ECLI:CZ:NS:2022:3.TZ.116.2022.1
sp. zn. 3 Tz 116/2022-25
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2022 v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Koláře a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného H. H. , nar. XY, trvale bytem XY, stíhaného jako uprchlého podle §302 a násl. tr. ř., proti pravomocnému usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 6. 2022, č. j. 2 KZV 12/2020-108, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I. Pravomocným usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 6. 2022, č. j. 2 KZV 12/2020-108, byl porušen zákon v ustanoveních §134 odst. 2 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř., v neprospěch obviněného H. H.
II. Usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 6. 2022, č. j. 2 KZV 12/2020-108, se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Státní zástupkyni Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.
Odůvodnění:
I.
Stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí
1. Usnesením policejního orgánu Policie ČR, Národní protidrogové centrály SKPV, Expozitury Brno, ze dne 23. 5. 2019, č. j. NPC-443/TČ-2018-2200E5, bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zahájeno trestní stíhání obviněného H. H. pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“). Následně bylo rozhodnuto, že proti obviněnému bude konáno řízení proti uprchlému. Vytýkaného trestného činu se měl obviněný dopustit jednáním podrobně popsaným ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání.
2. Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 6. 2022, č. j. 2 KZV 12/2020-108, byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná stížnost obhájce obviněného proti shora citovanému usnesení o zahájení trestního stíhání. V odůvodnění rozhodnutí o stížnosti státní zástupkyně předně konstatovala, že nejprve přezkoumala, zda byly splněny formální podmínky umožňující napadené rozhodnutí na základě podané stížnosti meritorně přezkoumat. V této souvislosti zjistila, že stížnost byla podána proti rozhodnutí, u kterého to zákon připouští, osobou, které se usnesení přímo dotýká, jakož i u příslušného orgánu a v zákonné lhůtě. Proto podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumala správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení jemu předcházející a dospěla k závěru, že stížnost není důvodná. Dále státní zástupkyně v odůvodnění citovaného usnesení konstatovala, že z policejního spisu se v příslušných procesních formách podávají zcela konkrétní zjištění, učiněná před napadeným rozhodnutím, z kterých zcela jednoznačně vyplývá důvodné podezření o tom, že obviněný H. H. se dopustil protiprávního jednání, a to zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Uvedla, že k tomuto závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který je v dané trestní věci dán a konkrétními skutečnostmi dostatečně odůvodněn, přičemž ale není nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby. Závěrem zdůraznila, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezbytným procesním předpokladem k provádění dalších úkonů podle trestního řádu a teprve na základě ukončeného vyšetřování bude možné rozhodnout o případné vině obviněného.
3. Citovaný usnesení státní zástupkyně nabylo právní moci dne 7. 6. 2022.
II.
Stížnost pro porušení zákona
4. Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného H. H. stížnost pro porušení zákona proti výše citovanému usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 6. 2022, č. j. 2 KZV 12/2020-108.
5. Ministr spravedlnosti má za to, že usnesení státní zástupkyně nebylo vydáno na základě dostatečného postupu podle §147 odst. 1 tr. ř., což je patrno z obsahu odůvodnění tohoto usnesení, které zásadně nekoresponduje s podmínkami uvedenými v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Státní zástupkyně v odůvodnění usnesení toliko uvedla, že usnesení splňuje všechny náležitosti uvedené v §160 odst. 1 tr. ř. a že se ztotožňuje se závěry obsaženými v odůvodnění usnesení policejního orgánu. Vzhledem k tomu, že státní zástupkyně rozhodující o podané stížnosti na konkrétní námitky podrobně rozvedené obhájcem obviněného vůbec nereagovala, a ani v základních rysech se s nimi nevypořádala, je napadené usnesení neodůvodněné, a tudíž i nepřezkoumatelné.
6. Ministr spravedlnosti připomněl, že obhájce obviněného napadl usnesení o zahájení trestního stíhání obsáhle odůvodněnou stížností, čítající pět stran, v níž namítal, že usnesení o zahájení trestního stíhání vůči obviněnému nesplňuje náležitosti řádně vydaného usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř., a to ani u jedné z výrokových částí, která se ho týká. Policejní orgán nejen vymezením skutků, jichž se měl dopustit právě obviněný, ale také absencí jejich řádného odůvodnění alespoň nějakými konkrétními důkazy svědčícími pro závěr o jeho účasti na předmětné trestné činnosti nedostál ani minimálním podmínkám, které z pohledu zákonnosti a ústavnosti klade trestní řád v §160 na usnesení o zahájení trestního stíhání. V této souvislosti obhájce poté podrobně poukázal na konkrétní důkazy obsažené ve spise. Státní zástupkyně se však podle ministra spravedlnosti konkrétní argumentací stížnosti vůbec nezabývala. V usnesení o rozsahu dvou stran se omezila toliko na stručnou rekapitulaci podané stížnosti a dále na obecné formulace, kdy pouze konstatovala, že usnesení o zahájení trestního stíhání splňuje formální náležitosti podle trestního řádu a že skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání jsou právě obsaženy v odůvodnění samotného usnesení policejního orgánu. Z napadeného rozhodnutí nejsou podle ministra spravedlnosti patrné jakékoli úvahy, jimiž se státní zástupkyně přezkoumávající stížnost řídila a z nichž vycházela pro svůj závěr o její nedůvodnosti, kdy je navíc zřejmé, že zcela ignorovala námitky podrobně obhájcem rozvedenými, neboť se s žádnou z nich nevypořádala.
7. Z hlediska posouzení nároků na takové rozhodnutí státního zástupce je podle ministra spravedlnosti třeba rovněž poukázat na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání je v trestním řízení velice podstatným rozhodnutím a stejně tak důležitým je rozhodnutí o stížnosti proti takovému rozhodnutí. Stížnost je totiž zpravidla první možností obviněného vyjádřit se ke skutečnostem, jež jsou mu kladeny za vinu, uplatnit svoji obhajobu a podrobit tak usnesení, jimž policejní orgán zahájil trestní stíhání obviněného, přezkumu co do jeho zákonnosti a věcné správnosti. V dané věci tento fakt umocňuje závažnost trestné činnosti, která je předmětem trestního řízení. Na odůvodnění obdobně významných rozhodnutí jsou tak kladeny zcela jiné požadavky, které konkrétně vymezuje §134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění usnesení musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Absence uvedení konkrétních skutečností s pouhým odkazem na obsah spisu vede k nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti takového rozhodnutí a jsou porušením ústavního principu zákazu libovůle, jak již několikrát konstatoval Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/2005). Jakkoliv není usnesení o zahájení trestního stíhání a následné rozhodnutí státního zástupce konečným rozhodnutím ve věci, není možné akceptovat naprostou rezignaci na odůvodnění takového rozhodnutí. Rozhodnutí o stížnosti je totiž na místě posuzovat jako významné rozhodnutí v rámci celého trestního řízení, kdy důsledkem nesprávného postupu při přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání státním zástupcem může být nezákonné vedení trestního stíhání, a tedy i závažný zásah do ústavně garantovaných práv obviněného. Je tedy namístě, aby se státní zástupce se stížnostními námitkami alespoň v přiměřeném rozsahu zabýval a konkrétně zdůvodnil, proč je shledal nedůvodnými. V daném případě není vůbec zřejmé, na základě jakých úvah dospěla státní zástupkyně k rozhodnutí zamítnout stížnost obviněného.
8. Ze všech těchto skutečností podle ministra spravedlnosti plyne, že státní zástupkyně nedostála svým povinnostem v rámci přezkumu na základě podané stížnosti, jak plyne z §147 odst. 1 tr. ř., podle něhož platí, že při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost [písm. a)], a řízení předcházející napadenému usnesení [písm. b)]. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti je povinen přezkoumat napadené usnesení ve smyslu §147 odst. 1 tr. ř. v celé šíři a nemůže se omezit jenom na námitky uplatněné stěžovatelem [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1964, sp. zn. Tzv 49/64 (publikované pod č. 13/1965-II. Sb. rozh. tr.)]. Je možné dovodit, že se státní zástupkyně nevěnovala právě námitkám ve stížnosti uplatněným, a řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí, které přezkoumávala, nepodrobila dostatečné revizi, ačkoliv tak byla povinna. Měla totiž z podnětu podané stížnosti zkoumat všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať byly stížností napadeny nebo nikoliv, pokud stěžovatel proti nim mohl brojit, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení. Přihlížet měla přitom i k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány.
9. Ministra spravedlnosti uzavřel, že rozhodnutí státního zástupce, které je neodůvodněné, je nepřezkoumatelné, a proto i nezákonné. Navíc nese znaky jisté libovůle orgánu činného v trestním řízení, což nepřispívá k věrohodnosti jeho procesních úkonů a postupů. V této souvislosti opět poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/2005, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i ve stadiu rozhodování podle §160 odst. 1 tr. ř. musí rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení splňovat základní zákonné požadavky na ně kladené, a to včetně odůvodnění ve smyslu ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Ústavní soud také dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí státního zástupce reagující na stížnost vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, jehož důvody byly konstruovány obecným a povšechným způsobem, je třeba považovat za nedostatečné z hlediska ústavně zaručených kautel a též za nepřezkoumatelné, když na konkretizované a nikoliv také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo okresní státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, podle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl „shledán zcela oprávněným,“ aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly, usoudit (nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/2002). Ministr spravedlnosti závěrem rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tz 46/2018, kterým bylo v obdobné věci vyhověno podané stížnosti pro porušení zákona z totožných důvodů.
10. Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného H. H. porušen zákon v ustanoveních §134 odst. 2 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř., aby napadené usnesení zrušil a aby dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby státní zástupkyni Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil přitom souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
III.
Vyjádření procesních stran
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření se stížností pro porušení zákona ztotožnila, přičemž uvedla, že v posuzované věci obviněného je zřejmé, že stížností pro porušení zákona napadené usnesení bylo vydáno na základě nedostatečného postupu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci upraveného v §147 odst. 1 tr. ř., neboť v intencích §134 odst. 2 tr. ř. v jeho odůvodnění nevyložila rozhodovací důvody tak, aby byl patrný rozsah provedeného přezkumu a dále aby bylo vysvětleno, proč bylo o podané stížnosti rozhodnuto určitým způsobem. Popsaný vadný postup vede k pochybnostem o správnosti rozhodnutí podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci při vypracování předmětného usnesení pominula veškeré námitky stěžovatele a pouze v obecné rovině zkonstatovala, že z policejního spisu se podávají zcela konkrétní zjištění, učiněná před napadeným rozhodnutím, z kterých jednoznačně vyplývá důvodné podezření o tom, že obviněný H. H. se dopustil protiprávního jednání. Státní zástupkyně rovněž poukázala na to, že daná problematika byla již opakovaně řešena Nejvyšším soudem, přičemž za zcela přiléhavý lze označit právní názor vyslovený například v rozsudku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 8 Tz 46/2018.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto vyjádřila souhlas s návrhem učiněným ministrem spravedlnosti a uvedla, že i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§274 odst. 4 tr. ř. ve znění účinném od 8. 12. 2021).
13. Obhájce obviněného ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že se s ní ztotožňuje. Má za to, že dozorová státní zástupkyně v napadeném usnesení pochybila, pokud zamítla stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by se řádně vypořádala byť s jedinou námitkou obhájce v této stížnosti uvedenou. Uvedl dále, že po seznámení s obsahem spisu a zejména listinami, jimiž je odůvodněno zahájení trestního stíhání vůči obviněnému, dospěl k závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání v podobě, jak bylo policejním orgánem vydáno, nemělo vůbec obstát. Jak v podrobném odůvodnění stížnosti, tak v následném podání k výkonu dohledu nad postupem dozorové státní zástupkyně (který byl obsahově formulován i jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona) bylo upozorněno na vícero vad jak ve výrokové části usnesení ohledně výroků vztahujících se k obviněnému, tak v části odůvodnění, kdy zejména absentoval popis skutečností dostatečně odůvodňujících závěr pro podezření, že se jednání popsaného ve výrokové části usnesení mohl dopustit právě obviněný H. H. Pokud např. odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání hovoří u tohoto obviněného pouze o tom, že „důvodné podezření na trestnou činnost (obviněného H. H.) policejní orgán dovozuje z detailních výpovědí podezřelých osob L. N. a M. V. “, pak již sám odkaz na zcela jiný dokument (který ani není připojen), ze kterého by teprve mohla obhajoba vyčíst konkrétní skutečnosti pro důvodné podezření konkrétního obviněného, neodpovídá podle obhájce podmínkám §160 tr. ř. pro uvedení alespoň nějakých konkrétních zjištění, z nichž je důvodné podezření dovozováno. V předmětné věci navíc z výslechů zadržených osob N. a V., s nimiž se obhájce následně seznámil, k osobě obviněného nevyplývalo ničeho. Obhájce se proto shoduje s návrhem ministra spravedlnosti, aby stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněného H. H. bylo vyhověno a bylo rozhodnuto ve znění formulovaného stížnostního petitu.
IV.
Relevantní právní úprava
14. Podle §147 odst. 1 tr. ř. písm. a) přezkoumá nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může ministr spravedlnosti podat stížnost. Podle písm. b) citovaného ustanovení přezkoumá i řízení předcházející napadenému rozhodnutí.
15. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán stížnost zamítne, není-li důvodná.
16. Podle §134 odst. 2 tr. ř. je v odůvodnění třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
V.
Důvodnost stížnosti pro porušená zákona
17. Nejvyšší soud na podkladě shora rekapitulovaného mimořádného opravného prostředku ministra spravedlnost podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného H. H. v ustanoveních §134 odst. 2 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř.
18. Úvodem lze pouze stručně připomenout, že obviněný podal dne 7. 4. 2022 proti výše citovanému usnesení o zahájení trestního stíhání prostřednictvím svého obhájce včasnou blanketní stížnost, ve které sdělil, že tuto odůvodní ve lhůtě do 22. 4. 2022 vč., a to z důvodu nutnosti prostudování spisového materiálu. Tuto stížnost následně odůvodnil podáním ze dne 22. 4. 2022, ve kterém uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje náležitosti řádně vydaného usnesení podle §160 tr. ř., a to ani u jedné z výrokových částí, které se mají týkat obviněného H. H. Namítl, že popis skutku vzbuzuje pochybnosti o totožnosti osoby jménem H. H. (popř. pouze H.), neboť mezi osobami uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání se vyskytuje nejméně jedna další osoba stejného příjmení, a to X. N. H., a nejméně jedna osoba s velmi podobným příjmením, N. H. D. Nebyla tedy naplněna základní podmínka určitosti konkrétní osoby, proti které se vede trestní stíhání. Namítl rovněž, že nebylo uvedeno, jakým konkrétním jednáním se měl obviněný H. H. podílet na instruování kurýrů k cestě do Rumunska. Poukázal též na to, že z výpovědí svědků N. a V. vyplývá, ani jeden z nich nikdy neoznačil obviněného H. H. za osobu, která s nimi měla jednat od března 2019 dále. Obviněný rovněž nesouhlasil s označení jeho osoby coby spoluorganizátora projednávaného jednání. Závěrem poukázal na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje řádné odůvodnění a nejsou v něm uvedeny konkrétní důkazy svědčící pro závěr, že osobou, o které hovořili kurýři V. a N., byl právě obviněný H. H.
19. Nejvyšší soud po přezkoumání stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí státní zástupkyně o právě popsané stížnosti obviněného dospěl k závěru, že jeho odůvodnění neobsahuje náležitosti stanovené v §134 odst. 2 tr. ř.
20. Je možno uvést, že otázkou náležitostí odůvodnění rozhodnutí státního zástupce o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku 24. 4. 2019, sp. zn. 8 Tz 46/2018, publikovaném pod č. 52/2019 Sb. rozh. tr. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona zrušil usnesení státní zástupkyně, kterým byly zamítnuty stížnosti tehdy obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Shledal přitom, že z napadeného rozhodnutí nejsou patrné úvahy, jimiž se státní zástupkyně přezkoumávající stížnosti tehdy obviněných řídila a z nichž vycházela pro svůj závěr o jejich nedůvodnosti, nereagovala na ně z hlediska obsahu spisu ani okolností, jež byly v řízení dosud byť základně objasněny, zcela ignorovala námitky podrobně tehdy obviněnými rozvedené a vysvětlené ve stížnostech, neboť se s žádnou z nich nevypořádala; v odůvodnění uvedené argumenty jsou jen obecnými závěry, když státní zástupkyně nebrala ohled na námitky popsané ve stížnostech obviněných, jimiž vytýkali nedostatky v usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zástupkyně se tak podle Nejvyššího soudu v citované věci nevěnovala námitkám ve stížnosti uplatněným, a řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí, které přezkoumávala, nepodrobila dostatečné revizi, ačkoliv tak byla povinna.
21. Nejvyšší sodu konstatuje, že stejnými vadami, pro které došlo ke zrušení rozhodnutí státní zástupkyně ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tz 46/2018, trpí i nyní napadené usnesení. Státní zástupkyně se totiž v nyní projednávané věci nevypořádala s žádnou ze stížnostních námitek obviněného, tedy zejména s námitkou týkající se totožnosti osob uvedených v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, ve kterém figurují osoby stejného nebo podobného příjmení jako obviněný. Nedostála tedy požadavkům přezkumné činnosti podle §147 tr. ř., podle kterého nadřízený orgán v souladu s revizním principem přezkoumá stížností napadené usnesení jak z hlediska vytýkaných, tak i nevytýkaných vad. Je přitom nutné, aby jeho úvahy byly rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí o stížnosti, jehož náležitosti jsou stanoveny v §134 odst. 2 tr. ř.
22. Odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí státní zástupkyně o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je nutno považovat za kusé a zcela nepřezkoumatelné, neboť v něm, kromě rekapitulace podané stížnosti, není jediná zmínka o tom, jak bylo naloženo se stížnostními námitkami, resp. z jakých důvodů státní zástupkyně tyto neshledala důvodnými. Státní zástupkyně se v odůvodnění svého rozhodnutí omezila na zcela obecné konstatování, že ze zjištění policejního orgánu jednoznačně vyplývá důvodné podezření o tom, že obviněný H. H. se dopustil vytýkaného jednání a naplnil tím znaky trestného činu podle §283 tr. zákoníku. Takové konstatování je však s ohledem na míru podrobnosti stížnostní argumentace obviněného, jakož i na význam usnesení o zahájení trestního stíhání (viz bod 7. odůvodnění tohoto usnesení), nutno považovat za zcela nedostatečné a neodpovídající jak požadavkům trestního řádu, tak ústavněprávním požadavkům vycházejícím z rozhodovací činnosti Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/2005). Jedná se proto o rozhodnutí nezákonné.
VI.
Způsob rozhodnutí
23. Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 6. 2022, č. j. 2 KZV 12/2020-108, byl porušen zákon v ustanoveních §134 odst. 2 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř., v neprospěch obviněného H. H.
24. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud citované usnesení zrušil a současně zrušil také další rozhodnutí na toto zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
25. Nejvyšší soud následně podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal státní zástupkyni věc znovu projednat a rozhodnout.
26. Na státní zástupkyni nyní bude, aby znovu rozhodla o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání a aby se ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vypořádala mj. s námitkami, které obviněný uplatnil v doplnění své stížnosti ze dne 22. 4. 2022.
27. Za podmínek §274 odst. 3 písm. a) tr. ř., ve znění účinném od 7. 12. 2021, učinil Nejvyšší soud toho rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu