ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1656.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1656/2022-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce K. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 420 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 54/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. 53 Co 369/2021-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 420 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena jeho nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 19/2017 pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, s tím, že žalovaná mu z uvedeného titulu dosud poskytla pouze omluvu a částku 80 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 8. 2021, č. j. 14 C 54/2020-118, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč, zatímco ve zbytku představovaném částkou 400 000 Kč žalobu zamítl (výrok I rozsudku) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení (výrok II rozsudku).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I částečně změnil tak, že i ve vztahu k částce 20 000 Kč žalobu zamítl, přičemž ve zbývající (zamítavé) části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně s tím odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, při řešení jaké otázky hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil od (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Žalobce však explicitně žádný ze způsobů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. v dovolání neuvádí, nýbrž toto dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (a potud nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud dovolatel uvádí, že „nastala doba, kdy by měla být změněna judikatura v oblasti trestního stíhání zástupců samosprávy“, nebo že „[d]anou věc jsme zažalovali od počátku s přihlédnutím k výrazným specifikům dané věci, která se vymyká obdobným případům, a kde prostřednictvím těchto případů … chceme změnit dosavadní z našeho pohledu rigidní a letitou judikaturu“, neformuluje tím žádnou jedinečnou otázku dovolacím soudem již řešenou, která by měla být posouzena jinak, ani neoznačuje žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, jež by podle jeho názoru měla být dovolacím soudem překonána. Z obsahu dovolání je nicméně možné dovodit, že se žalobce domáhá též přezkumu správnosti posouzení otázky přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného trestního stíhání veřejně činných osob (v dané věci zastupitele menšího města a zároveň ředitele základní školy) s tím, že daná otázka dosud neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Svou argumentaci přitom podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21.
Jak již Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutích týkajících se obsahově podobných dovolání, která byla podána ve věcech odškodnění dalších osob trestně stíhaných spolu se žalobcem (viz usnesení ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2494/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 170/22, či usnesení ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3227/2021, a ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3345/2021), uvedená otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/14, plyne závěr, že „ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné. Vždy je třeba přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla veřejně činnou či nikoliv.“ Soudy nižších stupňů tak postupovaly ve shodě s touto judikaturou, když ve svých rozhodnutích, vycházeje z jimi zjištěného skutkového stavu, jímž je Nejvyšší soud podle §241a odst. 1 věty prvé o. s. ř. v dovolacím řízení vázán, podrobně popsaly zjištěné dopady trestního stíhání do osobnostní sféry dovolatele a řádně odůvodnily, jakým způsobem se dobraly k výši náhrady za způsobenou nemateriální újmu. Právě individuální přístup k určování výše zadostiučinění zohledňující jedinečné okolnosti té které projednávané věci ostatně akcentuje i Ústavní soud v dovolatelem označeném nálezu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, podle kterého je obecný soud povinen „vždy pečlivě zvažovat veškeré okolnosti, za nichž k újmě došlo a k závažnosti této újmy“.
Nutno dodat, že v dovolatelem označeném nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, se Ústavní soud odškodňováním veřejně činných osob (politiků) sice zabýval, nicméně jím učiněné závěry dopadaly na situaci, kdy nezákonné trestní stíhání mělo za následek likvidaci politické kariéry poškozené osoby a její vyřazení z další účasti na politickém životě. Dané závěry proto nejsou aplikovatelné na případ dovolatele, který podle zjištění soudů nižších stupňů byl ještě v době probíhajícího trestního stíhání v rámci své politické dráhy naopak velmi úspěšný, neboť byl v komunálních volbách v roce 2018 opětovně zvolen do zastupitelstva města Postoloprty a následně se stal i místostarostou města, přičemž dotčena nebyla ani jeho kariéra ředitele základní školy. Nelze tak souhlasit ani s argumentem, že skutečnost, že dovolatel vykonával politickou funkci na malém městě a zároveň působil ve funkci ředitele školy, sama o sobě a bez dalšího odůvodňuje ve světle zmíněného nálezu přiznání vyšší částky zadostiučinění.
K polemice dovolatele o výši přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud uvádí, že při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, na nějž v dovolání poukázal sám dovolatel, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy přihlédl-li k povaze trestní věci, pro kterou byl žalobce stíhán, délce trestního stíhání, výši trestu, který žalobci hrozil, prokázaným následkům, které tím byly žalobci způsobeny, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech. Ani žalobcem výše označený nález Ústavního soudu, pokud na straně jedné akcentuje potřebu zohlednění individuálního rozměru každého projednávaného případu odškodnění a na straně druhé zapovídá mechanické odškodnění podle předem daných schémat či tabulek, nikterak nezpochybňuje závěry zmíněné ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a neměla by se bez zjevných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném.
Nejvyšší soud nadto ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou se zabývá pouze tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což se v případě žalobce nestalo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Nesouhlasí-li žalobce s tím, že ve věcech, z nichž vyšel soud prvního stupně a odvolací soud, lze shledat shodné znaky s posuzovaným případem, nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobce založil. Námitka proti skutkovým zjištěním však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu