ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.621.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 621/2022-1822
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 10 To 102/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 49 T 2/2020, byl obviněný M. T. uznán vinným přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl podle §186 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku za použití §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené R. M. nemajetkovou újmu spočívající v bolestném ve výši 25.000 Kč a za ztížení společenského uplatnění částku 90.000 Kč, poškozené M. Z. nemajetkovou újmu spočívající: v bolestném ve výši 25.128 Kč a za ztížení společenského uplatnění částku 60.000 Kč, poškozené J. O. nemajetkovou újmu spočívající v bolestném ve výši 25.686 Kč a za ztížení společenského uplatnění částku 60.000 Kč, a poškozené S. L. nemajetkovou újmu spočívající v bolestném ve výši 25.686 Kč a za ztížení společenského uplatnění částku 100.000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byly poškozené odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 10 To 102/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu k odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to jej podle §181 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal poškozené R. M., M. Z., J. O. a S. L. s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 trestního řádu odvolání státního zástupce a poškozených zamítl.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný nesouhlasí s formulací tzv. skutkové věty. Odvolací soud opomněl, že obviněný pracoval jednak jako lékař Centra pro epilepsii — poradny pro záchvatová oddělení Neurologické kliniky 2. lékařské fakulty UK Fakultní nemocnice XY, a současně jako vědeckovýzkumný a pedagogický pracovník 2. lékařské fakulty UK Fakultní nemocnice XY. Místo jednání bylo ve výroku odsuzujícího rozsudku klamně popsáno tak, jakoby k němu docházelo na různých místech. Chybí rovněž jakákoli zmínka o základním znaku skutkové podstaty přečinu poškození cizích práv, tj. o existenci způsobení vážné újmy na právech, a také jakákoli zmínka o formě zavinění. Existenci nepřímého úmyslu podle názoru obviněného vylučuje závěr soudů, podle kterého obviněný nevěděl a ani si nedokázal představit, že jeho jednání může vést k traumatu a újmě poškozených, přičemž jediným motivem bylo vyloučení nežádoucích účinků předepisovaných léčiv na reprodukční zdraví klientek a že jeho výzkumný záměr byl veden jen dobrými úmysly. Napadený rozsudek také vůbec nerespektuje zvláštní právní předpisy a není v něm uvedeno, jaké konkrétní právní povinnosti měl obviněný svým jednáním porušit. Odvolací soud také naprosto chybně termín řádný souhlas s vyšetřením ztotožnil s pojmem písemný souhlas. Písemný souhlas pacientek však obviněný podle svého názoru vůbec nepotřeboval s ohledem na §34 odst. 2 zákona o zdravotních službách. Postačoval souhlas konkludentní, který v daném případě poškozené daly najevo tím, že si při vyšetření svobodně a bez nátlaku samy svlékly kalhotky. Jednání obviněného rovněž nemělo podvodnou povahu, jelikož žádné okolnosti, které by nebyly v souladu se skutečným stavem věci, pacientkám nepředstíral a vůbec je neuváděl. Obviněný dále namítl, že byl odborně způsobilý a kompetentní provádět klinická vyšetření pacientek gynekologickými vyšetřovacími metodami. Neurologická klinika FNM má statut vědeckovýzkumného pracoviště. Ověřování nových postupů v oblasti preventivní, diagnostické a léčebné péče nebo biomedicínského výzkumu spojeného se zdravím a jeho poruchami je upraveno v §33 až §40 zákona o specifických zdravotních službách. Tato ustanovení se nevztahují na modifikace již zavedených metod, jejichž použití nemá nepříznivé účinky na zdravotní stav pacienta, jak vyplývá z §33 odst. 2 písm. b) zákona o specifických zdravotních službách. Vliv epilepsie a antileptik na sexuální a reprodukční funkce žen je aktuálním předmětem vědeckého i terapeutického zájmu. Modifikací zavedené aktivační metody při vyšetření EEG je i aktivace vyvoláním orgasmu či vaginálním vyšetřením. Právní režim medicínského výzkumu na člověku je upraven samostatně dvěma právními předpisy. Prvním z nich je zákon o léčivech, který upravuje o klinické hodnocení (klinické studie). Jen o tomto druhu medicínského výzkumu na člověku hovoří znalecký posudek Fakultní nemocnice Olomouc, který byl ve věci vypracován. Jiným druhem medicínského výzkumu na člověku je ověřování nových postupů použitím metody, která dosud nebyla v klinické praxi zavedena. Tento druh medicínského výzkumu je upraven v §33 a násl. zákona o specifických zdravotních službách. Zákon o léčivech i zákon o specifických zdravotních službách specificky upravují institut etické komise. Fakultní nemocnice XY v předmětné době neměla žádnou etickou komisi ustanovenou podle zákona o specifických zdravotních službách. Fakultní nemocnice XY v předmětné době měla (a má zřejmě stále) jen etickou komisi ustanovenou podle zákona o léčivech, tedy ustanovenou jinak a s jinou působností než by byla etická komise ustanovená podle zákona o specifických zdravotních službách. Protože žádná etická komise ustanovená podle zákona o specifických zdravotních službách ve Fakultní nemocnici XY v předmětné době neexistovala, obžalovaný si objektivně nemohl vyžádat její souhlas se svým výzkumných cílem, který se prolínal s jím poskytovanou léčebnou péčí. Podle názoru obviněného zcela zjevně nebyly naplněny znaky objektivní a ani subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 10To 102/2020, ve výroku, jímž bylo znovu rozhodnuto za podmínek §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu o vině a trestu obviněného, podle §265m odst. 1 trestního řádu zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu, a popřípadě podle §265 l odst. 1 trestního řádu Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
6. Obviněný M. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
8. Je třeba zdůraznit, že se jedná v pořadí již o třetí dovolání podané ve věci. Předcházejícími dovoláními napadli obviněný a nejvyšší státní zástupce rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 2 T 23/2017, kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 7 To 112/2019, jímž byla podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta jejich odvolání. Usnesením ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1163/2019, Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, podle kterých obviněný v případě poškozené R. M. této opakovaně dráždil genitálie vibrátorem, a to až do opakovaného vzrušení poškozené, a v případě zbylých tří poškozených jim prováděl vyšetření ženských pohlavních orgánů vaginální cestou, kdy jim zasouval prsty bez ochranných rukavic do pochvy. To vše bez medicínsky ospravedlnitelného důvodu a bez záznamu ve zdravotnické dokumentaci poškozených, ve dvou případech dokonce ve svém lékařském pokoji. K takovému jednání obviněný zneužil svého postavení lékaře poškozených a z něho plynoucí důvěryhodnost a vliv. Nejvyšší soud uzavřel, že jednání obviněného takto popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu pod body 1) až 4) bylo namístě kvalifikovat jako přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku, nikoliv jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Z důvodu nepřesvědčivosti souvisejících skutkových závěrů nalézacímu soudu uložil, aby náležitou pozornost věnoval motivu jednání obviněného, byť nejde o znak skutkové podstaty podle §186 odst. 2 trestního zákoníku.
9. Obvodní soud pro Prahu 5 předložil věc k rozhodnutí o příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze, který rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Městský soud v Praze. Městský soud v Praze znovu provedl celé hlavní líčení a rozhodl rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 49 T 2/2020, tak, že obviněného uznal vinným přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku. Městský soud v Praze se v souladu s pokynem Nejvyššího soudu pečlivě zabýval motivem jednání obviněného a v tomto směru významně doplnil dokazování. Na tomto základě nalézací soud jednoznačně vyloučil, že by se obviněný dopouštěl popsané činnosti pod vlivem sexuálně deviantních motivů. Jediným motivem jednání obviněného byl podle soudu výzkumný záměr zjištění vlivu pohlavního vzrušení na vznik epileptických záchvatů (skutek 1) a vyloučení možných důsledků užívání léků na reprodukční zdraví pacientek (skutky 2–4). S ohledem na výsledky provedeného dokazování nalézací soud rovněž uzavřel, že k vyšetření poškozených nedocházelo na lékařském pokoji obviněného, ale v popisovně EEG, která sloužila dílem jako popisovna, dílem jako konzultační místnost a dílem jako vyšetřovna. Neuvěřil tvrzením poškozených o nepoužití rukavic, obviněný měl podle soudu při vyšetřeních nasazenu vždy jednu ochrannou rukavici. Nalézací soud proto odpovídajícím způsobem upravil tzv. skutkovou větu ve výroku svého rozhodnutí. Výsledkem řízení před nalézacím soudem byl zásadní posun ve skutkových zjištěních oproti stavu, který tu byl v době prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Původní právní názor vyslovený dovolacím soudem tak ztratil svůj skutkový podklad, a nebylo o něj nadále možné opřít právní posouzení takto modifikovaného skutku.
10. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 10 To 102/2020 podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu k odvolání obviněného napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020 sp. zn. 49 T 2/2020 zrušil v celém rozsahu a podle §222 odst. 2 trestního řádu věc postoupil k disciplinárnímu řízení České lékařské komoře. Podle §256 trestního řádu per analogiam zamítl odvolání státní zástupkyně a poškozených.
11. K následně podanému dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 8. 2021 sp. zn. 3 Tdo 677/2021 zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 10 To 102/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud se na jednu stranu ztotožnil s přesvědčivou argumentací odvolacího soudu, proč doplněným dokazováním modifikovaný skutek již nelze právně posoudit jako přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku, na druhou stranu odvolacímu soudu vytkl, že nevěnoval odpovídající pozornost v úvahu připadající kvalifikaci jakožto přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Nejvyšší soud současně vyslovil závazný právní názor, že skutek v tom rozsahu, v jakém byl zjištěn, naplňuje právě znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
12. Nynějším dovoláním napadl obviněný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 10 To 102/2020, jímž byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Po novém projednání věci odvolacím soudem nedošlo k žádné změně ve skutkovém stavu věci. Z hlediska právního posouzení skutku se odvolací soud ztotožnil s právními závěry Nejvyššího soudu uvedenými v usnesení ze dne 4. 8. 2021 sp. zn. 3 Tdo 677/2021, podle §265s odst. 1 trestního řádu tedy postupoval v souladu se závazným právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
13. Závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v intencích §265s odst. 1 trestního řádu je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Připuštění možnosti, že Nejvyšší soud jako soud dovolací by se sám necítil být vázán (při nezměněných skutkových okolnostech a za nezměněné právní situace) vlastním právním názorem, který již v téže věci zaujal ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání a jehož respektování ze strany nižších soudů je expressis verbis zákonnou, a dokonce i ústavní povinností, by znamenalo popření zásad v oblasti přezkumného řízení a ve svém důsledku i porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, který je bezpochyby nutno vztáhnout také k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Jestliže rozhodnutí Nejvyššího soudu je nezměnitelné, tzn. že se vyznačuje tzv. formální právní mocí, pak z pohledu §265s odst. 1 trestního řádu to znamená, že ani v případě, kdy se věc znovu stane předmětem projednání a rozhodnutí v dovolacím řízení, toto rozhodnutí nelze změnit (nelze změnit v něm vyjádřený právní názor), pokud se nezměnily skutkové okolnosti věci, popřípadě pokud nedošlo ke změně samotné právní úpravy. Opravný prostředek (ať už řádný či mimořádný) podaný znovu v téže věci nepředstavuje žádný z možných průlomů do principu nezměnitelnosti existujícího pravomocného soudního rozhodnutí (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004).
14. Obviněný v dovolání uplatnil opět dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu [odpovídající již v prvním dovolání uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Pokud jde o výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci, vypořádal se s nimi Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1163/2019, se závěrem, že postup soudů při zjišťování skutkového podkladu rozhodnutí netrpí žádnými vadami, které lze napravit cestou dovolání. Přestože ohledně skutkových okolností došlo v následujícím řízení k podstatným posunům (především z pohledu právního posouzení skutku), jednalo se o změny vyznívající výhradě ve prospěch obviněného (zejména byl upřesněn motiv jednání, místnost, kde k vyšetřením došlo, vyřešena otázka použití ochranných rukavic). Za této situace proto není dán důvod, aby dovolací soud způsob zjišťování skutkového stavu věci ze strany soudů opětovně přezkoumával a své závěry jakkoliv přehodnocoval.
15. K výhradám obviněného proti právnímu posouzení skutku je s ohledem na dosud uvedené nutné odkázat na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 3 Tdo 677/2021, a tam uvedenou argumentaci. Nad její rámec lze k jednotlivým výhradám obviněného uvést následující.
16. Obviněný byl uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Obviněný svým jednáním tedy způsobil poškozeným značnou újmu na právech tím, že využil jejich omylu. Bezpředmětné jsou proto výhrady, že poškozeným neuváděl žádné nepravdivé údaje ani takové údaje nepředstíral. Takové jednání by totiž odpovídalo variantě uvedené v §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, která však obviněnému kladena za vinu nebyla. Ze sdělení České lékařské komory a výpovědí svědků P. M. a M. K. vyplynulo, že postup obviněného při prohlídkách poškozených byl nestandardní, jednalo se o exces příčící se běžným lékařským postupům i lékařské etice. Vyšetření lékařem bez postgraduální gynekologické praxe by mělo být rezervováno pro případy krajní nouze s nebezpečím prodlení (tj. akutní stavy), kdy není možné zavčas zajistit kvalifikovanou gynekologickou péči. Obviněný jako absolvent lékařské fakulty by sice měl být schopen vaginálního gynekologického vyšetření, nicméně bez další postgraduální zkušenosti a výcviku v daném oboru je vyšetření pouze velmi orientační a nemá valné vypovídající hodnoty. Poškozené při svém rozhodování vycházely z okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Poškozená M. vyšetření podstoupila v domnění, že vyšetření se vztahuje k lékové studii, jíž se účastní. Obviněný poškozené srozumitelně nesdělil, že se jedná o jeho „soukromý výzkum“, který nebyl schválen etickou komisí FN XY a nebyl o něm informován ani jeho nadřízený. Ostatní poškozené ponechal obviněný v omylu, že se jedná o běžnou součást vyšetření prováděného neurologem a je potřebné z důvodu zjištění jejich zdravotního stavu.
17. Z hlediska následku zasáhl obviněný svým jednáním do práv poškozených, kdy nerespektoval intimitu soukromí, zachování cti, lidské důstojnosti, a narušil důvěru mezi lékařem a pacientem. Obviněný ze své pozice lékaře neurologa, kterému všechny poškozené bezmezně důvěřovaly, neboť jim velmi pomohl při léčbě (stabilizaci) s jejich nemocí – epilepsií, překročil rámec svých lékařských oprávnění. U všech poškozených se v důsledku jednání obžalovaného rozvinula posttraumatická stresová porucha, kterou znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, definoval jako střední. Posttraumatickou stresovou poruchu, která jinak naplňuje kritéria těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku, lze z hlediska intenzity zasažení práv u jednotlivých poškozených považovat za značnou újmu na právech ve smyslu §181 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Obviněnému lze přisvědčit pouze v tom, že odvolací soud opomněl do formulace skutkové věty zahrnout i tyto skutkové okolnosti, které odůvodňují použití kvalifikované skutkové podstaty. V posuzované věci však jde o pochybení toliko formální. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí i z předcházejících rozhodnutí vydaných ve věci jednoznačně vyplývá, k jakému následku jednání obviněného vedlo, a proč byla užita kvalifikovaná skutková podstat podle §181 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Pochybení proto nemohlo mít dopad na obhajovací práva obviněného. Rovněž s ohledem na délku řízení před soudy, kdy ve věci došlo již ke dvěma kasačním rozhodnutí ze strany dovolacího soudu, nedosahuje toto formální pochybení takového významu, aby pro něj bylo napadené rozhodnutí opětovně rušeno a věc se vracela k dalšímu řízení.
18. Značnou část dovolací argumentace věnoval obviněný dalším okolnostem činu, uvedeným ve skutkové větě, podle kterých neměl k provádění výzkumných lékařských vyšetření souhlas nadřízených a schválení etickou komisí a k provádění jednotlivých zákroků neměl řádný souhlas pacientek. Ve vztahu k souhlasu poškozených obviněný soudům vytýká, že mu dávají k tíži absenci jeho písemné formy, ačkoliv pro daný typ vyšetření podle jeho názoru postačoval souhlas konkludentní. Problematiku souhlasu poškozených především nelze redukovat na otázku formy. Jak bylo uvedeno již výše, obviněný poškozené o podstatných okolnostech prováděných vyšetření neinformoval. Na základě výpovědí poškozených nelze mít pochyb o tom, že pokud by poškozené tyto okolnosti znaly, s vyšetřením by nesouhlasily. Již proto neměl obviněný k provedení vyšetření řádný souhlas poškozených. Požadavek písemného zachycení souhlasu pak souvisí nejméně s případem poškozené M., kdy vyšetření obviněný provedl v rámci „soukromého výzkumu“. Ať už by se jednalo o výzkum podle zákona o specifických zdravotních službách nebo zákona o léčivech, byla by právními předpisy vyžadována písemná forma souhlasu [§33 odst. 4 písm. a) zákona o specifických zdravotních službách, §51 odst. 2 písm. h) zákona o léčivech ve znění účinném do 28. 7. 2016]. I pokud by chtěl obviněný setrvat na tvrzení, že jeho výzkum citované právní regulaci nepodléhal, dopadal by na jeho činnost čl. 16 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, uveřejněné pod č. 96/2001 Sb.m.s., podle kterého bylo podmínkou provádění výzkumu na člověku udělení výslovného, konkrétního a zdokumentovaného souhlasu osoby zapojené do vědeckého výzkumu. Takový souhlas ovšem poškozená neudělila, a nemohl být proto ani zdokumentován.
19. Přisvědčit nelze ani výhradě obviněného týkající se absence schválení provádění výzkumu etickou komisí. K rozsahu svého výzkumu o vztahu sexuálního vzrušení na změny v EEG obviněný vypověděl, že takto vyšetřoval nejméně dvanáct pacientek. Argumentace obviněného týkající se etické komise je poněkud rozporná. Obviněný na jednu stranu uvádí, že jím prováděné vyšetření bylo toliko modifikací zavedené metody aktivace při vyšetření epileptiků EEG, a proto se na něj nevztahovala úprava §33 až §40 zákona o specifických zdravotních službách. Současně argumentuje tím, že k jeho výzkumu by mohla vydat stanovisko pouze etická komise ustanovená podle §37 zákona o specifických zdravotních službách, která však ustanovena nebyla, a proto objektivně nemohl její souhlas vyžádat. Dále pak uvádí, že nemocnice sice měla etickou komisi zřízenou podle zákona o léčivech, která podle §53 odst. 2 zákona o léčivech ve znění účinném do 31. 7. 2021 mohla vydávat stanoviska i pro jiné oblasti biomedicínského výzkumu než klinické hodnocení léčivých přípravků (tedy včetně výzkumu prováděného obviněným), ovšem jen pokud by tím nebyla dotčena ustanovení jiných zvláštních právních předpisů. Působnost etické komise působící v nemocnici byla podle názoru obviněného vyloučena úpravou §37 zákona o specifických zdravotních službách, který ovšem, jak uvedl obviněný dříve, na jeho výzkum spočívající pouze v modifikaci zavedené metody, nedopadal. Obviněný tedy patrně vychází z toho, že jeho výzkumná činnost nepodléhala žádnému posouzení či schválení. Tam tomu ovšem není již jen s ohledem na čl. 16 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle kterého lze vědecký výzkum na člověku provádět pouze tehdy, pokud byl výzkumný projekt schválen příslušným orgánem po nezávislém posouzení jeho vědeckého přínosu včetně zhodnocení významu cíle výzkumu a multidisciplinárního posouzení jeho etické přijatelnosti. Podle §2 odst. 5 trestního řádu zjišťují orgány činné v trestní řízení skutkový stav věci pouze v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Otázka, jaká byla skutečná medicínská podstata výzkumu prováděného obviněným a jaká etická komise měla v návaznosti na to posuzovat jeho etickou přijatelnost, přesahuje potřeby daného trestního řízení. Dostatečné je zjištění, že výzkum obviněného nebyl posouzen žádnou etickou komisí, ačkoliv tomu tak mělo být. V návaznosti na uvedené je třeba odmítnout také námitku obviněného, že neměl povinnost vyžadovat si souhlas nadřízeného s provedením soukromého výzkumu. Vedle již citovaného čl. 16 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně lze rovněž odkázat na §316 zákoníku práce, podle kterého zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení.
20. Neopodstatněná je rovněž námitka obviněného, že jeho zavinění bylo soudy pouze presumováno. Na existenci příslušné formy zavinění nelze usuzovat pouze z vyjádření obviněného, podle kterého nevěděl a ani si nedokázal představit, že jeho jednání může vést k traumatu a újmě poškozených. Posouzení této právní otázky musí vycházet ze všech skutkových okolností plynoucích z provedeného dokazování, jež mají význam z hlediska vědomostní a volní složky zavinění. Obviněný věděl, že jím prováděná vyšetření se dotýkají extrémně citlivé sexuální oblasti. Věděl, že gynekologické vyšetření není běžnou součástí neurologického vyšetření, že v České republice je zdravotnictví segmentováno do jednotlivých specializací a neurologie a gynekologie jsou rozdílnými medicínskými obory. Jde o zaběhlý systém, s nímž počítají jak lékaři, tak pacienti. Aktivita mimo rámec specializace, byť dobře míněná, nejde-li o život či zdraví pacienta v bezprostředně ohrožující situaci, není v českém prostředí akceptovatelná, vymyká se tomu, co pacient po právu od lékaře – specialisty očekává. Jako odborník v oboru epileptologie musel obviněný vědět, že lidé s epilepsií obecně mají sníženou frustrační toleranci, tj. sníženou schopnost reagovat na stres. Stačí menší podnět než u lidí zcela zdravých a události prožívají citlivěji. Měl předchozí zkušenost, kdy některé pacientky odmítly, aby je gynekologicky vyšetřil. Stejně tak u jeho soukromého výzkumu vztahu sexuálního vzrušení na změny v EEG ne všechny pacientky souhlasily s provedením testu. Dvakrát byl test přerušen na žádost pacientky v průběhu a dál se nepokračovalo. Obviněný tedy musel vědět, že předmětná vyšetření mohou významně narušit intimitu soukromí pacientek, dotknout se jejich důstojnosti a že u nich mohou vyvolat silné negativní citové reakce. Přesto poškozeným podstatné souvislosti prováděných vyšetření dostatečně nevysvětlil. Ve své výpovědi důvody svého počínání obhajoval tak, že pacientky vyšetřoval on a ne gynekolog, protože ač pacientky posílá k jiným odborníkům, ony tam často nejdou. Chtěl je tak k tomu donutit, pokud bude mít pocit, že vyšetřením nalezl něco špatného. Z hlediska volní složky zavinění je významné rovněž zjištění, že o gynekologických a sexuálních vyšetřeních pacientek nejenže neinformoval své nadřízené, ale provedení vyšetření žádným způsobem neuvedl ani ve zdravotnické dokumentaci poškozených. Takový postup obviněného nelze - zejména u skutků pod body 2 až 4 – vysvětlit jiným způsobem, než že si obviněný byl velice dobře vědom nestandardnosti gynekologických vyšetření i možných negativních důsledků na psychiku poškozených. Přestože způsobení eventuální vážné újmy na právech poškozených nesledoval obviněný jako svůj hlavní cíl, byl přinejmenším smířen s tím, že k němu může dojít (viz §15 odst. 2 trestního zákoníku). V tomto smyslu proto obviněný jednal ve vztahu k základní skutkové podstatě v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Pokud jde o posttraumatickou stresovou poruchu, kterou u poškozených svým jednáním obviněný vyvolal a na kterou je nutné nahlížet jako na značnou újmu na právech poškozených ve smyslu znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §181 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, lze připustit, že ji obviněný způsobit nechtěl. Sám obviněný k tomu v dovolání uzavřel, že jednal ve formě nedbalostního zavinění. S ohledem na shora uvedené dovolací soud doplňuje, že se muselo jednat o nedbalost vědomou. Pak je ovšem třeba odkázat na §17 písm. a) trestního zákoníku, podle kterého se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Lze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou související s posouzením subjektivní stránky trestného činu.
21. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu