ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1115.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1115/2022-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 79/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 Co 392/2021-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2021, č. j. 26 C 79/2018-149, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 10. 4. 2018 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 170 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 38 749 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze jako odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III o nákladech řízení změnil tak, že jejich výše činí 60 532 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 4 114 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Částky 190 000 Kč se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, které bylo proti němu vedeno pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 34/2016 a které skončilo vydáním zprošťujícího rozsudku. Žalobce se původně žalobou domáhal po žalované omluvy, náhrady škody ve výši 24 865,50 Kč za vynaložené náklady právního zastoupení v trestním řízení a zadostiučinění ve výši 200 000 Kč za nezákonné trestní stíhání. Žalovaná v průběhu řízení poskytla žalobci na základě jeho žádosti o předběžné projednání na náhradu škody částku 19 965 Kč a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu částku 10 000 Kč a rovněž se žalobci za trestní stíhání omluvila. Na základě částečného zpětvzetí žaloby bylo řízení co do částky 29 965 Kč zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 8. 2018, č. j. 26 C 79/2018-36, a rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 26 C 79/2018-74, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 29 965 Kč od 10. 4. 2018 do 29. 5. 2018 (výrok I původního rozsudku soudu prvního stupně), ohledně omluvy řízení zastavil (výrok II původního rozsudku soudu prvního stupně), ohledně částky 194 900,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III původního rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 49 435,50 Kč (výrok IV původního rozsudku soudu prvního stupně). K odvolání žalobce i žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 30 Co 273/2019-105, odvolací řízení ohledně výroku I původního rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I původního rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III původní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II původního rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok IV původního rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že jejich výše činí 34 190 Kč, jinak jej potvrdil (výrok III původního rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok IV původního rozsudku odvolacího soudu). Původní rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu pak byly ohledně zamítnutého zadostiučinění ve výši 190 000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 441/2020-133, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 3 věty první a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím vyhověno, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99, dostupné z www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Pokud pak žalobce dovoláním napadal část výroku I napadeného rozsudku, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 170 000 Kč s příslušenstvím, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani v této části není dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka stanovení přiměřeného zadostiučinění, při jejímž řešení se měl odvolacího soud odchýlit od v dovolání citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil. Otázky řešené v žalobcem označeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2495/2012, a rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, se totiž týkaly posouzení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a posuzování jednotlivých kritérií ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a míjí se tak s právním posouzením učiněným odvolacím soudem v projednávané věci, jež se týkalo nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Pokud pak žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, odvolací soud se od této judikatury neodchýlil, když se podrobně zabýval jednotlivými kritérii pro posouzení rozsahu nemajetkové újmy žalobce včetně dopadů trestního stíhání do jeho osobnostní sféry, a v tomto rozsahu též prováděl srovnání s v napadeném rozsudku uvedenými případy, a rovněž řádně odůvodnil, v jakých znacích považuje tyto případy za srovnatelné a od toho pak odvodil přiznanou výši zadostiučinění. Stejně tak se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, neboť za situace, kdy nalezl v odůvodnění napadeného rozsudku popsané srovnatelné případy, stanovil výši zadostiučinění dle nich, což je prioritní způsob určení výše zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním s tím, že další v judikatuře Nejvyššího soudu popsané způsoby nastupují až v případě, že takto výši zadostiučinění určit nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Pokud pak žalobce v dovolání polemizoval se závěry odvolacího soudu ohledně srovnatelnosti jednotlivých případů poskytnutého zadostiučinění s posuzovaným případem, tak tyto závěry odvolacího soudu nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Otázka, zda je procesní povinností žalobce předkládat soudu srovnání s rozsudky ve věcech nemajetkové újmy, pak byla odvolacím soudem rovněž vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť odvolací soud (a před ním již soud prvního stupně, který s jednotlivými rozhodnutími použitými ke srovnání účastníky na jednání dne 19. 8. 2021 seznámil) za situace, kdy žalobce i přes opětovné poučení odvolacím soudem žádné srovnatelné případy neoznačil, neboť svou věc považoval za zcela specifickou, tyto sám vyhledal a provedl jejich srovnání s posuzovanou věcí. Byť totiž Nejvyšší soud ve své judikatuře uzavřel, že je primárně na žalobci, aby přesvědčivé srovnání zvolil, pokud tak přes poučení soudu neučiní, nemůže to být důvodem zamítnutí žaloby a je na soudu, aby provedl srovnání s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, nebo ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018). Nejvyšší soud pak nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl i ve zbylé části, neboť i v této části je nepřípustné (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu