ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.749.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 749/2022-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 7 To 261/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 72/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 2 T 72/2021 , byl obviněný L. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
ve XY, okres XY, 2. 9. 2020 v 15.15 hodin řídil na ulici XY osobní automobil XY, registrační značky XY, ačkoliv věděl, že řídit motorová vozidla nesmí, neboť byl trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov, č. j. 3 T 18/2014-29, z 24. 2. 2014, který mu byl doručen 11. 3. 2014 a právní moci nabyl 20. 3. 2014, odsouzen mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na 2 roky, který vykonává od 17. 7. 2019 .
2. Za to byl jmenovaný obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání , o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 1. 2022, č. j. 7 To 261/2021-118, tak, že podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), podané odvolání zamítl .
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (oba dovolací důvody ve znění účinném od 1. 1. 2022).
5. Obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že jejich rozhodnutí trpí vadou zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a vadou opomenutých důkazů .
6. Nadále trvá na tom, že vozidlo neřídil. Policisté podle obviněného automobil nezastavovali proto, že viděli obviněného řídit, ale proto, že chtěli obviněného dodat do výkonu trestu odnětí svobody. Když zjistili, že není „v hledání“, začali s ním řešit jeho údajné řízení a tedy maření výkonu soudního rozhodnutí. Přitom není sporu o tom, že v okamžiku kontroly osob přítomných ve vozidle seděla na místě řidiče L. L. Závěr soudů o tom, že nemělo dojít ze strany policistů ke zjišťování stran možného dodání obviněného do výkonu trestu odnětí svobody, nevyplývá podle obviněného z provedeného dokazování a je s ním tak ve zjevném rozporu. Ve stejném rozporu je podle obviněného i závěr o tom, že obviněný řídil předmětný osobní automobil a dopustil se tak přisouzeného přečinu.
7. Obviněný soudům nižších stupňů vytýká i to, že neprovedly výslech svědkyně L. Nalézací soud zjevně její výslech považoval za relevantní, když ji jako svědkyni předvolal k hlavnímu líčení. Podle obviněného není možné, aby poté, co se obviněná (po řádné omluvě) k hlavnímu líčení nedostavila, soud označil důkazní návrh obhajoby na její výslech za nadbytečný. Rozhodnutí jmenované svědkyně nevypovídat v přípravném řízení současně není možné považovat za její konečné a neměnné stanovisko, kterým by se vzdávala práva změnit svůj přístup k věci. Nevyslechnutí relevantního svědka za shora popsaných okolností proto podle obviněného představuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces.
8. Obviněný konečně namítá, že odvolací soud nereflektoval jeho důkazní návrhy na doplnění dokazování videozáznamem z vozidla hlídkové služby a přepisem telefonického hovoru mezi M. S. a operačním střediskem. Podle obviněného se jedná o opomenuté důkazy . Jejich neprovedením podle obviněného taktéž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
10. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
11. Podle názoru státního zástupce je zjevné, že pokud byl obviněným vznesen požadavek na provedení důkazu výslechem svědkyně L., soudy ho nepřehlédly a podrobily ho také hodnocení z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci v míře potřebné pro rozhodnutí. Dospěly-li posléze k závěru o nadbytečnosti provádění tohoto důkazu, zamítnutí takového návrhu rovněž dostatečným způsobem zdůvodnily. I podle názoru státního zástupce se jednalo o důkaz, které byl zcela nadbytečný a nemohl nijak oslabit přesvědčivá skutková zjištění, ke kterým nalézací soud dospěl po vyhodnocení všech zbývajících důkazů. Svědkyně L., přítelkyně obviněného, v přípravném řízení odmítla vypovídat. Ať už byly její důvody jakékoli, takový postup, na který nepochybně měla právo, jí vyčítat nelze. Logicky však takto zvolená taktika neušla pozornosti soudu, který L. důvodně považoval za svědkyni pochybnou a málo věrohodnou, jejíž vyjádření, i pokud by náhle v důsledku pohnutí mysli změnila názor a rozhodla se vypovídat, by v porovnání s ostatními důkazy nemělo potřebnou vypovídací hodnotu. Ze zmíněných ostatních důkazů státní zástupce připomíná především výpovědi hlídkujících policistů J. a S., kteří oba shodně potvrdili, že při výkonu hlídkové služby zpozorovali vozidlo řízené právě obviněným, kde spolujezdkyní byla drobnější mladá žena. Právě z důvodu znalosti obviněného a podezření, že automobil řídí osoba s vysloveným zákazem řízení, se jali vozidlo pronásledovat, to jim na chvíli zmizelo z dohledu, přičemž když ho posléze dostihli a zastavili, za volantem již seděla svědkyně L. Obviněný a svědkyně L. se tak během jízdy v nestřeženém momentě, kdy hlídce na okamžik zmizeli z dohledu, na místě řidiče vyměnili. Stejný závěr ve smyslu faktické nadbytečnosti je podle názoru státního zástupce namístě učinit i ve vztahu k návrhu na doplnění dokazování o videozáznam z policejního vozu a přepis hovoru na operační linku, který byl učiněn až v rámci odvolacího řízení. Je pravdou, že samotné usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání, ačkoli je jinak podle názoru státního zástupce přesvědčivé, podrobnější úvahy stran toho, jak se odvolací soud vypořádal s tímto návrhem na doplnění dokazování, neobsahuje. I v tomto případě se však podle něj jedná o důkaz zcela nadbytečný. Z tohoto pohledu je podle názoru státního zástupce naprosto bez významu, zda policisté hodlali řešit také případné dodání obviněného do výkonu trestu či nikoli. I kdyby se touto otázkou po zastavení vozidla zabývali, což oni sami vylučují, nic by to neměnilo na skutečnosti, že řídit motorové vozidlo viděli právě obviněného a automobil pronásledovali a zastavili právě z důvodu podezření, že tento oprávnění k takové činnosti pozbyl. Dokonce ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by podle názoru státního zástupce samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. V aktuálně řešené trestní věci však takový nedostatek nenastal.
12. V projednávané trestní věci současně podle státního zástupce nelze spatřovat ani obviněným tvrzený extrémní (či zjevný) rozpor zásadních skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů, neboť nalézací soud zformoval takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. Oba soudy si byly velmi dobře vědomy diametrálně odlišných výpovědí obviněného na straně jedné a svědků J. a S. na straně druhé, přičemž v reakci na vyhodnocení důkazů logicky konkretizovaly důvody, pro které shledaly pravdivým právě popis událostí tak, jak je prezentovali oba svědci, a nikoli účelovou a nepravdivou výpověď obviněného. V naznačeném směru tedy důvodně akcentovaly, že oba svědci obviněného jako řidiče bezpečně poznali. Zatímco o bezvadnosti a správnosti výpovědí obou zmíněných svědků, kteří neměli důvod vypovídat křivě, soudy neměly žádných pochyb, věrohodnost nelogické výpovědi obviněného byla podle jejích zjištění zcela devalvována. Byl to totiž právě obviněný, kdo měl, jako osoba v minulosti opakovaně soudně trestaná, které současně hrozilo uložení trestu odnětí svobody spojeného s přímým výkonem ve věznici, důvod lhát a vypovídat účelově. Poukaz na zásadu in dubio pro reo shledává státní zástupce rovněž nedůvodným, neboť pokud soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění této zásady nejsou dány.
13. Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny obviněným uplatněné dovolací důvody, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a souhlasil, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
15. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Z předloženého dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný L. P. jím brojí proti výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž soudů nižších stupňů vytýká jednak zjevný rozpor jejich skutkových závěrů s provedeným dokazováním, a jednak vadu opomenutého důkazu.
22. K takto stručně shrnuté a výše podrobně rozvedené dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud uvádí, že tato odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně pak jeho první a třetí alternativě, který byl s ohledem na to, že odvolání obviněného bylo jako nedůvodné zamítnuto, správně uplatněn ve spojení s druhou alternativou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jakkoliv se však jedná o argumentaci relevantní z pohledu zákonem stanovených důvodů dovolání, nelze jí přiznat opodstatněnost. Skutková zjištění a jim předcházející důkazní řízení totiž namítanými vadami stiženo není.
23. K provádění důkazů v řízení před soudem lze nejprve v obecné rovině uvést, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
24. O namítaný zjevný (extrémní) rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů se pak může jednat pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
25. Pokud jde o požadovaný výslech svědkyně L., s tímto důkazním návrhem se odvolací soud vypořádal na str. 2 odůvodnění napadeného usnesení a soud nalézací v bodě 4. odůvodnění svého rozsudku. Soudy se shodly, že s ohledem na to, že tato svědkyně odmítla v přípravném řízení vypovídat a k hlavnímu líčení se nedostavila, jakož i na to, že skutkový stav má dostatečnou oporu v dosud provedených důkazech i bez její výpovědi, není nutné na opětovném předvolání této svědkyně trvat. S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že důkazní potenciál výpovědi jmenované svědkyně, pokud by se tato vůbec k soudu dostavila a rozhodla se vypovídat (o čemž lze mít pochybnosti), nelze s ohledem na její blízký vztah k obviněnému a z toho vyplývající její sníženou věrohodnost přeceňovat. Zejména je však nutné potřebnost její výpovědi posuzovat při zohlednění celkové důkazní situace nyní projednávané věci, která jednoznačně svědčí pro závěr o vině obviněného žalovaným skutkem.
26. Lze připomenout, že soudy založily své závěry na výpovědích policistů, kteří obviněného viděli, jak řídí předmětný automobil, a kteří rovněž viděli, že vedle něj na místě spolujezdce sedí žena. Výpovědi těchto svědků, o jejich věrohodnosti soudy neměly žádných pochybností (k tomu blíže na str. 2 a 3 napadeného usnesení), tak vyvrátily verzi obviněného, že auto řídila po celou dobu svědkyně L. Jedná se přitom o důkazy procesně použitelné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), na nichž nalézací soud mohl založit své bezpečné zjištění o tom, že to byl právě obviněný, a nikoliv svědkyně L., kdo předmětný automobil v dané době i přes zákaz řízení řídil, a že svědkyně L. byla v době, kdy předmětné vozidlo míjelo vozidlo policejní hlídky, na místě spolujezdce.
27. Již za této situace je tak možno uzavřít, že rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou v žádném, natož pak ve zjevném (extrémním rozporu) s obsahem provedených důkazů, a že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve jeho první alternativě, dán není. Zjištění o tom, že to byl obviněný, kdo řídil automobil, zatímco je míjela policejní hlídka, je naopak logickým a správným vyústěním provedeného dokazování, při kterém soudy respektovaly požadavky vyplývající z §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., vypořádaly se se všemi okolnostmi dané věci a své úvahy řádně vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.).
28. Pokud obviněný dále namítl, že soud neprovedl též další jím navrhované důkazy, konkrétně pak důkaz videozáznamem z vozidla hlídkové služby a přepisem telefonického hovoru mezi M. S. a operačním střediskem, je k této dovolací argumentaci nutno uvést následující. Z předloženého spisového materiálu se podává, že obviněný provedení uvedených důkazů sice navrhl v písemném vyhotovení svého odvolání podaném prostřednictvím obhájce K., nicméně ve veřejném zasedání k projednání odvolání uplatnil jeho nový obhájce P. jiné důkazní návrhy (které byly odvolacím soudem až na výslech svědkyně L. provedeny), načež tento obhájce výslovně prohlásil, že další návrhy k doplnění dokazování nemá. S ohledem na popsaný procesní vývoj nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se s původními důkazními návrhy ve svém rozhodnutí nevypořádal, neboť mohl mít důvodně za to, že obhajoba, která doznala změn v osobě obhájce, na nich již netrvá. Nad rámec právě uvedeného je pak možno uvést, že ani jeden z uvedených důkazních prostředků, tedy videozáznam z policejního vozidla ani přepis telefonického rozhovoru, nejsou obsahem procesního spisu, byly poprvé zmíněny až v odvolání podaném prostřednictvím obhájce K. a není zde žádná informace o tom, zda vůbec existují a jsou v současné době dosažitelné. O případném důkazním potenciálu zmiňovaného přepisu telefonického rozhovoru lze navíc důvodně pochybovat, neboť již nalézací soud považoval za vyvrácenou verzi obviněného o tom, že jej jmenovaní policisté začali prověřovat nejprve kvůli možnému dodání do výkonu trestu a zákaz řízení řešili až následně jako jakousi pomstu. Jak navíc bylo již výše rozvedeno, soudy zjištěný skutkový stav bezpečně obstojí na základě dosud provedeného dokazování.
29. Lze tedy uzavřít, že rozhodná skutková zjištění soudů ani důkazní řízení jim předcházející nejsou zatížena vytýkanými vadami zjevného rozporu a opomenutých důkazů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto naplněn nebyl a nemohlo tak dojít ani k naplnění souvisejícího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
30. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného L. P. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
31. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu