 1 písm. m ) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k ) trestního řádu je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítl, že byl schopen rozpoznat potřebu podrobit se nařízené léčbě a byl k tomu připraven, že v normálním pracovním životě ani v jiných sociálních situacích neměl žádné problémy, že k dalším konfliktům s jeho matkou již nedocházelo, a to i přesto, že spolu znovu obývali stejnou nemovitost.
Nejvyšší soud konstatuje, že těmito dovolacími námitkami obviněný opakoval svou obhajobu, kterou již uplatnil před nalézacím soudem a shrnul ji ve své stížnosti proti usnesení nalézacího soudu. S uvedenými námitkami se soudy již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v bodech 8 a 9 odůvodnění svého usnesení a stížnostní soud taktéž v bodech 8 a 9 odůvodnění svého usnesení. Jestliže nyní obviněný deklaruje ochotu podrobit se léčbě formou ambulantní, nutno zdůraznit, že k tomu měl jistě příležitost již dříve, avšak bránil tomu nedostatek uvědomění si svého zdravotního problému, absence kritického náhledu na své chování vůči matce. Závěry znalkyně o stavu duševního zdraví obviněného a o indikaci ochranného léčení ústavní formou jsou zcela přesvědčivé, za zjištěných okolností přetrvává důvodná obava hrozícího nebezpečí pokračování hrubého neakceptovatelného chování obviněného vůči matce včetně ataků fyzických. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit nyní deklarovaná ochota obviněného dobrovolně se podrobit léčbě formou ambulantní, nepochybně iniciovaná tlakem nastalé, pro něho jistě nekomfortní situace.
Nejvyšší soud shrnuje, že pro uložení ochranného léčení v ústavní formě byly v případě obviněného splněny všechny podmínky stanovené zákonem a byť námitka obviněného proti uložení ochranného léčení ústavní formou odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k ) trestního řádu, je zjevně neopodstatněná.
Jeho další námitky, kterými argumentoval ve vztahu k tomu, že nejsou splněny podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě, konkrétně že má určité rodinné neshody nebo že jeho matka tímto postupem řeší problémy s obviněným ohledně toho, jak tento užívá nemovitost, ve které s ní žije, nejsou ve vztahu k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm . k) trestního řád relevantní.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Z obsahu dovolání obviněného vyplynulo, že jím výslovně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k ) trestního řádu se má vztahovat rovněž k usnesení Okresního soudu Praha-západ. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že jelikož na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, zjevně nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 7. prosince 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu