ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1045.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1045/2022-606
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyň a) E. K. , nar. XY, bytem XY, b) A. K. , nar. XY, bytem XY a c) M. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 4 938 926 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 146/2016, o dovolání žalobkyň a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, č. j. 21 Co 198/2018-559, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 20 C 146/2016-422, uložil žalované zaplatit původnímu žalobci J. K. (dále jen „původní žalobce“) částku ve výši 159 853,10 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 25. 11. 2016 do 6. 12. 2017 a dále od 7. 12. 2017 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 8 a výši limitní sazby pro dvoutýdenní repooperace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila původnímu žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 159 853,10 Kč za den 24. 11. 2016 a dále částku 33 637,90 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 11. 2016 do zaplacení (výrok II), dále uložil žalované zaplatit původnímu žalobci částku ve výši 24 053,76 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 25. 11. 2016 do 6. 12. 2017 a dále od 7. 12. 2017 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 8 a výši limitní sazby pro dvoutýdenní repooperace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila původnímu žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24 053,76 Kč za den 24. 11. 2016 a dále částku 340 281,24 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 11. 2016 do zaplacení (výrok IV), dále uložil žalované zaplatit původnímu žalobci částku ve výši 167 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 25. 11. 2016 do 6. 12. 2017 a dále od 7. 12. 2017 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 8 a výši limitní sazby pro dvoutýdenní repooperace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí (výrok V), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila původnímu žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 167 400 Kč za den 24. 11. 2016 a dále částku 332 600 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 11. 2016 do zaplacení (výrok VI), dále zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila původnímu žalobci částku 3 881 100 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 11. 2016 do zaplacení (výrok VII), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII) a uložil původnímu žalobci i žalované zaplatit státu náhradu nákladů řízení každému ve výši 219 Kč (výroky IX a X).
Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve z důvodu úmrtí původního žalobce usnesením ze dne 4. 5. 2021, č. j. 21 Co 198/2018-546, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místo původního žalobce s žalobkyněmi a), b) a c), a poté napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a VII (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve výrocích V, VIII, IX a X pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedených částek se původní žalobce (a následně žalobkyně) domáhal jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout v důsledku vedení trestního řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 2/2014, které skončilo zastavením trestního stíhání dne 22. 10. 2015 usnesením Krajského soudu v Brně. Částka 193 491 Kč s příslušenstvím (z toho částka 159 853,10 Kč s úrokem z prodlení byla přiznána odvolacím soudem potvrzeným výrokem I rozsudku soudu prvního stupně a částka 33 637,90 Kč s úrokem z prodlení byla zamítnuta pravomocným výrokem II rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl napaden včasným odvoláním) představovala vynaložené náklady právního zastoupení původního žalobce v posuzovaném řízení, částka 364 335 Kč s příslušenstvím (z toho částka 24 053,760 Kč s úrokem z prodlení byla přiznána odvolacím soudem potvrzeným výrokem III rozsudku soudu prvního stupně a částka 340 281,24 Kč s úrokem z prodlení byla zamítnuta pravomocným výrokem IV rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl napaden včasným odvoláním) představovala škodu vzniklou původnímu žalobci v důsledku snížení platu na polovinu z důvodu dočasného zproštění výkonu funkce státního zástupce v době od ledna 2014 do 19. 2. 2015, částka 500 000 Kč s příslušenstvím (z toho částka 167 400 Kč s úrokem z prodlení byla původně přiznána odvolacím soudem zrušeným výrokem V rozsudku soudu prvního stupně a částka 332 600 Kč s úrokem z prodlení byla zamítnuta pravomocným výrokem VI rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl napaden včasným odvoláním) představovala náhradu nemajetkové újmy způsobené původnímu žalobci trestním stíháním a zánikem funkce státního zástupce a částka 3 881 100 Kč s příslušenstvím (zamítnutá odvolacím soudem potvrzeným výrokem VII rozsudku soudu prvního stupně) pak představovala náhradu škody v podobě ušlého zisku, které se původní žalobce domáhal s odůvodněním, že zánikem jeho funkce státního zástupce z důvodu (přechodně) pravomocného odsouzení přišel o plat, který jako státní zástupce pobíral ve výši 64 685 Kč čistého měsíčně a který požadoval za dobu pěti let.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně jen ve výroku I, a to v rozsahu potvrzení výroku VII rozsudku soudu prvního stupně, napadly žalobkyně a), b) a c) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně založily své dovolání na otázce, zda je v případě, že je věc možné po právní stránce posoudit jinak, než podle právního názoru účastníka, soud povinen vyzvat účastníka k doplnění vylíčení rozhodných skutečností podle §118a odst. 2 o. s. ř. s tím, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od v dovolání specifikované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Tato otázka však nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, když vyšel ze závěru, že mezi žalobou uplatněným nárokem na náhradu škody a pracovněprávním nárokem na vyplacení platu není dána totožnost skutku, protože oba nároky jsou založeny na jiném skutkovém stavu, odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty (srov. obdobně rozhodnutí týkající se vztahu nároku na náhradu škody a nároku na smluvní plnění, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, nebo usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1329/20).
Povinnost soudu vyzvat účastníka ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění vylíčení rozhodných skutečností totiž přichází v úvahu jen v tom případě, jestliže účastník materiální základ žalobního nároku ve formě skutkových tvrzení již v podané žalobě učinil, ale například výsledky dokazování nasvědčují tomu, že pro soudem uvažovanou aplikaci jiné právní normy je zapotřebí tvrdit další (pro rozhodnutí ve věci) právně významné skutečnosti. Podle §118a odst. 2 o. s. ř. však nelze postupovat v případě, kdy si předseda senátu v průběhu řízení učiní úsudek o tom, že žalobce po věcné stránce nesprávně žaluje, neboť na řešení věci má nesprávný právní názor, s tím, že pokud by nárok uplatnil skutkově zcela jinak, bylo by možno takové žalobě vyhovět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2722/10).
Za této situace tedy odvolací soud nemohl dle §118a odst. 2 o. s. ř. žalobkyním poučení poskytnout, když pokud by žalobkyně místo nároku na náhradu škody chtěly začít uplatňovat nárok z titulu neuhrazeného platu původního žalobce, musely by svoji žalobu, pokud jde o skutkový základ, změnit, což neučinily, byť právní zástupce žalobkyň u odvolacího jednání sám upozorňoval odvolací soud na nový rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 112/2021, na kterém odvolací soud svůj závěr o „obnovení“ funkce státního zástupce založil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byly v řízení před odvolacím soudem zastoupeny advokátem, nebyl pak odvolací soud ani povinen je v souladu s §118a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §215 odst. 2 o. s. ř. poučovat o jejich jiných procesních právech (včetně práva navrhnout připuštění změny žaloby).
Žalobkyněmi tvrzená skutečnost, že v době před vydáním výše zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu, z něhož odvolací soud při posouzení předmětného nároku vycházel, by byl pracovněprávní nárok původního žalobce nepochybně hodnocen jako neoprávněný a nedůvodný, je pouhou spekulací. Nadto nesprávnou, jak právě zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ukazuje.
Odvolací soud se neodchýlil ani od žalobkyněmi zmiňované judikatury Nejvyššího soudu, neboť jak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, tak rozsudek ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, se týkaly sporů, kde přicházelo v úvahu pouze odlišné právní posouzení věci, ale totožnost skutku zůstala zachována.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu