ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1620.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1620/2022-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Canaletto s.r.o. , IČO 61247430, se sídlem v Praze 2, Máchova 838/18, zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 600/20, zastoupené JUDr. MUDr. Janem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jašíkova 1535/8, o zaplacení částky 73 170 805,93 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 38/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 20 Co 406/2021-375, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované (po provedených úpravách původně podané žaloby spočívajících v jejím částečném zpětvzetí a současném rozšíření) zaplacení částky 73 170 805,93 Kč z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem odboru výstavby Úřadu městské části Praha 2 a stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy, jakož i nezákonným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 29. 7. 2009, č. j. S-MHMP 5364293/2009/OST/Vr/Lo, v jejichž důsledku došlo k přerušení prací na stavbě rekonstrukce domu nacházejícího se na adrese Máchova 439/27, Praha 2, a k následné pozdější kolaudaci této stavby. Uvedená částka sestávala z následujících položek: 1) částka 53 118 904 Kč představující ušlý zisk vzniklý rozdílem mezi původně očekávanou prodejní cenou bytů, nebytových prostor, sklepů a garáží v předmětném domě a cenou, za níž byly tyto jednotky následně prodány, 2) částka 1 161 083 Kč vynaložená v letech 2007 až 2009 na zprostředkování neuskutečněných prodejů jednotek v domě, 3) částka 401 713,01 Kč, o níž žalobkyně zaplatila v období let 2008 až 2011 více na dani z příjmu, než co by uhradila nebýt nuceného pozastavení stavebních prací, 4) částka 6 093 735,49 Kč odpovídající zvýšeným výdajům souvisejícím s čerpaným bankovním úvěrem zahrnujícím úroky a náklady na notáře, 5) částka 1 491 842 Kč odpovídající vyplacenému finančnímu vyrovnání manželům V. a s tím souvisejícím nákladům, 6) částka 1 100 948 Kč vynaložená na vícepráce související se znovuobnovením pozastavených stavebních prací a aktualizací stavební dokumentace, 7) částka 1 866 723,27 Kč připadající na úroky z půjček od soukromých osob, 8) částka 350 636 Kč, na níž žalobkyně vyčíslila náklady vynaložené na právní služby, které jí byly poskytnuty v letech 2008 až 2011 ve stavebním řízení, 9) částka 941 455 Kč odpovídající zvýšeným administrativním a jiným nákladům, které v souvislosti s vývojem při dokončení stavby žalobkyni vznikly v letech 2008 až 2014, a 10) částka 6 643 766,16 Kč představující ušlý zisk ve výši 1 % úroku, který mohl žalobkyni plynout z výnosu její investice vyčísleného na částku 83 435 360 Kč, a to v období od prosince 2010 do prosince 2014.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 26 C 38/2016-340, uvedenou žalobu zcela zamítl (výrok I) a současně žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, které vznikly žalované a vedlejší účastnici (výroky II a III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přičemž ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou tento rozsudek změnil pouze co do výše v něm vyčíslené částky, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda je odpovědnost žalované za tvrzenou škodu podmíněna existencí vztahu příčinné souvislosti pouze mezi předmětným nezákonným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy a touto škodou, a to aniž by bylo možné zohlednit též skutečnost, že ke škodě vedl i nesprávný úřední postup správního orgánu, jenž byl vydáním nezákonného rozhodnutí završen, tj. otázka, která dle názoru žalobkyně dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a kterou měl odvolací soud současně posoudit v rozporu se závěrem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Právní konstrukce, kterou žalobkyně v dovolání prosazuje a jež vychází z jejího přesvědčení, že vztah příčinné souvislosti je v posuzovaném případě dán již tím, že se na vzniku škody podílel také nesprávný úřední postup příslušného stavebního úřadu spočívající v akceptaci odvolání manželů V. ze dne 16. 6. 2008 (podanému proti rozhodnutí ze dne 11. 10. 2001 o povolení změny stavby před jejím dokončením) jako odvolání včasného, totiž vychází z odlišného skutkového základu, než z jakého vycházel při řešení uvedené otázky odvolací soud. Odvolací soud totiž vztah příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a nezákonným rozhodnutím vyloučil též proto, že v době podání zmíněného odvolání manželů V. dosud stále probíhalo řízení o v pořadí druhé žádosti žalobkyně o změnu stavby před jejím dokončením, jež pocházela již ze dne 12. 2. 2007 a tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu tak časově předcházela (viz druhá věta bodu 7 odůvodnění napadeného rozsudku vycházející se skutkových závěrů převzatých od soudu prvního stupně a uvedených na str. 21 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán, pročež vychází-li vznesená dovolací námitka žalobkyně z jeho zpochybnění, je tím uplatňován nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovolací soud přijal i ve vztahu k druhé otázce, kterou žalobkyně v tomto odvolání zformulovala, tedy k otázce, zda žádost žalobkyně o dodatečné stavební povolení podaná (v reakci na vytýkaný nesprávný úřední postup) dne 8. 2. 2009 způsobila přerušení vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (resp. jemu předcházejícím nesprávným úředním postupem) a vzniklou škodou. Jak již zbylo zmíněno, odvolací soud závěr o neexistenci vztahu příčinné souvislosti založil nejen na zjištění o žádosti žalobkyně ze dne 8. 2. 2009, ale alternativně též na zjištění o probíhajícím řízení o její předcházející žádosti ze dne 12. 2. 2007. Opodstatněnost druhé zmíněné úvahy odvolacího soudu však žalobkyně v dovolání nezpochybnila. Přitom platí, že jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Postihuje-li pak podané dovolání taktéž nárok žalobkyně připadající na náhradu nákladů vynaložených na právní služby vyčíslených na částku 350 636 Kč, odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby v této části na žalobkyní zpochybňované absenci vztahu příčinné souvislosti nezaložil (odvolací soud zde tento vztah naopak výslovně shledal – viz bod 9 odůvodnění napadeného rozsudku), nýbrž jej odůvodnil aplikací §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a poukazem na zjištění, že žalobkyni byla náhrada nákladů řízení, které účelně vynaložila na zrušení nezákonného rozhodnutí, přiznána v řízení před správním soudem. Vznesená dovolací námitka se tak v uvedené části předmětu řízení míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, což ve vztahu k dotčenému nároku přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výrokům napadeného rozsudku týkajícím se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K námitce žalobkyně, podle které odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) v řízení procesně pochybil, když neprovedl důkaz stavebním spisem, jímž hodlala prokázat své tvrzení o tom, že až do uznání včasnosti odvolání manželů V., resp. do vydání rozhodnutí o zahájení řízení o odstranění stavby, prováděla stavbu v souladu se stavebním povolením a s rozhodnutím o změně stavby před jejím dokončením z roku 2001, je namístě poukázat na znění §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., v souladu s nímž je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak již bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalované pak výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odráží skutečnost, že na straně vedlejší účastnice žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu