Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2022, sp. zn. 3 Tdo 857/2022 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.857.2022.1

sp. zn. 3 Tdo 857/2022-1089 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 44 To 376/2021-1053, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 153/2019, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2021, č. j. 7 T 153/2019-1012 , byl obviněný M. V. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku (dále jen „tr. zákoník“). Tohoto zločinu se obviněný dopustil tím, že 1) dne 17. 10. 2017 kolem 12.00 hodiny v nezjištěné restauraci v Praze 1 s podvodným úmyslem sebe obohatit vylákal od poškozeného J. P., nar. XY, finanční hotovost ve výši 2.000.000 Kč pod záminkou výhodné obchodní investice do údajné společnosti I. C. F. P. A. and G. registrované v Izraeli, která se měla zabývat prodejem střelných zbraní, přičemž sliboval roční zhodnocení mezi 12-15%, v poškozeném úmyslně vzbuzoval zdání zámožného obchodníka a sděloval mu, že má izraelské občanství, přičemž za účelem podpory své věrohodnosti vystavil oproti převzetí peněz poškozenému směnku vlastní na částku 2.360.000 Kč s termínem splatnosti do 17. 10. 2018, a takto jednal, přestože si byl od počátku vědom, že žádná taková společnost neexistuje a že ke zhodnocení finančních prostředků nikdy nedojde, načež finanční hotovost do současné doby nevrátil, tuto si ponechal a užil pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému J. P., nar. XY, škodu ve výši 2.000.000 Kč, 2) dne 29. 11. 2017 v přesně nezjištěném čase v pizzerii F., XY, Praha 7, s podvodným úmyslem sebe obohatit vylákal od poškozeného J. P., nar. XY, finanční prostředky ve výši 600.000 Kč pod záminkou potřeby půjčky na investici do výhodného realitního obchodu, v poškozeném úmyslně vzbuzoval zdání zámožného obchodníka a poškozenému za účelem podpory své věrohodnosti vystavil směnku vlastní na částku ve výši 700.000,- Kč s termínem splatnosti do dne 29. 1. 2018, načež poškozený dle jeho požadavku provedl platební příkaz k pře-vodu finančních prostředků ze svého účtu č. XY vedeného u bankovní společnosti Moneta Money Bank, a.s. na účet č. XY vedený u bankovní společnosti AirBank, a.s., na majitelku Z. M., nar. XY, přítelkyni obviněného, ačkoli si obviněný byl od počátku vědom toho, že se tyto skutečnosti nezakládají na pravdě, a že zapůjčené finanční prostředky nezhodnotí, ale pouze je spotřebuje, čímž poškozenému J. P., nar. XY, způsobil škodu ve výši 600.000 Kč, 3) dne 24. 4. 2018 v přesně nezjištěném čase s podvodným úmyslem sebe obohatit vylákal od poškozeného J. P., nar. XY, kterému slíbil navrácení všech finančních prostředků uvedených v bodě 1) a 2) obžaloby prostřednictvím advokátní úschovy, finanční prostředky ve výši 22.000 Kč, a to pod záminkou zaplacení odměny za zřízení advokátní úschovy u blíže nezjištěného advokáta v Brně, kde měly být následně složeny veškeré již dříve obviněným od poškozeného vylákané finanční prostředky uvedené v bodě 1) a 2) obžaloby, které měly být následně poškozenému z úschovy vyplaceny, z toho důvodu poškozený provedl dle pokynů obviněného platební příkaz ze svého účtu č. XY vedeného u bankovní společnosti Moneta Money Bank, a.s. ve prospěch účtu č. XY vedeného na obviněného u bankovní společnosti AirBank, a.s, a to přestože si byl obviněný od počátku vědom, že nemá v úmyslu složení a převzetí úschovy realizovat, poškozenému žádné finanční prostředky do současné doby nevrátil a tyto užil pro vlastní potřebu, čímž poškozenému J. P., nar. XY, způsobil škodu ve výši 22.000 Kč, 4) dne 24. 10. 2017 v blíže nezjištěném čase v G. V., XY, Brno, s podvodným úmyslem sebe obohatit vylákal od poškozeného S. J., nar. XY, finanční prostředky ve výši 800.000 Kč pod záminkou prodeje přesně nezjištěné bytové jednotky v nově postaveném bytovém komplexu K. D., v místě XY, XY, se 40% slevou z původní ceny 3.800.000 Kč, jelikož však poškozený nedisponoval finančním obnosem v potřebné výši, přiměl obviněný poškozeného S. J. k investici finančních prostředků do jeho blíže neupřesněného podnikání, přičemž sliboval zhodnocení investovaných financí ve výši 20% během jednoho roku s tím, že zbylé peníze nutné k pořízení nemovitosti mu poskytne ve formě výhodné půjčky, v poškozeném úmyslně vzbuzoval zdání zámožného obchodníka a za účelem podpory své věrohodnosti vystavil poškozenému směnku vlastní na částku ve výši 960.000 Kč s termínem splatnosti do dne 1. 8. 2018, načež poškozený dne 27. 10. 2017 dle jeho požadavku provedl platební příkaz k převodu finančních prostředků ze svého účtu č. XY vedeného u bankovní společnosti Komerční banka, a.s. ve prospěch účtu č. XY vedeného u bankovní společnosti AirBank, a.s., na majitelku Z. M., nar. XY, přítelkyni obviněného, a takto obviněný jednal, ačkoli si byl od počátku vědom toho, že ke zhodnocení investice ani koupi bytu nedojde, přičemž finanční prostředky poškozenému do uvedeného současné doby nevrátil a tyto užil pro vlastní potřebu, čímž poškozenému S. J., nar. XY, způsobil škodu ve výši 800.000 Kč, přičemž tímto jednáním způsobil poškozenému J. P., nar. XY, škodu v celkové výši 2.622.000 Kč a S. J., nar. XY, škodu ve výši 800.000 Kč, tedy celkovou škodu ve výši 3.422.000 Kč . 2. Za uvedený zločin byl obviněný soudem prvního stupně odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let., jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen a nad obviněným stanovil dohled, přičemž zkušební doba byla podle §85 odst. 1 a 2 tr. zákoníku stanovena na 5 let za současného stanovení přiměřených povinností, a to 1. pravidelně dokládat zdroj příjmů a 2. podle svých sil a možností nahradit škodu. 3. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), uložil nalézací soud obviněnému povinnost na náhradě škody zaplatit poškozenému J. P. částku 2 622 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 2 000 000 Kč ode dne 18. 10. 2018 do zaplacení a z částky 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ode dne 30. 1. 2018 do zaplacení. Stejným způsobem nalézací soud uložil obviněnému povinnost na náhradě škody zaplatit poškozenému S. J. částku 800 000 Kč ode dne 1. 8. 2018 s úrokem z prodlení ve výši 9 % do zaplacení. 4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání , o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 44 To 376/2021-1053 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku obviněného odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. (vše ve znění účinném od 1. 1. 2022). Obviněný svým dovoláním brojí proti výroku o vině . 6. Obviněný poukazuje na to, že napadený rozsudek nalézacího soudu je již třetím rozsudkem v projednávané věci. Je přesvědčen, že napadený rozsudek nadále vykazuje vady, pro které byly zrušeny oba předchozí rozsudky, když odůvodnění třetího rozsudku doznalo oproti předchozím rozsudkům nalézacího soudu jen marginálních změn. Odvolací soud však v novém složení senátu (na rozdíl od předchozích dvou rozhodnutí) rozsudek nalézacího soudu potvrdil. 7. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný spatřuje v neobvyklém procesním postupu odvolacího soudu, který zprvu nařídil ve věci projednání odvolání proti třetímu rozsudku neveřejné zasedání (na den 12. 1. 2022). V tomto neveřejném zasedání však bez jakéhokoliv odůvodnění svého postupu odvolací soud vydal pouze usnesení, že ve věci bude nařízeno ústní jednání. Spis neobsahuje k tomuto rozhodnutí o procesním postupu odvolacího soudu ani žádnou zapečetěnou obálku s hlasováním členů senátu odvolacího soudu. Z protokolu o neveřejném zasedání se nijak nepodává, zda se jednalo o jednomyslné rozhodnutí senátu. Takový postup v odvolacím řízení považuje obviněný za rozporný s §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. 8. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný spatřuje také v tom, že mu při veřejném zasedání dne 23. 3. 2022 nebylo umožněno se k věci závěrem vyjádřit. Obviněný nedostal příležitost prezentovat svůj konečný návrh, mohl jen vyjádřit souhlas se závěrečným návrhem svého obhájce. Takový postup je podle obviněného v rozporu s §235 odst. 3 tr. ř. a zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces. 9. Konečně obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. namítá, že v proběhlém řízení došlo k porušení procesních práv zúčastněné osoby – Z. M. Konkrétní argumentaci obviněný neuvádí, odkazuje na argumentaci uvedenou v dalších částech svého dovolání. 10. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný namítá, že v řízení dosud nebylo žádným způsobem rozhodnuto o naložení s věcí zajištěnou podle §79a tr. ř. - finančními prostředky ve výši 600 000 Kč deponovanými na účtu Z. M. Ve vztahu k takto zajištěné věci se nabízel postup podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy zabrání věci, která náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla. Jakýkoliv výrok o naložení s takto zajištěnou věcí však v odsuzujícím rozsudku zcela chybí. Skutečnost, že se Z. M. pak nebylo v trestním řízení jednáno jako se zúčastněnou osobou ve smyslu §42 tr. ř., podle obviněného může mít vliv i na jeho právo na obhajobu (jak konkrétně, to obviněný neuvádí). 11. V části V. dovolání obviněný předkládá argumenty, které podřazuje pod dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Soudům nižších stupňů vytýká extrémní rozpory mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, rozpory mezi výrokem a odůvodněním rozsudků, jakož i nesprávné právní posouzení skutku. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podle obviněného nebylo vyhotoveno v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. 12. Obviněný namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami obsaženými v předchozích dvou odvoláních, na něž obviněný v posledním odvolání odkázal. Odvolací soud se těmito námitkami nezabýval s odůvodněním, že již byly vypořádány dříve, to však podle obviněného není pravda. Poukazuje na první rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, z jehož odůvodnění vyplývá, že odvolací soud se bude námitkami obviněného zabývat teprve poté, co nalézací soud odstraní nepřezkoumatelnost a zmatečnost svého rozhodnutí. 13. Ve vztahu k vylákání částky 600 000 Kč od poškozeného P. je obviněný přesvědčen, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, neboť poškozený P. obviněného sám kontaktoval a nabízel mu další prostředky. Výrok o vině je v této části v rozporu se skutkovými zjištěními. Obviněný je přesvědčen, že soudy rozhodly o vině obviněného pro tento skutek jen proto, že spáchání činu nelze vyloučit. Nebyla však prokázána vina obviněného nade vší pochybnost, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo . 14. Obviněný dále ve svém dovolání uplatňuje celou řadu námitek skutkové a procesní povahy, když cituje jednotlivé pasáže z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů a polemizuje s provedeným hodnocením důkazů. Obviněný připomíná, že je povinností soudu hodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté i v souhrnu s ostatními důkazy, což se podle něj v projednávané věci nestalo. 15. Obviněný poukazuje na to, že skutkové zjištění, podle něhož dcera poškozeného P. nevěděla o další osobě, která se má podílet na investici, nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. 16. Obviněný není spokojen s odůvodněním odvolacího soudu, který nepochyboval o věrohodnosti výpovědi poškozeného J. Podle obviněného nelze na věrohodnost tohoto poškozeného usuzovat jen z toho důvodu, že podal trestní oznámení. 17. Dále obviněný namítá, že soudy ignorovaly prakticky veškeré důkazy v jeho prospěch. Namítá, že nižší soudy opomněly v rámci dokazování provést a hodnotit důkazy svědčící ve prospěch obviněného, a to konkrétně: - směnky vystavené V. K. na č. l. 19-22, - úřední záznam policejního orgánu ze dne 21. 9. 2019 na č. l. 392, - fotografie směnky na č. l. 666, fotografie téže směnky včetně údaje data a času pořízení na č. l. 667, - záznam komunikace se svědkyní P. stran neochoty podepsat za zapůjčené peníze směnku na č. l. 726-728, - záznam komunikace s V. K. o částce od poškozeného P., po schůzce s poškozeným P. a před samotným předáním peněz na č. l. 740-742, fotografie téže komunikace včetně údaje data a času pořízení na č. l. 739, - fotografie komunikace před vystavením směnky poškozenému J. na č. l. 743-744, - komunikace mezi obviněným a svědkyní M. B. na č. l. 745-750, - komunikace se svědkyní P. o investované částce jejího otce na č. l. 762-763. 18. Závěrem obviněný předkládá Nejvyššímu soudu skutkovou verzi, kterou uplatňoval v průběhu celého dosavadního řízení, a podle níž se směnka předložená poškozeným J. dostala do dispozice tohoto poškozeného prostřednictvím A. B., která obviněnému odcizila blok s podepsanými směnkami. Zdůrazňuje nevěrohodnost poškozené, která trpí schizoafektivní poruchou. 19. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek postupem podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265m tr. ř. sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem, případně aby zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání rozhodnutí s tím, že mu přikáže, aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. 20. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve shrnula dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám. 21. K námitce nezákonného postupu odvolacího soudu, který nejprve nařídil neveřejné zasedání, státní zástupkyně uvedla, že postup odvolacího soudu nebyl v rozporu s §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. Je podle ní zjevné, že odvolací soud změnil v průběhu neveřejného zasedání názor na způsob rozhodnutí, a proto ve věci nařídil veřejné zasedání. Tento postup je plně v souladu se zákonem. 22. K porušení práv obviněného podle státní zástupkyně nedošlo ani tím, že se ve veřejném zasedání o odvolání nemohl k věci závěrem vyjádřit. Tento postup podle není v rozporu s §235 odst. 3 tr. ř., podle kterého po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední. Ve veřejném zasedání však žádné dokazování prováděno nebylo, a proto nebyl důvod udělit obviněnému, případně jeho obhájci, slovo ke konečnému návrhu. Proto ani nemohlo být postupem odvolacího soudu porušeno některé z práv obviněného. 23. K námitce obviněného stran chybějícího výroku o naložení s věcí zajištěnou ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupkyně konstatuje, že soudy skutečně dosud nerozhodly o poměrném vrácení zajištění finančních prostředků poškozeným. Není však vyloučeno, že po právní moci dotčených rozhodnutí bude po vynětí věcí ze zajištění rozhodnuto podle §80 tr. ř. ve spojení s §81a tr. ř.. Zajištění představuje pouze dočasné časově omezené opatření. Dočasnost institutu není vyloučena v případě, že zajištěný majetek prokazatelně náleží poškozenému. Pro tento případ existuje možnost vydání rozhodnutí o jeho vrácení poškozenému. Tento postup je možný za podmínek §80 tr. ř. tehdy, jestliže poškozený uplatnil nárok na zajištěnou věc. Obviněným nárokovaný výrok tedy podle státní zástupkyně v žádném rozhodnutí nechybí. 24. Státní zástupkyně se dále vyjádřila k námitkám obviněného, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněnému je podle ní třeba přisvědčit, že předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků náleží podle judikatury Ústavního soudu mezi základní zásady spravedlivého procesu. Z těchto principů však nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž požadavek, aby změna interpretace či aplikace práva byla s ohledem na konkrétní okolnosti předvídatelná, nebo aby tato změna byla alespoň transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody. V posuzované trestní věci soudy obou stupňů podle státní zástupkyně náležitě vysvětlily, proč jednání pod bodem 2. bylo posouzeno jako podvodné. Vysvětlení, že se jednalo o pokračování vzniklého omylu poškozeného P. způsobené přesvědčivým a lživým jednáním a projevem obviněného, které mu předcházelo, je vysvětlením logickým a akceptovatelným. Verze obviněného, že poškozený P. mu částku 600 000 Kč vnutil k další investici, prokázána nebyla. Naopak bylo prokázáno, že obviněný se snažil vylákat na poškozeném finanční hotovost za účelem výhodné obchodní investice pro zahraniční společnost v Izraeli, která se měla zabývat prodejem střelných zbraní, přičemž sliboval roční zhodnocení ve výši až 15 %. V této souvislosti poškozenému prezentoval legendu, že je zámožným obchodníkem a má Izraelské občanství. Zdání serióznosti se snažil vzbudit i tím, že oproti převzetí peněz poškozenému vystavil směnku vlastní na částku 360 000 Kč, tedy vyšší, než byla investice poškozeného. V zásadě o měsíc později tentýž poškozený, tentokrát bezhotovostně, předal obviněnému další částku ve výši 600 000 Kč, přičemž i v této době byl stále přesvědčen o tom, že obviněným sdělované údaje k jeho osobě jsou pravdivé a že je reálně schopen jeho finanční prostředky v rámci svého podnikání zhodnotit. Jestliže tedy finanční prostředky obviněnému poškozený předal v těchto skutkových souvislostech, není třeba pochybovat o tom, že poškozený stále jednal v omylu vyvolaném obviněným. Takové vysvětlení odpovídá zásadám formální logiky, neboť poškozený byl stále udržován v klamu. 25. Státní zástupkyně dále uvádí, že soudy se řádně vypořádaly s obhajobou obviněného a vysvětlily, proč nevyšly z jím předložené elektronické komunikace s poškozenými. V posuzované trestní věci právě proto, že byla vyvrácena obhajoba obviněného, nedošlo k situaci, že by vedle sebe stály dvě co do pravděpodobnosti rovnocenné skutkové verze, takže nevznikla povinnost soudu přiklonit se k té z nich, která je pro obviněného příznivější. Přiklonily-li se soudy na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo . 26. Státní zástupkyně zdůraznila, že není porušením práva na spravedlivý proces, pokud soudy nebudují své vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, ale staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém. K tomu dodává, že obviněný fakticky vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolání proti odůvodnění rozhodnutí však přípustné není. Obviněný uplatňuje stejnou argumentaci po celou dobu probíhajícího trestního řízení, přičemž soudy na jeho obhajobu opakovaně reagovaly. Jestliže obviněný zmiňuje kategorii opomenutých důkazů, spíše soudům vytýká, že nesprávně, tedy v rozporu s jeho představami, důkazy hodnotily. 27. Za nedůvodnou považuje státní zástupkyně argumentaci obviněného, že písemnosti předložené svědkyní B. neměly figurovat v trestním řízení proti jeho osobě, neboť jde o listinné důkazy získané nezákonným způsobem. Podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, přičemž skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, nemůže být důvodem k odmítnutí takového důkazu. 28. Za jedinou námitku právní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle státní zástupkyně možné považovat námitku obviněného, že neměl být uznán vinným zločinem podvodu v případě, pokud poškozenými předanou finanční hotovost svěřil další osobě, která se konkrétně měla podílet na investicích. Mělo se jednat o V. K., který před soudem odmítl vypovídat. Považuje však za správné závěry soudů obou stupňů, že je irelevantní, zda obviněný poškozenými předanou částku předal další osobě či nikoliv, neboť především poškození jím v žádném ohledu nebyli informováni o tom, že by jejich finanční prostředky měly být předány nějaké další osobě, která by se měla na investicích podílet. Důležitá pro ně byla právě osobní garance obviněného, a pokud by věděli, jakým způsobem hodlá obviněný s jejich finančními prostředky naložit, k investici by mu je zřejmě nepředali. V tomto ohledu není ani podstatná doložená elektronická komunikace, z níž by mělo plynout sdělení poškozenému P., že peníze byly předány. Stěžejním pro trestné jednání obviněného zůstává, že se snažil v poškozených vzbudit zdání, že je velmi úspěšným obchodníkem, který je schopen investovat se ziskem značné částky, ačkoliv žádným obchodníkem, natož pak se zbraněmi, nebyl, ale jednalo se o osobu s finančními problémy. 29. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Navrhuje, aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 31. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). 32. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 33. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. (vše ve znění účinném od 1. 1. 2022). 34. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . 35. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . 36. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný . 37. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) . 38. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. 39. Skutkový stav je při dovolacím přezkumu hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 40. Do skutkových zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování došel nalézací a případně odvolací soud, může Nejvyšší soud výjimečně zasáhnout právě a pouze v případech, které jsou vyjmenovány v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. 41. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 42. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 43. Nejvyšší soud považuje, s ohledem na obsah dovolání a množství dovolacích námitek obviněného, za vhodné z podaného dovolání zrekapitulovat, že obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. brojí proti výroku o vině , tedy pokud byl rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Ve vztahu k tomuto výroku uplatňuje námitky nejen právní povahy (zpochybňuje své případné pachatelství na posuzovaném trestném činu), ale také námitky skutkové a procesní (namítá extrémní rozpory mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, opomenuté důkazy, nezákonné důkazy). Současně má z hlediska tohoto výroku rozsudek nalézacího soudu za nepřezkoumatelný, respektive, že se podle něj odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. 44. Přestože soudy v dovoláním napadených rozhodnutích nerozhodovaly o naložení s věcí zajištěnou podle §79a odst. 1 tr. ř., konkrétně finančními prostředky ve výši 600 000 Kč, deponovanými na účtu u společnosti AirBank, a. s. (vlastníkem tohoto účtu je Z. M.), tedy soudy nerozhodovaly o zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pak obviněný v rámci dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítá, že se Z. M. nebylo v trestním řízení jednáno jako se zúčastněnou osobou ve smyslu §42 tr. ř., čímž podle obviněného došlo k porušení jejích procesních práv, což může mít i dopad do práva na jeho obhajobu, pokud takto zajištěné finanční prostředky mají souviset s jeho trestnou činností. 45. Další procesní námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uplatňuje ve vztahu k dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu. Toto rozhodnutí označuje za nepředvídatelné, neboť přestože i nyní přezkoumávaný (v pořadí již třetí) odsuzující rozsudek nalézacího soudu trpí obdobnými vadami jako předchozí dva zrušené rozsudky, rozhodl odvolací soud opačným způsobem než v dvou předchozích řízeních. Tuto námitku pak obviněný klade do souvislosti s tím, že změna v názoru odvolacího soudu vyplývá z toho, že ve věci rozhodoval nový senát Městského soudu v Praze. 46. K takto uvedené (s určitou mírou zjednodušené) dovolací argumentaci obviněného je nutno nejprve konstatovat, že s výhradou námitky obviněného, že neměl být uznán vinným zločinem podvodu, neboť finanční hotovost, kterou mu poškození předali, svěřil další osobě, která se konkrétně měla podílet na investicích, kterou lze označit za námitku právní povahy ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze ostatní námitky obviněného podřadit pod další jím uplatněné, ale ani jiné dovolací důvody. 47. Takovýmito námitkami jsou již jeho výhrady k postupu odvolacího soudu spočívající v tom, že odvolací soud jednak hodlal ve věci nejprve rozhodnout v neveřejném zasedání, ačkoliv následně rozhodl ve veřejném zasedání, respektive, že v rámci konání veřejného zasedání odvolací soud neumožnil obviněnému se k věci závěrem vyjádřit [tyto námitky obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ]. 48. Bylo již výše v tomto usnesení konstatováno, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Pokud Nejvyšší soud konfrontuje tento dovolací důvod s dovolací argumentací obviněného, pak je zřejmé, že tato argumentace tomuto dovolacímu důvodu ani v jedné alternativě neodpovídá. Nad rámec tohoto závěru Nejvyšší soud uvádí, že příslušné námitky obviněného nejsou důvodné ani po věcné stránce. 49. Pokud jde o první námitku obviněného, tedy že postup odvolacího soudu byl v rozporu s §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. , pak je nutno nejprve konstatovat, že obviněným uvedené zákonné ustanovení upravuje podmínky a podobu jednání, v rámci kterého odvolací soud rozhoduje o podaném odvolání. 50. Podle §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání. Též v neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí podle §258 odst. 1 tr. ř., je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání. 51. Je skutečností vyplývající ze spisového materiálu, že odvolací soud nejprve ve věci nařídil neveřejné zasedání a že v jeho průběhu rozhodl o nařízení veřejného zasedání. K námitce obviněného, že z protokolu o neveřejném zasedání nevyplývá, co bylo důvodem takového postupu a že absentuje protokol o hlasování senátu, lze předně uvést, že k nařízení neveřejného zasedání, stejně jako následně veřejného zasedání, je oprávněn předseda senátu a že tato do určité míry organizační činnost není spojena s činností senátu, kterému je vyhrazeno věcné rozhodnutí o odvolání, ať již jde o rozhodnutí podle §253, §255, §257 či §258 tr. ř., případně podle §256 tr. ř. Je proto také logické, že ze spisového materiálu nevyplývají důvody, proč došlo k nařízení neveřejného zasedání, a i když nelze vyloučit, že se tak stalo například z důvodu zvažovaného postupu podle §258 odst. 1 tr. ř., jak namítá obviněný, je uvedená námitka do určité míry spekulativní. Zásadní však je to, že není v rozporu s citovaným ustanovením §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. a ani jinými dalšími ustanoveními upravujícími průběh řízení u odvolacího soudu, jestliže odvolací soud změnil v průběhu neveřejného zasedání názor na důvody a způsob svého rozhodnutí (bylo-li tomu tak), a proto ve věci nařídil veřejné zasedání. Tato situace tedy může být a pravděpodobně také byla důsledkem toho, že senát po poradě dospěl k jinému závěru ohledně dalšího procesního postupu v odvolacím řízení a aniž v neveřejném zasedání (po hlasování senátu) procesně (podle §253, §255, §257 či §258 tr. ř.) rozhodl, nařídil veřejné zasedání. Lze tedy uzavřít, že tímto procesním postupem odvolacího soudu nikterak nedošlo a ani dojít nemohlo k porušení práv obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces. Závěr, že tuto námitku obviněného nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, již Nejvyšší soud konstatoval výše. 52. Důvodná pak není ani druhá uvedená námitka obviněného, tedy že tím, že mu předsedkyně odvolacího senátu neumožnila se k věci závěrem vyjádřit , mělo dojít k porušení §235 odst. 3 tr. ř. 53. Při vázanosti dovolací argumentací obviněného (viz bod 41. a §265f odst. 1 tr. ř.) a jeho argumentací o porušení uvedeného ustanovení je předně nutno nejprve uvést, že podle §235 odst. 3 tr. ř. po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Jeli osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný má právo mluvit poslední . 54. Pokud pak obviněný spojuje tuto svoji argumentaci o porušení §235 odst. 3 tr. ř. s porušení svých práv na obhajobu, uvádí Nejvyšší soud, že veřejném zasedání žádné dokazování prováděno nebylo, a proto tedy nebyl dán důvod postupovat podle tohoto ustanovení, tedy udělit obviněnému, případně jeho obhájci, slovo ke konečnému návrhu. Z těchto důvodů tak ani nemohlo být postupem odvolacího soudu porušeno některé z práv obviněného. 55. Navíc protokol o průběhu veřejného zasedání a zejména ani zvukový záznam z něho nesvědčení o žádném zkrácení práv obviněného na obhajobu. Ze zvukového záznamu totiž vyplývá, že obviněný se prostřednictvím obhájce domáhal, aby se (i) před odvolacím soudem mohl vyjádřit, tedy zjevně chtěl znovu vypovídat, což by představovalo výpověď obviněného podle 33 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud však nepovažoval takovéto doplnění dokazování za potřebné (výpověď obviněného je jedním z důkazních prostředků), a tak o této skutečnosti obviněného poučil s tím, že se bude moci vyjádřit v rámci závěrečného návrhu . Ze zvukového záznamu dále vyplývá, že obviněný tento postup odvolacího soudu akceptoval, stejně jako že mu bylo umožněno přednést závěrečný návrh (čehož obviněný nevyužil, neboť odkázal na svého obhájce). Rozhodně tak není pravdou, že by obviněnému bylo znemožněno jeho právo na závěrečné návrh, což by nepochybně bylo porušením jeho práv na obhajobu. 56. Ani další námitku obviněného o absenci výroku o zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ani pod jiné dovolací důvody). 57. Bylo již výše v tomto rozhodnutí konstatováno, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný . V obecné rovině lze k obsahu uvedeného dovolacího důvodu konstatovat, že chybějící nebo neúplný výrok rozhodnutí v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách: a) nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření, poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení – poškozený ovšem není oprávněn podat dovolání; učinit tak může v jeho zájmu nejvyšší státní zástupce). Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno). Za chybějící výrok však nelze považovat neexistenci výroku o uložení dalšího druhu trestu, který soud neuložil vedle již uloženého druhu trestu, např. neuložení trestu zákazu činnosti vedle vysloveného trestu odnětí svobody; nepřípustný druh uloženého trestu nebo jeho výměra však může být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h); b) určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu . 58. Žádná taková situace předpokládaná v předchozím odstavci nenastala, tedy výrok, kterého se obviněný domáhá [zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku], nebyl v této trestní věci nutným výrokem a jeho absence není chybějícím ani neúplným výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu. 59. S ohledem na dovolací argumentaci, kterou obviněný uplatnil, a která může být v rámci dovolacího přezkumu relevantní pouze v uplatněné podobě, je zásadní i to, že obviněný tuto svoji procesní námitku ani nespojuje s odpovídající argumentací, že by tento údajný nesprávný procesní postup zasáhl do jeho práv na obhajobu či spravedlivý proces. Takovouto relevantní argumentací by mohl být například jeho poukaz na to, že mu byla ukládána povinnost k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. v rozsahu, která nezohledňuje tu skutečnost, že poškození byli alespoň částečně uspokojeni ze zajištěných prostředků. Takováto procesní situace však v této trestní věci nenastala. I s ohledem na tento závěr je pak z hlediska tohoto dovolacího řízení zcela bezpředmětný poukaz obviněného na možné dotčení práv vlastníka předmětného účtu, tedy práv Z. M., v tomto směru, že s ní v trestním řízení nebylo jednáno jako se zúčastněnou osobou ve smyslu §42 tr. ř., neboť to z již uvedeného důvodu a z hlediska jediného relevantního výroku (o náhradě škody) nijak nezkracuje obviněného v jeho právu na obhajobu. 60. Pouze pro doplnění lze k uvedené námitce obviněného uvést následující skutečnosti dokreslující i její věcnou nedůvodnost. Ze spisového materiálu vyplývá, že policejní orgán vydal dne 9. 1. 2019 po předchozím souhlasu státní zástupkyně usnesení o zajištění podle §79a odst. 1 tr. ř., kterým rozhodl o zajištění předmětných finančních prostředků. V průběhu přípravného řízení bylo ke stížností majitelky účtu zajištěných finančních prostředcích opakovaně rozhodováno, to však bez jakékoliv změny v důvodech i rozsahu zajištění. Je také skutečností, že ačkoliv státní zástupkyně v obžalobě soudu navrhla rozhodnout o poměrném vrácení finančních prostředků zajištěných na předmětném bankovním účtu poškozeným [nejedná se o návrh státního zástupce na uložení ochranného opatření, zde zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku], soudy tak v průběhu řízení neučinily, což je zřejmé z výroku o náhradě škody vůči poškozeným J. P. a S. J., neboť bylo rozhodnuto o tom, že obviněný je povinen zaplatit těmto poškozeným škodu v celé způsobené výši. 61. Jakkoliv soudy, a to zejména soud nalézací, naznačeným způsobem nepostupovaly, není vyloučeno, že po právní moci dotčených rozhodnutí bude po vynětí věcí ze zajištění rozhodnuto podle §80 tr. ř. ve spojení s §81a tr. ř. Tento procesní postup vyplývá z toho, že zajištění podle §79a odst. 1 tr. ř. představuje pouze dočasné časově omezené opatření. Dočasnost institutu není vyloučena v případě, že zajištěný majetek prokazatelně náleží poškozenému. Pro tento případ existuje možnost vydání rozhodnutí o jeho vrácení poškozenému. Tento postup je možný za podmínek §80 tr. ř. tehdy, jestliže poškozený uplatnil nárok na zajištěnou věc. I z těchto dalších důvodů proto bylo možné uzavřít, že obviněným nárokovaný výrok ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu v napadených rozhodnutích nechybí. 62. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami, které obviněný uplatnil ve vztahu ke skutkovým a právním závěrům napadených rozhodnutí v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř . 63. Lze nejprve zrekapitulovat, že obviněný pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil konkrétní (dále v tomto rozhodnutí rozvedené) námitky toho charakteru, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků posuzovaného trestného činu podvodu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tak námitku procesně nepoužitelných důkazů , a nakonec i námitku tzv. opomenutých důkazů . Současně obviněný poukázal na překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím pak obviněný namítl, že se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami ke skutkovým a právním závěrům. 64. Zásadní námitkou obviněného v podaném dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je jeho tvrzení, že pokud poškozený J. P. sám obviněnému nabídl další finanční prostředky k investování, pak nemohl být obviněný uznán vinným trestným činem podvodu, neboť se nejednalo o finanční prostředky podvodně vylákané ve smyslu skutkové podstaty uvedeného trestného činu. 65. K této námitce však Nejvyšší soud uvádí, že jednak tato verze skutkového děje udávaného obviněným prokázána nebyla (viz dále v tomto rozhodnutí), jednak nelze tuto skutkovou námitku, přestože ji obviněný formálně spojuje s vadami důkazního řízení (zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, opomenuté důkazy) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. 66. Je tomu tak již proto, že v dovolací argumentaci obviněného absentuje kvalifikovaná argumentace týkající existence zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem dokazování ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž v zásadě toliko pokračuje ve své dosavadní skutkové polemice a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením (jednotlivých) důkazů soudy nižších stupňů (zejména soudem nalézacím) v naznačené otázce. 67. K takto pojaté dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů by v dovolacím řízení sice mohl přicházet v úvahu, to však pouze v případě zjištění zjevného (extrémního) rozporu mezi těmito skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů [srov. první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Je třeba zdůraznit, že zakotvením uvedeného dovolacího důvodu nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se tak po 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. 68. Pokud by měl být obviněným namítaný zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů podřaditelný pod první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musela by nastat situace, kdy by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by z obsahu důkazů nevyplývali při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). 69. S ohledem na tato východiska je proto nutno argumentaci obviněného vyhodnotit jako čistě skutkovou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, a nikoliv jako argumentaci projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný v zásadě neargumentuje ve smyslu výše rozvedeného zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. 70. I s ohledem na uvedené zjištění proto může Nejvyšší soud nejprve konstatovat, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, a které se následně staly podkladem pro jeho právní závěry, nejsou v žádném, natož ve zjevném (extrémním) rozporu s provedenými důkazy, ale naopak jde o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. 71. Relevantní pak také není námitka obviněného, že se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi jeho argumenty uplatněnými v rámci jeho obhajoby v průběhu trestního řízení. Pokud obviněný tuto svoji námitku spojil s tím, že ve svém dovolání kritizoval nedostatečné odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že takovou námitku opět nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, a to již proto, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání nelze podat jen proti odůvodnění rozhodnutí ve věci samé. 72. Nejvyšší soud pouze pro doplnění podotýká, že právo na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nelze chápat tak, že soudy musí podrobně reagovat na každou námitku obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/2016). Není porušením práva na spravedlivý proces, pokud soudy nebudují své vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, ale staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/2014). Lze pak připustit, že určitou výjimku by představovala situace, pokud by v napadeném rozhodnutí absentovalo jakékoliv odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1, případně §134 odst. 2 tr. ř. Takováto situace však v této trestní věci nenastala. Navíc obviněný po celou dobu trestního řízení uplatňuje stejnou obhajobu, na kterou soudy adekvátně reagovaly. Z těchto důvodů proto nelze mít tvrzení obviněného, že soudy a zejména soud druhého stupně nereagovaly na jeho uplatněnou obhajobu, za důvodné. 73. Platí tedy jednak, že soudy odůvodnily své skutkové závěry ohledně jednání obviněného při současném vyvrácení obhajoby obviněného, jednak že při hodnocení důkazů postupovaly správně a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., a to s přihlédnutím k dalším důkazům a s vědomím, že charakter podvodného jednání obviněného pod bodem 2., proti kterému zejména směřují dovolací námitky obviněného, je určován pokračováním vzniklého omylu poškozeného J. P. způsobeného přesvědčivým a lživým jednáním a projevem obviněného, které mu předcházelo. Naopak verze obviněného, že poškozený J. P. mu částku 600 000 Kč vnutil k další investici, prokázána nebyla. 74. Nelze tak současně přisvědčit dovolací argumentaci obviněného, který námitku zjevného (extrémního) nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním dovozuje argumentací (popsanou pod bodem V./27. dovolání) spočívající v tom, že je zde rozpor skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině s tvrzením poškozeného. Nejvyšší soud je přesvědčen, že formulace užitá ve skutkové větě rozsudku, jakkoliv doslovně (slovně) neodpovídá vyjádření poškozeného, v kontextu celého jednání obviněného určovaného jeho jednáním popsaným pod bodem 1. až 3. výroku rozsudku výpovědi poškozeného a dalším provedeným důkazům (při hodnocení těchto důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř.) odpovídá. Nadále totiž platí, že poškozený byl při svém jednání ovlivněn podvodným úmyslem obviněného, který obviněný nastolil v případě jednání popsaného pod bodem 1. výroku rozsudku a který nadále bez ohledu na jednání poškozeného popisovaného obviněným udržoval i v případě jednání (půjčky) popsaného pod bodem 2. výroku rozsudku. Těmto závěrům a takovémuto hodnocení důkazní situace, jakkoliv by bylo možné přisvědčit výstižnějšímu popisu skutku, odpovídá jak skutková věta rozsudku, o to více pak odůvodnění tohoto rozsudku. Byl to totiž obviněný, kdo se snažil vylákat na poškozeném finanční hotovost za účelem výhodné obchodní investice pro zahraniční společnost v Izraeli, která se měla zabývat prodejem střelných zbraní při slibovaném ročním zhodnocení ve výši až 15 %, kdo v této souvislosti poškozenému prezentoval legendu, že je zámožným obchodníkem a má Izraelské občanství. Byl to obviněný, kdo se zdání serióznosti snažil v poškozeném vzbudit tím, že oproti převzetí peněz mu vystavil vlastní směnku na částku o 360 000 Kč, tedy vyšší, než byla investice poškozeného. Jestliže pak o měsíc později poškozený poskytl obviněnému další částku 600 000 Kč a byl i nadále přesvědčen o tom, že obviněným sdělované údaje k jeho osobě jsou pravdivé a že je reálně schopen jeho finanční prostředky v rámci svého podnikání zhodnotit, pak nelze zpochybňovat závěry obou soudů, že poškozený stále jednal v omylu , který u něho obviněný v předchozí době vyvolal, a který i nadále udržoval. 75. K další opakovaně uplatňované námitce obviněného vztahující se k jeho elektronické komunikaci s poškozenými lze uvést, že i s tímto důkazem se soudy (zejména soud odvolací) náležitě vypořádaly a vysvětlily, proč nevyšly z jim předložené prezentace elektronické komunikace s poškozenými tím způsobem, jak se obviněný domáhal. Současně platí, že soudy tento důkaz neignorovaly, když jej pouze a na rozdíl od obviněného v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily v kontextu s dalšími důkazy, zejména se svědeckou výpovědí poškozených. Logicky z této komunikace nebylo možno vycházet, neboť tato elektronická komunikace byla neúplná a nebylo možno si z ní utvořit ucelený obraz o jejím obsahu. Za správný je proto možno považovat ten hodnotící úsudek soudů, pokud v tomto ohledu správně vyšly z výpovědí poškozených, zejména pokud se současně věnovaly jejich věrohodnosti, a to se závěrem, že na rozdíl od obviněného u nich nebyla prokázána žádná účelová snaha o zkreslování reality. Hodnocení jejich věrohodnosti pak současně není ani v zásadním rozporu s touto (neúplnou) elektronickou komunikací. 76. Relevantní není ani další námitka obviněného, který nevěrohodnost poškozeného J. odůvodňoval tím, že poškozený J. nikdy neučinil žádný právní krok k vymožení údajně neuhrazené směnečné pohledávky, když jeho prvním a jediným krokem bylo podání trestního oznámení. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že naznačený postup poškozeného, který bez ohledu na možnosti při civilním uplatnění svých majetkových práv rovnou podal trestní oznámení, není v podobným trestních věcech nikterak neobvyklá. Usuzovat z této skutečnosti, tedy že poškozený, který se cítil zjevně podveden, upřednostňoval trestní oznámení, svědčí pro jeho nevěrohodnost, bez dalších skutečností nepochybně nelze. Je zjevné, že se ze strany obviněného jedná o zcela účelovou a ničím nepodloženou argumentaci ve snaze zpochybnit věrohodnost poškozeného. Skutečnost, že takováto argumentace není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako, že není věcně správná, byla již Nejvyšším soudem výše v tomto rozhodnutí, stejně jako rozsudky obou nižších soudů konstatována a rovněž blíže odůvodněna. 77. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze obecně podřadit i námitku obviněného, že v jeho věci nebyly provedeny všechny navrhované důkazy (námitka tzv. opomenutých důkazů). 78. Jak již vyplývá z bodu VI./36. dovolání obviněného, je do značné míry tato námitka obviněného založena na jeho přesvědčení, že oba nižší soudy opomněly v rámci dokazování provést a hodnotit také důkazy, které jsou součástí trestního spisu, a které svědčí ve prospěch obviněného. Tuto námitku obviněného je však nutno konfrontovat jak s obecnými východisky platnými pro posuzování důkazních návrhů uplatněných obviněným v trestním řízení, tak i se skutečnostmi vyplývajícími ze spisového materiálu a zejména s odůvodněními obou napadených rozhodnutí z hlediska obviněným uplatněných důkazních návrhů. 79. Nejvyšší soud z odůvodnění obou napadených rozhodnutí zjišťuje, že oba soudy se dalšími důkazními návrhy obviněného zabývaly. Z rozsudku nalézacího soudu (bod 18. odůvodnění) vyplývá, že tento soud zamítl další návrhy obviněného na doplnění dokazování (s výhradou znaleckého posudku, jehož vypracování mu bylo uloženo Městským soudem v Praze a který pak byl následně jako důkaz proveden), tak i že neprovedení těchto důkazů odůvodnil, a to jejich nadbytečností. Důkazními návrhy obviněného uplatněnými v podaném odvolání se zabýval i odvolací soud. V tomto ohledu je z protokolu o veřejném zasedání zjišťováno, že před přerušením veřejném zasedání provedeného za účelem přípravy a porady senátu před vyhlášením rozhodnutí o odvolání byly strany na další důkazní návrhy dotázány, a pokud jde o obviněného, tento žádné konkrétní důkazní návrhy nevznesl a odkázal pouze na návrhy na doplnění dokazování ve svém odvolání. 80. Při vědomí toho, že obviněný nyní v podaném dovolání namítá neprovedení konkrétních důkazních návrhů, musí Nejvyšší soud konstatovat, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Současně musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud se zaměří na jednotlivé konkrétní důkazní návrhy obviněného, které tento podrobně cituje ve svém dovolání ve spojení s odůvodněním toho, co jimi má být dokazováno, pak je zřejmé, že obviněný uplatněním této námitky (tzv. opomenutých důkazů) pouze doplňuje své námitky směřující proti zpochybnění věrohodnosti jednotlivých provedených důkazů a v návaznosti na to zpochybňuje úplnost a správnost soudy učiněných skutkových zjištění. Závěr, že tato skutková zjištění jsou úplná a správná a že nevykazují (zjevný) rozpor s provedeným dokazováním, byl přitom Nejvyšším soudem odůvodněn výše v tomto rozhodnutí. 81. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil i námitku o nezákonností důkazů , ze kterých soudy při formulování skutkových závěrů vycházely. Takto obviněný zpochybnil důkazy v podobě písemností předložených svědkyní A. B., které podle něj neměly být v hlavním líčení provedeny jako listinný důkaz, neboť byly získány nezákonným způsobem. Z charakteru této námitky je opět zřejmé, že se jedná o námitku procesní povahy, jejíž podstatou je polemika se skutkovými závěry soudů. K této námitce se pak přesvědčivě vyjádřil již odvolací soud, a to pod 13. odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje. Pouze pro doplnění Nejvyšší soud uvádí, zejména nejednalo-li se v případě předmětného důkazu o zásadní a pro vinu klíčový důkaz, že podle §89 odst. 2 tr. ř. platí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, nemůže být důvodem k odmítnutí takového důkazu. Soudy proto nepochybily, pokud v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. k tomuto důkazu přihlédly, zejména pokud jej následně nehodnotily izolovaně, ale v návaznosti na další důkazy. 82. Nejvyšší soud pak nemohl přisvědčit ani námitce obviněného, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo (tedy „v pochybnostech ve prospěch obviněného“). Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že i tato (procesní) námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění (nikoliv právního hodnocení), do kterých, jak již bylo několikrát výše uvedeno, Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat. Neshledá-li Nejvyšší soud zároveň zásadní vady důkazního řízení [na něž pamatuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], pak Nejvyšší soud zásadně nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady v dovolacím řízení zkoumáno (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016). 83. Porušení zásady in dubio pro reo navíc Nejvyšší soud neshledal v této trestní věci ani ve věcné rovině. Toto pravidlo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Rozhodnout ve prospěch obviněného lze však jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). 84. V této trestní věci však nedošlo k situaci, že by vedle sebe stály dvě co do pravděpodobnosti rovnocenné skutkové verze, takže nevznikla povinnost soudu přiklonit se k té z nich, která je pro obviněného příznivější. Uplatnění této zásady je totiž na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí. V posuzované věci však mají soudy učiněné skutkové závěry podklad v provedeném dokazování a následném hodnocení důkazů. Pokud se tedy soudy následně přiklonily k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo . 85. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , pak je nutno, jakkoliv nejprve v obecné rovině, uvést, že výchozím předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, příp. jde o jiný trestný čin, než pro který byl obviněný uznán vinným. Vedle vad týkajících se nesprávného právního posouzení skutku lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Tím se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. 86. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jelikož jde o činnost soudu spočívající v aplikaci ustanovení procesních a nikoliv hmotněprávních. 87. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje tato obecná východiska platná pro posouzení konkrétní trestní věci na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s konkrétními námitkami obviněného uplatněnými v jeho dovolání na podporu uvedeného dovolacího důvodu, lze konstatovat, že za jedinou námitkou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné považovat námitku obviněného, že neměl být uznán vinným zločinem podvodu, pokud poškozenými předanou finanční hotovost svěřil další osobě, která se konkrétně měla podílet na investicích (konkrétně se mělo jednat o V. K., který před soudem odmítl vypovídat). 88. Především je třeba konstatovat, že soudy se i s touto námitkou zabývaly, a to nalézací soud zejména pod bodem 28. odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud pak pod bodem 11. odůvodnění svého rozsudku. S ohledem na to zjištění proto musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). 89. Současně se Nejvyšší soud se závěry soudů obou stupňů zcela ztotožňuje. S ohledem na podobu zjišťovaného protiprávního jednání obviněného je v zásadě bezpředmětné, zda obviněný předal finanční prostředky, které mu poškození poskytli, další osobě či nikoliv. Zásadní skutečností vyplývající z provedeného dokazování je zjištění, že poškození nebyli obviněným informováni o tom, že by jejich finanční prostředky měly být předány další osobě, která by se měla na investicích podílet. Soudy se vypořádaly v tomto ohledu i s námitkou obviněného, že ze zajištěné elektronické komunikace mezi obviněným a poškozeným P. vyplývá, že, peníze předané obviněnému poškozeným P. byly dále předány. Zásadní z hlediska posouzení jednání obviněného z toho hlediska, zda se jedná o jednání protiprávní či nikoliv, je to, že obviněný se opakovaně, dlouhodobě a cíleně snažil v poškozených vzbudit zdání, že je velmi úspěšným obchodníkem, který je schopen investovat jejich peníze tak, aby získali určitý zisk nemalé výše. Obviněný ve vztahu k poškozeným takto jednal přesto, že žádným takovým obchodníkem, jakým se před poškozenými prezentoval, nebyl, a to při vědomí toho, že byl osobou s významnými finančními problémy. Odhlédnout nelze ani od toho, že to byl pouze obviněný, kdo poškozeným garantoval zajištění předmětných investic, které jim měly přinést zisk, a pokud by obvinění věděli, jakým způsobem obviněný s jejich finančními prostředky naloží, pak by mu finanční prostředky k investici nepředali. 90. Závěrem se Nejvyšší soud vyjádří k námitce obviněného založené na přesvědčení, že v této trestní věci byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování. Je skutečností, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je již třetím rozsudkem odvolacího soudu v projednávané věci. Obviněnému však nelze dát za pravdu v tom, že by nyní dovoláním napadený rozsudek nalézacího soudu nadále vykazoval vady, pro které byly zrušeny oba předchozí rozsudky, a že by odůvodnění tohoto rozsudku doznalo oproti předchozím rozsudkům jen marginálních změn. 91. Obviněnému lze přisvědčit, že předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků náleží podle judikatury Ústavního soudu mezi základní zásady spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2738/10, nález ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10, nebo nález ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1561/13). Ústavní soud v tomto kontextu také připomíná, že ke znakům právního státu patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů, včetně soudů. Platí ale také, že z těchto principů nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž požadavek, aby změna interpretace či aplikace práva byla s ohledem na konkrétní okolnosti předvídatelná, nebo aby tato změna byla alespoň transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené úvahy odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu vylučují libovůli při aplikaci práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97, nebo nález ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04). Ústavní soud tedy konstatuje, že ani ve skutkově podobných věcech není vyloučeno odchýlení se soudu od předchozí judikatury, avšak dojde-li k němu, a navíc to účastník v řízení namítá, musí soud důvody tohoto svého odchýlení řádně a přesvědčivě vysvětlit. 92. Nejvyšší soud je přesvědčen, že nalézací soud ve svém (třetím) rozsudku ze dne 13. 10. 2021 (na rozdíl od dvou předchozích rozsudků) v návaznosti na provedené dokazování v rámci odůvodnění rozsudku dostatečně a přesvědčivě odůvodnil své skutkové a na ně navazující právní závěry. To zřetelně vyplývá zejména z bodů 20. až 30. rozsudku nalézacího soudu, pokud jde o skutkovou stránku věci, respektive z bodů 30. a 31. tohoto rozsudku, pokud jde o právní stránku věci. Rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 10. 2021 je tak v tomto ohledu v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. 93. Pokud obviněný namítá, že rozsudek nalézacího soudu je do bodu 20. odůvodnění totožný z předchozími dvěma rozsudky nalézacího soudu, pak sice lze této námitce přisvědčit, toto konstatovaní však již nepřisvědčuje tomu závěru, že by byl tento rozsudek totožný i v dalších bodech. Skutečnost, že rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 10. 2021 je do bodu 20. prakticky totožný, je dána tím, že v této části nalézací soud toliko konstatuje obsah jednotlivých provedených důkazů. V další části rozsudku se nalézací soud věnuje jejich hodnocení a na tomto základě následně konstruuje své skutkové a na ně navazující právní závěry. Zde již o nějaké totožnosti jednotlivých rozsudků z hlediska adekvátního odůvodnění (§125 odst. 1 tr. ř.) nelze mluvit, při vědomí toho, že nalézací soud vždy odůvodňoval skutkové a právní závěry, které vyústily v odsouzení obviněného zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Toto odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (ze dne 13. 10. 2021) je přitom reakcí nalézacího soudu na pokyn odvolacího soudu, který (opakovaně) postupem podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. předchozí rozsudky nalézacího soudu rušil pro jejich nepřezkoumatelnost určovanou nedostatečným hodnocením důkazům, čím se tyto rozsudky dostaly do rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. Pokud jde o rozsudek odvolacího soudu, tento soud pak ve svém (třetím) rozhodnutí ze dne 23. 3. 2022 k odvolání obviněného napadený rozsudek řádně přezkoumal a vypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, což vyplývá zejména z bodů 9. až 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. 94. Podle Nejvyššího soudu se tak soudy dostatečně a srozumitelně vypořádaly se všemi podstatnými argumenty obviněného, přičemž z odůvodnění obou rozhodnutí nevyplývá, že by soudy rozhodly na podkladě jakýchkoliv důkazně nepodložených domněnek. Naopak je zřejmé, na základě jakých úvah podložených provedenými důkazy učinily soudy rozhodná skutková zjištění a současně vyvrátily skutkovou verzi obviněného. 95. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že námitky obviněného se zčásti míjí s uplatněnými dovolacími důvody a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod. Námitky, které bylo možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 96. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného M. V. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 97. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 27. 9. 2022 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu