ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.560.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 560/2022-1036
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných J. N. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a M. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 6 To 316/2021, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 125/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 6 To 316/2021-1019, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 5. 2021, č. j. 3 T 125/2018-986.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Litoměřicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 3 T 125/2018, byla trestní věc obviněných J. N. a M. H. pro skutek, v němž bylo státním zástupcem spatřován jednak zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), jednak v případě obviněného M. H. též přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se tito obvinění měli dopustit tím, že
dne 19. 2. 2018 v době kolem 9:51 hodin jako příslušníci Vězeňské služby České republiky při výkonu služby ve Vazební věznici XY v ulici XY v XY odváděli po ošetření na zdravotní oddělení ve 3. patře na celu číslo 128 v 1. patře A. A. B., narozeného XY, ke dni 19. 2. 2018 v předávací vazbě, který byl ošetřen z důvodu předchozího fyzického napadení příslušníka Vězeňské služby České republiky F. M., při kterém byly proti B. ze strany příslušníků Vězeňské služby České republiky použity donucovací prostředky, kdy po nástupu do kabiny výtahu ve 3. patře poté, co B. začal kopat a bouchat do stěn a snažil se rozhýbat výtah a nepřestal v tomto jednání ani přes opakované výzvy obžalovaných, použili proti němu obžalovaní donucovací prostředky spočívající v hmatech a chvatech, povalili B. na zem a obžalovaný H. ho udeřil nejméně dvanácti ranami gumovým obuškem do horní části těla, čímž B. způsobili početná povrchová poranění a podkožní krevní výrony hlavy, obou horních končetin, na nichž měl v době napadení pouta, pravé boční a zadní strany trupu a poranění levé dolní končetiny a pohmoždění pravého kolenního kloubu provázené zakrvácením do kloubu, přičemž uvedená poranění si vyžádala lékařské ošetření v nemocnici a následně se projevovala bolestivostí, zejména pohmoždění pravého kolena, s nutností nejméně dva týdny používat berle a ortézu
podle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), postoupena řediteli Vazební věznice XY, neboť skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako kázeňský přestupek podle §50 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“).
2. Proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 3 T 125/2018, podal v neprospěch obou obviněných stížnost státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.
3. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 6 To 316/2021 , tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
4. Jednalo se již o druhé rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem v této trestní věci, když napoprvé usnesením ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 6 To 67/2020, zrušil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 3 T 125/2018, kterým byli oba obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro výše popsaný skutek, a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 6 To 316/2021, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obou obviněných dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. , neboť podle něj bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto předcházející rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Nejvyšší státní zástupce úvodem svého dovolání připomněl, že podle závěrů soudů nižších stupňů nebylo (oproti podané obžalobě) bez důvodných pochybností prokázáno, že by obvinění jednali s úmyslem potrestat poškozeného za jeho předchozí napadení dozorce F. M. V tomto směru totiž nebyla vyvrácena jejich obhajoba, že donucovací prostředky vůči poškozenému použili z toho důvodu, že se choval nevhodně v prostoru výtahu, kde kopal a bouchal do jeho bočních stěn a tímto způsobem se jej snažil rozhýbat. Výchozí úvahu obviněných, že za této situace použijí donucovací prostředky, proto soudy hodnotily jako správnou. Obvinění totiž zpočátku postupovali v souladu s §17 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Vězeňské službě a justiční stráži“), neboť nastaly tam uvedené okolnosti a byli tak k použití zákonných donucovacích prostředků oprávněni. Jako odpovídající soudy vyhodnotily rovněž následující počínání obviněných, pokud poškozeného pomocí hmatů a chvatů ve smyslu §17 odst. 2 písm. a) zákona o Vězeňské službě a justiční stráži povalili na zem. Stížnostní soud proto jednání obviněný rozdělil do dvou fází. Na první, kdy byly donucovací prostředky použity oprávněným a přiměřeným způsobem v bezprostřední reakci na ohrožující chování poškozeného, a na druhou, kdy byl poškozený „ zcela zjevně omezen na svých aktivitách, a v tomto momentě lze mít za to, že další použití donucovacích prostředků v situaci, kdy byl poškozený na podlaze výtahu spoután, tak v této fázi již zcela zjevně došlo k překročení pravomocí obou obviněných jako příslušníků vězeňské služby a tento zákrok nebyl nevyhnutelně nutný, a to zejména v případě použití gumového obušku a počtu ran, které byly zejména ze strany obviněného H. vůči poškozenému vedeny “. Stížnostní soud takové vybočení ze zákonných mezí použití donucovacích prostředků označil za překročení kompetencí se zvlášť škodlivým následkem, případně spočívající v závažném porušení jejich povinností, kdy k řešení těchto situací je povolán služební funkcionář příslušné věznice, a to na základě řízení o kázeňském přestupku. Zároveň však stížnostní soud zdůraznil, že hranice mezi trestným činem a kázeňským přestupkem je velmi tenká a je třeba citlivě posuzovat veškeré okolnosti nejen samotného zákroku, ale i situaci, která mu předcházela. Zdůraznil přitom, že zákrok obviněných směřoval proti poškozenému, který byl považován za nebezpečného vězně, neboť již v minulosti fyzicky napadl jiného příslušníka Vězeňské služby, za což byl nepravomocně odsouzen. Zároveň se měl dalšího závadného jednání dopustit i vůči dalšímu příslušníkovi Vězeňské služby M., pro což bylo následně jeho trestní stíhání zastaveno z důvodu neúčelnosti. Stížnostní soud poukázal také na krátkost vlastního zákroku, který se odehrál řádově v několika vteřinách, přičemž svou roli v něm na straně obviněných sehrály emoce. Zdůraznil dále jinak příkladný výkon služební činnosti obou obviněných, kteří nebyli doposud kázeňsky trestáni, naopak byli mnohokrát kázeňsky odměněni, a dospěl tak k závěru, že zákrok obviněných představoval mimořádný exces, což snižuje celkový stupeň společenské škodlivosti z režimu trestněprávní roviny na rovinu kázeňského provinění. Stížnostní soud se přitom neztotožnil s poukazem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1549/2019, v němž akcentoval údajné podstatné odlišnosti. Celkově pak vyhodnotil, že nejsou dány důvody ke zrušení usnesení o postoupení věci soudem prvního stupně, přičemž i nadále jsou dány podmínky pro projednání věci v kázeňském řízení.
7. S těmito závěry soudů obou stupňů, tedy že jednání obviněných není trestným činem, ale postačí jeho projednání jako kázeňského přestupku, se nejvyšší státní zástupce neztotožňuje. Lze přitom podle něj akceptovat úvahu soudů, že bylo-li důvodem použití donucovacích prostředků to, že poškozený směřoval kopy a údery proti kabině výtahu, kterou se snažil rozhýbat, bylo nepochybně nutné jej „zpacifikovat“. Nicméně zákrok vůči poškozenému mohl trvat potud, pokud trvalo takové jeho ohrožující jednání. Následné rány gumovým obuškem však uvedené zákonné meze zjevně překročily, a to způsobem zásadním. Ohrožení způsobené poškozeným již netrvalo, neboť ležel spoutaný na podlaze výtahové kabiny, která již dospěla do cílového podlaží. To však obviněným nezabránilo, aby poškozeného napadli způsobem, který svou razancí mnohonásobně předčil předcházející a do té doby ještě zákonné použití donucovacích prostředků. Podle ustálených skutkových zjištění totiž spočívalo napadení spoutaného poškozeného v úderech obuškem nejméně dvanácti ranami poté, co s použitím hmatů a chvatů došlo k jeho povalení na podlahu výtahové kabiny. Podle nejvyššího státního zástupce není pochyb o tom, že se vyskytují situace, kdy je namístě nepřiměřené použití donucovacích prostředků vyhodnotit toliko jako podezření ze spáchání kázeňského přestupku. Mohou však nastat i případy, kdy donucovací prostředky jsou na samém počátku použity sice oprávněně, ale v průběhu jejich realizace se přístup k účelu sledovanému jejich použitím natolik změní, resp. „zvrhne“ do té míry, že je již nutné na takový stav nahlížet optikou trestního práva. Tak je tomu podle něj i v nyní předkládané trestní věci, a to tím spíše, pokud i sám stížnostní krajský soud dovodil, že hranice mezi trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a kázeňským přestupkem může být velmi tenká. Z celkového kontextu posuzovaného jednání obviněných a na pozadí odpovědnosti státu za bezpečnost a zdraví osob omezených na jejich osobní svobodě v důsledku výkonu veřejné moci lze dovodit, že ona pomyslná hranice trestnosti jednání obviněných byla v daném případě výrazně překročena.
8. Obviněným podle názoru nejvyššího státního zástupce především nelze přičítat k dobru, že vytýkaným způsobem jednali za emočně vypjaté situace. Uvádí, že jestliže se sami rozhodli pro výkon povolání příslušníků bezpečnostních sborů, pak v rámci takového rozhodnutí museli být připraveni na to, že v jejich profesionálních pracovních podmínkách k takovým situacím může běžně docházet. Zvláště pak při výkonu služebních povinností ve vztahu jak k vazebně stíhaným osobám, tak i k osobám odsouzených, které mohou být pro své okolí nebezpečnými, jako tomu bylo v případě poškozeného B. V dané věci je však třeba akcentovat, že obvinění splnili předpoklad pro přijetí do služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů, který vyplývá z §15 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle nějž se za osobnostně způsobilého považuje občan, u něhož byly podle závěru psychologa bezpečnostního sboru zjištěny takové osobnostní charakteristiky, které jsou předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru, a tedy pro výkon služby v situacích, které mohou být velmi reálně vypjaté, a tedy nikoliv neočekávatelné a překvapivé. Proto jejich jednání nelze ospravedlňovat ani tím, že s použitím aplikovaného druhu donucovacích prostředků neměli zkušenosti. Jak se totiž v usnesení stížnostního soudu uvádí, jedná se o příslušníky bezpečnostního sboru, kteří jsou velmi dobře hodnoceni a u vězeňské služby pracují od roku 2008 (obviněný N.), resp. 2009 (obviněný H.). Jejich kladnému služebnímu hodnocení (včetně stížnostním soudem zdůrazněného vysokého počtu služebních ocenění) za kvalitní a příkladný výkon služebních povinností logicky odpovídá splněný předpoklad dobrých znalostí těch právních předpisů, kterými se řídí výkon jejich služební činnosti u bezpečnostních sborů. V posuzovaném případě se pak konkrétně jedná zejména o ustanovení zákona o Vězeňské službě a justiční stráži vztahující se k právnímu režimu použití donucovacích prostředků, jakož i o jeho osvojení, na které je v ozbrojených sborech v rámci vzdělávání vždy kladen velký důraz.
9. Nejvyšší státní zástupce zdůrazňuje, že jednou ze základních podmínek použití donucovacích prostředků je přiměřenost ve smyslu §17 odst. 3 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži. O přiměřenost použití donucovacích prostředků se i podle rozlišovacích schopností zcela průměrného příslušníka vězeňské služby (a dokonce i civilní osoby) nemůže jednat tehdy, pokud je osoba poškozeného spoutána a leží na podlaze uzavřeného prostoru výtahové kabiny v klidu, nadto v objektu věznice, přičemž její manévrovací schopnosti jsou již zásadně omezeny. Za tohoto stavu je jakékoli další užití násilí vůči takové již paralyzované osobě zcela nepřípustné, tím spíše lze za nepřípustné považovat, pokud obvinění v početní převaze uštědří takovému poškozenému dalších nejméně dvanáct ran gumovým obuškem, situovaných převážně do horní části těla. Takové jednání nelze bagatelizovat poukazem na ovlivnění emocemi z průběhu předcházející jízdy výtahem, popř. emocemi, které vyplývaly z jejich poznatku o konfliktu poškozeného s jejich kolegou M. Na straně obviněných přitom nebylo možno dovodit jakoukoli důvodnou obavu, že budou v dané situaci napadeni. O překročení pomyslné hranice mezi trestným činem a kázeňským přestupkem pak podle názoru nejvyššího státního zástupce v posuzovaném případě hovoří zejména intenzita útoku, charakter bezdůvodně použitého nástroje a četnost ran, směřujících nejen proti trupu, ale mj. i do citlivé oblasti hlavy.
10. Všechny tyto okolnosti svědčí podle nejvyššího státního zástupce o tom, že úmyslem obviněných ve druhé fázi jejich jednání nebylo odstranění nebezpečí, které předtím poškozený vyvolal, nýbrž zlobná reakce na jeho předcházející jednání, minimálně pak na takové, které se stalo bezprostředním důvodem k použití donucovacích prostředků v prvé fázi skutkového děje. Takovou motivaci jednání obviněných nelze akceptovat ani tehdy, pokud by skutkový stav věci skutečně neumožňoval závěr, že se současně jednalo o mstu obviněných za časově předcházející jednání poškozeného vůči M., jak soudy dovodily. O tom, jaký byl úmysl obviněných ve druhé fázi jejich jednání vůči poškozenému, vypovídá i obsah sepsaného záznamu o použití donucovacích prostředků, ze kterého vyplývá, že vůči poškozenému použili nanejvýše čtyři rány obuškem, ačkoliv objektivní zjištění o povaze utrpěných zranění a jejich mechanismu takové informace spolehlivě vyvracejí. Je tedy zřejmé, že obvinění závažným a naprosto vědomým způsobem porušili jak §17 odst. 1, odst. 3, tak §6 odst. 2 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži, neboť vytýkaným způsobem proti poškozenému nejednali z důvodu, aby zamezili jeho dalšímu protiprávnímu jednání, ale v čitelném úmyslu dát poškozenému tzv. „za vyučenou“.
11. Oproti názoru stížnostního soudu se podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce posuzovaný případ jeví jako srovnatelný s věcí, kterou řešil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1549/2019, ačkoliv se tam popisovaný skutek týká fyzického napadení poškozeného poté, co byl omezen na svobodě upoutáním pravou rukou k lavici poté, co převrátil monitor služebního počítače, a kdy se tak stalo za účelem odvety za toto nevhodné chování poškozeného. V nyní projednávaném případě, rozlišeném na dvě fáze postupu vůči poškozenému, se ve druhé z nich o služební zákrok za použití donucovacích prostředků také nejednalo, neboť účel jejich použití byl již splněn. Postup obviněných v nyní předkládané věci byl naopak výrazně razantnější, neboť spočíval v důrazném užití služebních obušků bez sledování legitimního cíle. Pokud se tak nestalo v souvislosti s poznatkem o předcházejícím napadení M. ze strany poškozeného, pak nelze jednání obviněných logicky vysvětlit jinak než jako zlostnou reakci na nebezpečný způsob jeho následného chování v kabině výtahu. Shodu mezi oběma porovnávanými případy tak lze dozajista najít. Liší-li se intenzitou napadení poškozených, pak v nyní posuzovaném případě rozhodně nelze dovodit, že by byla zanedbatelná, nevýznamná a že by nezanechala žádné zdravotní následky na těle poškozeného B. Na opačném pólu lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1032/2018. V tam řešené věci byla akceptována pouze kázeňská odpovědnost v případě policistů, kteří jednali patrně z důvodu potrestání osoby zadržené pro její předchozí jednání (výtržnost v místě bydliště) jejím upoutáním k mříži policejní cely. Skutek obviněných policistů v judikované věci však trval kratší dobu a zejména se obešel bez brachiálního násilí na osobě omezené na svobodě, které ani nevznikla žádná újma na zdraví. Oproti tomu v nyní předkládané věci se jednalo již o použití intenzivnějšího opakovaného násilí, nadto za použití relativně razantního prostředku (obušku).
12. Pokud stížnostní soud v předkládané věci přesto poukázal toliko na mimořádný exces, kterým obvinění vybočili z jinak řádně vykonávané služby ve funkci dozorců vězeňské služby, jakož i na jejich trestní a občanskou bezúhonnost a velmi pozitivní služební hodnocení, tak podle názoru nejvyššího státního zástupce pominul, že způsob výkonu pravomoci obviněných v postavení úředních osob svou povahou zcela zjevně odporoval §17 odst. 1, odst. 3, jakož i §6 odst. 2 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži. Ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nezohlednil náležitě intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Především důsledně nevyhodnotil výše popsané okolnosti druhé fáze zákroku obviněných, k němuž nebyl dán žádný zákonný důvod. Zároveň nezohlednil značnou razanci a četnost ran, které obvinění užili proti v té době zpacifikovanému a spoutanému poškozenému, který tak již nekladl žádný odpor. Stejně tak nebyly vyhodnoceny ani následky na zdraví poškozeného způsobené jednáním obviněných. Při zohlednění všech uvedených okolností v jejich souhrnu nelze podle názoru nejvyššího státního zástupce akceptovat závěr stížnostního soudu, že by jednání obviněných z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, což by mělo opodstatnit aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku.
13. Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že napadené rozhodnutí stížnostního soudu, kterým byl akceptován právní závěr soudu prvního stupně ve prospěch aplikace zásady subsidiarity trestní represe na posuzovaný případ, je zatíženo vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a dále z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
14. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadené usnesení stížnostního soudu, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby zrušil i usnesení soudu prvního stupně a tomuto přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil rovněž souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
15. Obvinění J. N. a M. H. se k podanému dovolání nevyjádřili .
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
17. Pokud jde o přípustnost dovolání, Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
21. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. jde tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
24. Na podkladě nejvyšším státním zástupcem uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Jak vyplývá z výše uvedeného, dovoláním nejvyššího státního zástupce byla shora uvedená rozhodnutí napadena s odůvodněním, že usnesením (stížnostního soudu) bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř. [§265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí [§265b odst. 1 písm. f) tr. ř.], a toto předcházející rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Z odůvodnění dovolání dále vyplývá, že nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s (právními) závěry napadených rozhodnutí, že v jednání obviněných nelze spatřovat jednak zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku , jednak v případě obviněného M. H. také přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a že jejich jednání by mohlo být posouzeno pouze jako kázeňský přestupek podle §50 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů .
26. Je také zřejmé, že k uvedeným (právním) závěrům nejvyšší státní zástupce dospěl na základě hodnocení těch skutkových zjištění, ke kterým dospěl po provedeném dokazování nalézací soud, to při vědomí toho, že následně se dovolatel v právních závěrech se závěry napadených rozhodnutí rozchází. S ohledem na toto zjištění a dále v tomto usnesení uvedené považuje Nejvyšší soud za zásadní zrekapitulovat podobu a odůvodnění rozhodných skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to zejména z hlediska v zásadě jediné sporné otázky, kterou je otázka přiměřenosti použití donucovacích prostředků ve smyslu §17 odst. 3 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži, konkrétně pak použití gumových obušků ze strany obviněných vůči poškozenému , když o oprávněnosti a přiměřenosti použití dalších donucovacích prostředků v podobě hmatů a chmatů není v této trestní věci sporu (oprávněnost a přiměřenost jejich použití nezpochybňuje ani nejvyšší státní zástupce).
27. Podle skutkových závěrů nalézacího soudu se obvinění posuzovaného protiprávního jednání měli dopustit tím, že
„dne 19. 2. 2018 v době kolem 9:51 hodin jako příslušníci Vězeňské služby České republiky při výkonu služby ve Vazební věznici XY v ulici XY v XY odváděli po ošetření na zdravotním oddělení ve 3. patře na celu číslo 128 v 1. patře A. A. B., narozeného XY, ke dni 19. 2. 2018 v předávací vazbě, který byl ošetřen z důvodu předchozího fyzického napadení příslušníka Vězeňské služby České republiky F. M., při kterém byly proti B. ze strany příslušníků Vězeňské služby České republiky použity donucovací prostředky, kdy po nástupu do kabiny výtahu ve 3. patře poté, co B. začal kopat a bouchat do stěn a snažil se rozhýbat výtah a nepřestal v tomto jednání ani přes opakované výzvy obviněných, použili proti němu obvinění donucovací prostředky spočívající v hmatech a chvatech, povalili B. na zem a obžalovaný H. ho udeřil nejméně dvanácti ranami gumovým obuškem do horní části těla , čímž B. způsobili početná povrchová poranění a podkožní krevní výrony hlavy, obou horních končetin, na nichž měl v době napadení pouta, pravé boční a zadní strany trupu a poranění levé dolní končetiny a pohmoždění pravého kolenního kloubu provázené zakrvácením do kloubu, přičemž uvedená poranění si vyžádala lékařské ošetření v nemocnici a následně se projevovala bolestivostí, zejména pohmoždění pravého kolena, s nutností nejméně dva týdny používat berle a ortézu.“
28. Nalézací soud, pokud jde o otázku přiměřenosti použití donucovacích prostředků, uvedl (bod 46. usnesení), že „…na základě lékařských zpráv, znaleckého posudku a poznámek, které si na základě rozhovoru s poškozeným učinila JUDr. Tukinská, má soud za prokázané, že obžalovaní vůči poškozenému použili donucovací prostředky spočívající v hmatech a chvatech, povalení na zem a použití nejméně 12 ran gumovým obuškem , neboť tyto zákroky mají oporu ve výše uvedených důkazech, neboť jim odpovídají zranění, která poškozený utrpěl. Soud nemá pochyb o tom, že přistoupení k použití donucovacích prostředků bylo oprávněné, tedy v souladu s §17 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži, neboť mělo vést k zajištění pořádku a bezpečnosti. Otázkou však zůstává, jestli použití výše uvedených donucovacích prostředků bylo přiměřené s ohledem na zdravotní újmu, kterou poškozený utrpěl. Nutno vzít v úvahu, že obžalovaní byli v početní převaze, poškozený byl spoután a k použití obušku muselo dojít již v době, kdy poškozený byl svalen na zem, s ohledem na to, na kterých částech těla byl poškozený obuškem zraněn. Otázkou také zůstává, jestli počet ran obuškem je odpovídající dané situaci, kdy poškozený byl částečně zpacifikován tím, že byl sražen na zem, jeho manévrovací schopnosti byly omezené a výtah byl již zastaven, tedy obžalovaným již nehrozilo takové nebezpečí ublížení na zdraví jako ve výtahu jedoucím. Ani hrozba poškození výtahu již nebyla tak vysoká. Je tedy namístě posoudit znovu příslušným orgánem, zda-li zákrok obžalovaných byl přiměřený situaci, zda nebyl v rozporu s §6 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži, který stanoví, že při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je příslušník vězeňské služby povinen dbát cti a důstojnosti osob, s nimiž jedná, i své a nepřipustit, aby těmto osobám vznikla bezdůvodná újma a aby případný zásah do jejich práv a svobod nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem“.
29. V návaznosti na tyto závěry nalézacího soudu pak stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jednání obviněných je třeba rozdělit na dvě fáze. Na první, kdy byly donucovací prostředky použity oprávněným a přiměřeným způsobem v bezprostřední reakci na ohrožující chování poškozeného, a na druhou, kdy byl poškozený „ zcela zjevně omezen na svých aktivitách a v tomto momentě lze mít za to, že další použití donucovacích prostředků v situaci, kdy byl poškozený na podlaze výtahu spoután, tak v této fázi již zcela zjevně došlo k překročení pravomocí obou obviněných jako příslušníků vězeňské služby a tento zákrok nebyl nevyhnutelně nutný, a to zejména v případě použití gumového obušku a počtu ran, které byly zejména ze strany obviněného H. vůči poškozenému vedeny “. Stížnostní soud takové vybočení ze zákonných mezí použití donucovacích prostředků označil za „ překročení kompetencí se zvlášť škodlivým následkem, případně spočívající v závažném porušení jejich povinností, kdy k řešení těchto situací je povolán služební funkcionář příslušné věznice, a to na základě řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku a kdy takovýto postup z pohledu ukládání kázeňských trestů je upraven v §186 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů “.
30. Nejvyšší státní zástupce se pak na podkladě stejných skutkových závěrů se závěry soudů obou stupňů, tedy že jednání obviněných není trestným činem, ale postačí jeho projednání jako kázeňského přestupku, neztotožnil. Pokud nejvyšší státní zástupce akceptoval závěry soudů o oprávněnosti a přiměřenosti použití donucovacích prostředků s ohledem na to, že poškozený směřoval kopy a údery proti kabině výtahu, kterou se snažil rozhýbat, a bylo tak nepochybně nutné jej „zpacifikovat“, pak již nesouhlasil s posouzením přiměřenosti následných ran gumovým obuškem za situace, kdy ohrožení způsobené poškozeným již netrvalo, neboť ležel spoutaný na podlaze výtahové kabiny, která již dospěla do cílového podlaží.
31. Zde musí Nejvyšší soud zdůraznit, že nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání zdůraznil (bod 9. dovolání), že v otázce posouzení přiměřenosti následných ran gumovým obuškem vycházel ze soudy ustálených skutkových zjištění, tedy že k napadení spoutaného poškozeného údery obuškem nejméně dvanácti ranami došlo až poté, co s použitím hmatů a chvatů došlo k jeho povalení na podlahu výtahové kabiny.
32. Za dané procesní situace, resp. při dané podobě skutkových zjištění, tedy, že obvinění v početní převaze po povalení poškozeného na zem a jeho spoutání teprve následně tohoto dvanáctkrát udeřili obuškem, by Nejvyšší soud opodstatněnosti podaného dovolání musel přisvědčit, a to v zásadě z těch důvodů, které velmi podrobně v podaném dovolání nejvyšší státní zástupce zmiňuje pod body 10. až 16.
33. Přestože však Nejvyšší soud v souladu s závěrečným návrhem podaného dovolání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil obě napadená usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, stalo se tak na základě jiných, dále v tomto usnesení rozvedených důvodů, než které uplatnil nejvyšší státní zástupce.
34. Podle názoru Nejvyššího soudu přistoupily oba nižší soudy, a v návaznosti na ně následně i nejvyšší státní zástupce, k posouzení otázky přiměřenosti použití donucovacích prostředků v podobě gumového obušku na základě nesprávných skutkových zjištění. Nejvyšší soud je přesvědčen, že s ohledem na výsledky dokazování a obsah provedených důkazů nemůže obstát skutkový závěr nalézacího soudu (který tento rozvádí pod bodem 46. svého usnesení), že k použití obušku vůči poškozenému v podobě dvanácti ran došlo ze strany obviněných až (pouze) ve chvíli, kdy byl poškozený obviněnými svalen na zem a spoután. Takovýto skutkový závěr, který se v zásadě promítá i ve skutkové větě napadeného usnesení, však podle názoru Nejvyššího soudu nemá oporu v provedeném dokazování.
35. Uvedený skutkový závěr především nevyplývá z výpovědí obou obviněných ani samotného poškozeného. Z hlediska těchto důkazů Nejvyšší soud na tomto místě zcela souhlasí s dílčími závěry obou soudů, že lze mít zásadní pochybnosti o věrohodnosti poškozeného a určité dílčí pochybnosti i o podobě obhajoby obou obviněných. V tomto ohledu lze beze zbytku odkázat na odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu pod bodem 44. (pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného), resp. pod bodem 43. usnesení tohoto soudu (pokud jde o výpověď obviněných). V tomto ohledu však musí Nejvyšší soud poukázat na skutečnost významnou z hlediska obhajoby obviněných a posuzované sporné otázky, a to že z výpovědí obou obviněných vyplývá, že k použití obušku docházelo v průběhu celého konfliktu ve výtahu, nikoliv jen po svalení poškozeného na zem a jeho spoutání (při vědomí toho, jak jsou obvinění nevěrohodní v otázce počtu ran obuškem). O dvanácti úderech obuškem v uvedené pozici pak ve své výpovědi nehovoří ani sám poškozený. Podkladem pro tento skutkový závěr pak nejsou ani další, v zásadě již v této otázce zprostředkovaná svědectví, ať již jde o matku poškozeného, jeho obhájkyni či další zaměstnance Vězeňské služby, kteří se k posuzované události vyjadřovali.
36. Podkladem pro uvedený skutkový závěr pak nejsou ani další ve věci provedené důkazy, ať již se jedná o znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Jiřího Fialky a jeho následný výslech, či fotografie zranění poškozeného, zprávy nemocnice, záznam o použití donucovacích prostředků sepsaný obviněnými či zákres poranění vyhotovený obhájkyní obviněného. Souhrn těchto důkazů je a může být podkladem pouze pro (skutkový) závěr, že obvinění vůči poškozenému použili obušek nejméně ve dvanácti případech (a způsobili mu zjišťovaná poranění). Ze žádného z těchto důkazů, a platí to i pro citovaný znalecký posudek, však nevyplývá, v které fázi konfliktu došlo k použití donucovacích prostředků vůči poškozenému ze strany obviněných.
37. S ohledem na tato zjištění, při respektování zásady in dubio pro reo , proto není možné vyloučit, že k použití donucovacích prostředků v podobě obušku mohlo ze strany obviněných dojít ještě v době, než byl obviněný svalen na zem a spoután. Pak se ale do zcela jiné právní roviny dostává posouzení toho, zda je či není přiměřené použití obušku dvanácti ranami vůči pacifikované osobě, neboť není možné vyloučit, že za tohoto stavu obvinění vůči poškozenému použili menší počet těchto ran.
38. Lze tedy uzavřít, že skutková zjištění obou nižších soudů, která se stala podkladem pro právní posouzení jednání obviněných, nemohou obstát a soudy se jimi budou muset znovu zabývat. Takto bude nutné ve shora naznačených intencích při dodržení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a zejména §2 odst. 6 tr. ř. znovu hodnotit provedené důkazy, a to jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu, při pečlivém uvážení všech okolností případu. Teprve po takovémto ustálení skutkového stavu věci a zjištění, kolik ran obuškem mohl poškozený utržit v pozici, kdy byl svalen na zem výtahu a zde spoután, budou moci soudy přistoupit k doposud sporné otázce a hodnocení přiměřenosti použití předmětných donucovacích prostředků a budou tak moci učinit závěr, zda zjišťované jednání obviněných je jednáním protiprávním, ať již z pohledu případného kázeňského přestupku či trestného činu, či zda se nejedná o jednání protiprávní.
39. Soudy nižších stupňů rovněž ověří, zda v mezidobí od vydání napadeného rozhodnutí stížnostního soudu do vydání tohoto rozhodnutí o dovolání nedošlo ke kázeňskému potrestání obviněných ředitelem věznice. V případě, že obvinění byli již tímto způsobem potrestáni, bude nutné posoudit, zda není dána překážka věci rozhodnuté ( ne bis in idem ) zakládající nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., a to při zohlednění tzv. engelovských kritérií (k nim srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, publikované pod č. 40/2015 Sb. rozh. tr.).
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
40. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil obě usnesení soudů nižších stupňů, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
41. Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. připomíná, že při novém projednání a rozhodnutí této trestní věci budou soudy vázány právním názorem, který Nejvyšší soud v tomto svém usnesení vyslovil.
42. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu