ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1079.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1079/2022-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce J. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem v Praze, Čimická 717/34, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 142 711 799 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 7/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 58 Co 276/2021-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 37 C 7/2020-109, zamítl žalobu žalobce (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky ve výši 211 799 Kč se žalobce domáhal jako náhrady škody (částka zaplacená v exekučních řízeních vedených pod sp. zn. 117 EX 397/16 a sp. zn. 117 EX 897/16) a částky 142 500 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v chybném doručování písemností v řízeních vedených u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 159/2013 a sp. zn. 5 C 240/2011.
Rozsudek odvolacího soudu, a to v obou jeho výrocích, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl z části pro vady a z části pro nepřípustnost.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a dále v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, jak byl ostatně žalobce v rozsudku odvolacího soudu řádně poučen.
Pokud pak jde o zbylou část dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, žalobce v dovolání jednoznačně neformuloval právní otázku, jejíhož vyřešení se dovoláním domáhá, když pouze obecně uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena (výklad ustanovení §13 a následující zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) a při jehož řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Zbylá část dovolání je pak polemikou žalobce s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to dokonce i s těmi částmi, kde je např. shrnuto vyjádření žalované, citována ustanovení aplikovaných právních předpisů nebo shrnuty závěry soudu prvního stupně, které dále odvolací soud vyhodnotil jako chybné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání neobsahuje základní náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a to vymezení dovolacího důvodu.
Pokud pak žalobce v dovolání polemizoval s vyřešením jím vznesené námitky podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, na které trval, a v této souvislosti odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 (vyjádření k bodu 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod, pro jehož posouzení nelze dovolání připustit (srov. §241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.), neboť dovolání nelze podat z důvodu vyjmenovaných zmatečnostních vad, mezi které patří i námitka, že rozhodoval vyloučený soudce [srov. §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 29 NSČR 49/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3009/20). K takové vadě řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v dovolatelově případě není.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jednak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a ve vztahu k otázce posouzení námitky podjatosti soudkyně soudu prvního stupně je dovolání nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu