ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1766.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1766/2022-870
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně B.A.R. - REPTOFILIA, s.r.o., identifikační číslo osoby 25698109, se sídlem v Praze 10, Mečíková 2892/12, zastoupené JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem, se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 779 904,80 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 168/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 12 Co 245/2021-830, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Magistrátu hlavního města Prahy, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí, vydávajících povolení k obchodování s exotickými zvířaty a tento obchod dozorujících, který se měl projevit též nepřiměřenou délkou správního řízení při rozhodování o žádosti žalobkyně o rozepsání hromadné výjimky pro obchodování s 250 ks želvy zelenavé.
Ve věci bylo v minulosti vícekrát rozhodováno Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“), přičemž usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 4. 12. 2018, č. j. 12 Co 235/2018-413, kterým byla věc opětovně soudu prvního stupně vrácena, bylo nařízeno projednání věci jiným samosoudcem.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 7 C 168/2012-756, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 779 904,80 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III).
Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby na třech samostatných závěrech, a to na neexistenci nesprávného úředního postupu, neexistenci nezákonného rozhodnutí, jež by bylo v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, a konečně na neprokázání tvrzené škody. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který k tvrzení žalobkyně o ji způsobené škodě uvedl (s tam specifikovanými skutkovými okolnostmi), že při úvaze o škodě jako zmenšení majetku byly finanční prostředky, které žalobkyně na své želvy vynakládala, prostředky vynakládanými na udržení a zvýšení hodnoty jejího majetku, neboť hodnota želv v průběhu času stoupla, tedy nelze hovořit o zmenšení majetku, což je podstatným znakem škody, přičemž žalobkyně buď svá další (dílčí) tvrzení o škodě neprokázala, či jinou možnou (dílčí) škodu ani netvrdila. Odvolací soud při odkazu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dále konstatoval, že se žalobkyně pohybovala v rámci podnikání v prostředí vysoce zatíženém podnikatelským rizikem, a to nejen odvislým od restriktivní právní úpravy a rozhodování státních orgánů o žádostech, na jejichž kladné vyřízení není právní nárok, ale i od dopředu nejisté poptávky po tomto druhu „zboží“.
V judikatuře Nejvyššího soudu je ustálen závěr, že objektivní odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je založena na současném splnění tří podmínek, a to: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně a jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, neboť nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Není-li splněna jen jediná z uvedených podmínek, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5238/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Žalobkyně dovoláním přitom nenapadá ani jinak kvalifikovaně nezpochybňuje potvrzující závěr odvolacího soudu o neprokázání existence tvrzené škody (jež jako důvod pro zamítnutí žaloby obstojí samostatně), což činí její dovolací námitky ve vztahu k ostatním důvodům pro zamítnutí žaloby nepřípustnými ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatelka se totiž ve svém dovolání zaměřila výhradně na polemiku s názorem odvolacího soudu ohledně neprokázání existence nesprávného úředního postupu či nezákonných rozhodnutí, a také neprokázání příčinné souvislosti mezi nimi a dovolatelkou tvrzenou škodou, jako dvou ze tří předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle zákona č. 82/1998 Sb. Na dovolatelkou vymezených otázkách však rozhodnutí odvolacího soudu nestojí výlučně. Jestliže obstál další důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, a to neprokázání škody, proti kterému dovolatelka v dovolání nikterak nebrojí (krom prostých proklamací o existenci škody v souvislosti s výše komentovanou polemikou), není pak žádný další dovolací důvod s to naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení dovolatelkou vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5591/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 331/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3766/2021).
Dovolatelka v úplném závěru dovolání pouze namítla ohledně existence škody, že se odvolací soud k uplatněné škodě I v podstatě „nevyjádřil vůbec“, a ke škodě II se omezil na konstatování charakteru podnikání jako rizikového (aniž by dovolatelka z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku cokoli k takto označeným škodám blíže objasnila). Dovolatelka se omezila jen na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Tato námitka však neodpovídá odůvodnění odvolacího soudu (srov. jeho odstavce 51 a 59). Ten se možnou existencí škody zabýval, byť pro stručnost svého odůvodnění odkázal ve větší míře na odůvodnění soudu prvního stupně. Takový postup aproboval též Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.cz ), když dovodil, že v případě odůvodnění odvolacího soudu obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu prvního stupně, což však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty. V nynější věci však dovolatelka odvolacímu soudu žádné další důkazy o existenci škody zjevně nepředložila (v tomto směru ničeho netvrdí). Dovolací soud uzavírá, že pokud odvolací soud potvrdil dílčí závěr soudu prvního stupně o neprokázání škody ze strany žalobkyně (viz též zvukový záznam jednání před odvolacím soudem ze dne 14. 12. 2021), a současně se ztotožnil s jeho odůvodněním (tak, že na něj v podrobnostech odkázal), neporušil žalobkynino právo na spravedlivý proces (co do přezkoumatelnosti soudního rozhodování). Zbývá dodat, že nic nebránilo dovolatelce přednést v dovolání předpoklady přípustnosti a argumenty k jeho důvodnosti, které by se týkaly jak odvolacím soudem převzatého odůvodnění soudu prvního stupně ohledně neprokázané existence škody ve formě nákladů na péči o želvy, tak argumentace o neprokázání škody tvrzeně vzniklé při jejich prodeji.
K posledně řečenému Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, dle nichž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Konečně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4714/2017, uvedl, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce (k tomu např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu