ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1429.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1429/2022-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. R., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 775 730 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 135/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, č. j. 35 Co 141/2021-167, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 3. 2020, č. j. 37 C 135/2019-114, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, č. j. 35 Co 141/2021-167, se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se před soudy obou stupňů po žalované domáhal zaplacení částky 500 000 Kč z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím vydaným v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 863/2011, a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 275 730 Kč, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím vydaným v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 143/2013, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 3. 2020, č. j. 37 C 135/2019-114, řízení (částečně) co do částky 500 000 Kč zastavil pro překážku věci rozsouzené.
Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) usnesením ze dne 31. 5. 2021, č. j. 35 Co 141/2021-167, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
V posuzované věci žalobce dovoláním napadl nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výroku II usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi jeho účastníky, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Žalobcovo dovolání dále v převážné části neobsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), konkrétně pak vymezení dovolacího důvodu (v podobě formulace konkrétní otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolatel, zejména v části IV. B. 1. a. („Porušení práva na přístup k soudu Obvodním soudem pro Prahu 2“), v části IV. B. 2. c. („Porušení práva na nezávislý a nestranný soud oběma zde uvedenými soudy“), v části IV. B. 3. („Právo na spravedlivý proces, právo na spravedlivost a jednání a dokazování“) a v části IV. B. 4. („Právo na účinné opravné prostředky), namítá pouze, že v předchozím řízení došlo k porušení celé řady jeho ústavně garantovaných práv, zejména práva na spravedlivý proces a jeho jednotlivé složky (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, avšak tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Žalobce ve svém obsáhlém a místy jen těžko srozumitelném, dovolání namítá porušení různých práv, cituje celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu či soudu Nejvyššího, avšak povětšinou bez vazby na konkrétní otázku hmotného či procesního práva, kterou měl odvolací soud v napadeném usnesení vyřešit rozdílně od takové judikatury. V uvedených částech je proto dovolání žalobce vadné, přičemž jeho nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula.
Ve zbylém rozsahu dovolání je sice ve smyslu právě vyložených pravidel vztahujících se k náležitostem dovolání možno identifikovat dovolatelem formulované otázky procesního práva, u nichž je namítáno, že je odvolací soud posoudil v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu či dovolacího soudu, avšak tyto otázky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky žalobce vztahující se k jím tvrzené podjatosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 K. Š. a soudce Městského soudu v Praze P. R. již proto, že ani jeden z nich se vydání dovolatelem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (ani jemu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně) nezúčastnil. Především se však jedná o namítnutí zmatečnostní vady řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., což nezakládá přípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), a pro projednání této námitky tudíž nelze dovolání připustit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 29 NSCR 40/2021). Z téhož důvodu nelze připustit dovolání ani pro projednání námitky podjatosti ve vztahu k asistentovi Obvodního soudu pro Prahu 2 M. N.
Ani námitka žalobce, že nebyl předem poučen o právu vznášet námitku podjatosti vůči soudcům, případně asistentovi soudce, kteří se podíleli na přijetí dotčených rozhodnutí ať už u soudu prvního stupně, nebo u soudu odvolacího, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť by se jednalo o vadu řízení, k níž by však dovolací soud mohl přihlédnout až tehdy, bylo-li by dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), k čemuž však v daném případě nedošlo. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání ani proto, že by případným postupem soudu v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu mohlo dojít k porušení základních práv a svobod žalobce, neboť v případě asistenta soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 M. N. (a také v případě soudkyně téhož soudu K. Š.) byla žalobcem vznesená námitka podjatosti posouzena v předchozím řízení jako nedůvodná (tedy žalobci nebylo odepřeno právo vznést námitku podjatosti) a v případě soudců senátu odvolacího soudu, který vydal dovoláním napadené usnesení, žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 239/05).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda je usnesení o zastavení řízení pro neodstranitelnou překážku řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.) rozhodnutím ve věci samé (a zda z tohoto důvodu mělo být pro vydání takového usnesení nařízeno jednání a zda mohl takové rozhodnutí u soudu prvního stupně vydat asistent soudce), neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že usnesení je sice rozhodnutím, jímž se řízení končí, není však rozhodnutím ve věci samé (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, publikované v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 88/1997, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. 23 Cdo 635/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 724/2002; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 150/2019, podle něhož „rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí soudu o tom, zda podané žalobě soud vyhoví nebo ji zamítne“, či ve vztahu k zastavení řízení podle §104 odst. 2 o. s. ř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 62/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2012).
Navíc námitka, že rozhodnutí o zastavení řízení nemohl u soudu prvního stupně vydat asistent soudce, opět směřuje k vytknutí zmatečnostní vady ve smyslu §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a pro její projednání nemůže být dovolání připuštěno (viz výše).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce v části směřující proti usnesení odvolacího soudu podle §234c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rámci rozhodnutí, kterým bude řízení jako celek skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu