ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1075.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1075/2022-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce R. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 10, Gutova 3297/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 406 418 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 93/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 16 Co 234/2021-364, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 27 C 93/2019-283, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 406 418 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil mu povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částka ve výši 406 418 Kč s příslušenstvím, kterou žalobce žalobou požadoval, se skládala jednak z částky ve výši 60 334 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (na kterou byla žalobci v rámci předběžného projednání vyplacena částka 241 333 Kč) a dále z částky 346 064 Kč jako náhrady škody, které měly žalobci vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 34/2003 (dále jen „posuzované řízení“). Požadovaná náhrada škody ve výši 346 064 Kč pak sestávala z částky 251 368 Kč jako pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnavatele, z částky 90 493 Kč jako pojistného na veřejné zdravotní pojištění za zaměstnavatele a z částky 4 223 Kč jako povinného úrazového pojištění za zaměstnavatele, které byly dle žalobce v rozporu se zákonem soudem sraženy z náhrady platu, jež byla žalobci v posuzovaném řízení přiznána.
Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl z části pro vady a z části pro nepřípustnost.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, jak byl ostatně žalobce v rozsudku odvolacího soudu řádně poučen. V tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o zbylou část dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, žalobce nejprve v úvodu dovolání uvedl dvě právní otázky (zda lze za specifických skutkových okolností přiznat právo na náhradu majetkové újmy, když zcela zjevně nezákonný rozsudek nebyl formálně zrušen, kterou pak následně i ohledně vymezení předpokladů přípustnosti rozvedl v části III. 2 dovolání, a dále, zda lze s ohledem na presumpci zvýšeného významu předmětu řízení u pracovněprávního sporu a nevymezení zákonných kritérií pro posuzování délky řízení přiznat v rámci odškodnění újmy nemajetkové s ohledem na průnik majetkové a nemajetkové újmy náhradu újmy majetkové) s tím, že tyto dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny komplexně a současně se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího a ústavního soudu, a to od nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2286/2020. Dále žalobce uváděl, že dovolání je přípustné i proto, že došlo k porušení jeho práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle čl. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“) a práva na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Další obsah dovolání pak žalobce člení do několika částí, a to (1) části věnující se výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, (2) části věnující se tvrzenému průniku majetkové a nemajetkové újmy, (3) části obsahující výhrady proti přiznání náhrady nákladů řízení žalované soudy obou stupňů a (4) části týkající se rozsahu důvodů uvedených soudy obou stupňů.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; tato i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ).
Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, b. 16.
Pokud žalobce v úvodu dovolání vymezil právní otázku, zda lze s ohledem na presumpci zvýšeného významu předmětu řízení u pracovněprávního sporu a nevymezení zákonných kritérií pro posuzování délky řízení přiznat v rámci odškodnění újmy nemajetkové s ohledem na průnik majetkové a nemajetkové újmy náhradu újmy majetkové, tak u ní uvedl předpoklady přípustnosti dovolání nepřípustně alternativním způsobem. V této části je tedy podané dovolání vadné. Stejně tak je dovolání vadné i ohledně žalobcem tvrzeného zásahu do jeho základních práv, když zásah do základních práv dovolatele sice může dle i žalobcem citované judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), je však u něho třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil, neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá.
Stran námitek žalobce týkajících se výše zadostiučinění (část III.1 dovolání) žalobce jednoznačně žádnou otázku hmotného či procesního práva, ani předpoklady její přípustnosti neformuloval, když pouze nesouhlasil s (v rámci předběžného projednání věci) poskytnutou výší zadostiučinění za délku řízení, která se mu zdála v daném případě příliš nízká a nebyla pro stát sankční. I v této části je tedy dovolání vadné.
Pokud pak žalobce nesouhlasil s tím, že se jednalo o věc právně složitou, když podstatné právní problémy byly podle něj vyřešeny nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 34/02, publikovaným 38 dní po podání žaloby v posuzovaném řízení, a soud tedy měl věc vyřešit již v roce 2003 s tím, že pokud by se tak stalo, k pozdějšímu rozšiřování žalobních bodů by nedošlo, přičemž poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, kde měl Ústavní soud vyjádřit „princip kauzálního nexu“, tak tato otázka přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit nemůže. Spekulativní závěr žalobce, že věc mohla být rozhodnuta již v roce 2003, totiž ze skutkových zjištění soudů obou stupňů o průběhu posuzovaného řízení (odst. 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odst. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) neplyne. Dovolatel tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci (neexistenci složitosti řízení) na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z těchto důvodů pak nemůže být napadený rozsudek v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, když tento nález se navíc ani otázkou posuzování složitosti řízení nijak nezabýval.
Co se pak týče námitky žalobce, že základní částka 20 000 Kč (ze které v daném případě soudy vyšly) není stanovená zákonem a není tedy nepřekročitelná, když v této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, a nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1764/19, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2841/19, ani ta nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť na jejím vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud (ani soud prvního stupně) totiž žádný závěr o nepřekročitelnosti této základní částky nevyslovil, ale s ohledem na délku posuzovaného řízení považoval tuto základní částku za adekvátní. Pokud pak jde o žalobcem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, jedná se o rozhodnutí nepřiléhavá, která se týkají zcela odlišných typů nároků.
V části III. 2 dovolání uvozené nadpisem „K průniku újmy majetkové a nemajetkové“ žalobce namítal, že v určitých případech není pro přiznání náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny třeba trvat na podmínce zrušení nezákonného rozhodnutí a současně odmítat posoudit poškozeným vytýkaná pochybení orgánu veřejné moci jako nesprávný úřední postup, a odkázal na v dovolání specifikovanou judikaturu Ústavního soudu. Ani tato otázka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud se při řešení této otázky předně neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když žalobcem tvrzenou škodu posoudil jako nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí, nikoliv z nesprávného úředního postupu, neboť žalobce tvrdil, že ke škodě mělo dojít právě vydáním dle něj nezákonného (chybného) konečného rozhodnutí v posuzovaném řízení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, který se sice týká výkladu zákona č. 58/1969 Sb., ale jehož závěry jsou aplikovatelné i na režim zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Pokud pak žalobce namítal, že v jeho případě není třeba na podmínce zrušení tohoto dle něj nezákonného rozhodnutí trvat, tak v první řadě tvrzení žalobce, že soud prvního stupně považoval předmětné rozhodnutí za zcela zjevně nezákonné, neodpovídá závěrům soudů obou stupňů, které se posuzováním tvrzené nezákonnosti daného rozhodnutí vůbec nezabývaly. Navíc úsudek odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku žalobce na náhradu škody nespočíval jen na závěru, že předmětné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, ale i na tom, že žalobce proti údajně nezákonnému rozhodnutí nepodal žádné řádné ani mimořádné opravné prostředky, byť tak učinit mohl.
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Za situace, kdy jeden ze dvou právních závěrů odvolacího soudu, z nichž každý je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby o náhradu škody v této věci, tedy závěr, že nárok žalobce nelze přiznat z důvodu, že žalobce proti údajnému nezákonnému rozhodnutí nepodal žádné řádné ani mimořádné opravné prostředky, byť tak učinit mohl (odst. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odst. 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tedy nevyužil možnost hrozící újmu odvrátit a není tak dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou, nebyl podaným dovoláním relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, zpochybnění řešení samotné otázky, zda bylo v daném případě třeba zrušení údajně nezákonného rozhodnutí, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu .
Pokud pak žalobce v dovolání namítal, že se ústní a písemné odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů zcela neshodovalo, nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl i ve zbylé části, neboť jednak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a ve vztahu k otázkám ohledně složitosti řízení, nepřekročitelnosti základní částky za jeden rok řízení a toho, že v daném případě se nejednalo o škodu z nezákonného rozhodnutí, ale z nesprávného úředního postupu, příp. že nebylo třeba vyžadovat zrušení nezákonného rozhodnutí, je dovolání nepřípustné (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu