ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1811.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1811/2022-485
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce K. Q. , narozeného dne XY, bytem v XY, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 6 080 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 11/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 58 Co 419/2021-425, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 11/2019 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody ve výši 6 080 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, spočívající v snížení hodnoty 100 % obchodního podílu žalobce ve společnosti A., (dále jen „A.“), v níž je žalobce jediným jednatelem, neboť informace o žalobcově trestním stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby žalobce, mělo negativně ovlivnit dodavatelsko-odběratelské vztahy společnosti a utlumit její podnikatelské aktivity.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 2021, č. j. 31 C 11/2019-363, bylo rozhodnuto tak, že se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 6 080 000 Kč, zamítá (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Mezi stranami byl nesporným průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 153/2013 proti žalobci, které bylo zahájeno usnesením policejního orgánu o zahájení trestního stíhání žalobce dne 28. 3. 2013 a skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že mezi roky 2012 a 2016 byl zjištěn pokles hodnoty 100 % obchodního podílu žalobce ve společnosti A. Znalci však nevyloučili, že na goodwill společnosti A. mohlo mít devastující vliv skončení spolupráce A. se společností L. V. M. (dále jen „L.“), ke kterému došlo dohodou o ukončení všech smluvních vztahů již dne 20. 5. 2011, v jejímž důsledku byly dodavatelům společnosti A. rozesílány hanlivé dopisy. Znalci dále neidentifikovali „klíčovost“ osoby žalobce ve společnosti A., uvedli, že jeho know-how je po určitou dobu přenositelné na jinou osobu. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že u žalobce bylo koncem roku 2014 diagnostikováno kožní onemocnění, kdy za jediný spouštěcí faktor byl označen psychický stres způsobený trestním stíháním žalobce.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Ke vzniku odpovědnosti dle OdpŠk je nutno prokázat kumulativní naplnění tří podmínek, a to škodnou událost (odpovědnostní titul), vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi. V posuzovaném případě bylo nesporným, že odpovědnostní titul, tj. nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, je dán. Odvolací soud však dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že prvotní a rozhodující příčinou vedoucí k propadu tržeb a poklesu hodnoty společnosti A. (a tím i hodnoty žalobcova 100 % obchodního podílu) bylo právě žalobcovo trestní stíhání a nikoliv např. rozvázání obchodní spolupráce se společností L., včetně negativních doprovodných jevů a již z tohoto důvodu (tj. nenaplnění již jen jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk) je žaloba nedůvodná. Nad rámec uvedeného odvolací soud závěrem uvedl, že z toho, jak žalobce svůj nárok vymezil, nevyplývá ani vznik škody jako třetí z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel předně uvádí, že spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3513/2014, při řešení otázky příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a vznikem jím tvrzené škody, k čemuž dovolatel připojuje rozsáhlou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Dovolatel dále namítá, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť právní posouzení dovolatelova nároku považuje dovolatel za nesprávné a nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu I. stupně, aniž by se řádně vypořádal s argumenty uvedenými v odvolání. Dovolatel závěrem namítá nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterou spatřuje v nedostatečném vyjádření se ke zjištěnému skutkovému stavu ze strany odvolacího soudu.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že dovolání dle jejího názoru nesplňuje náležitosti dovolání dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Žalovaná považuje dovolání i za nedůvodné, ztotožňuje se se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a z nich vyplývajícím právním závěrem odvolacího soudu, že se žalobci nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem jím tvrzené škody, ani vznik škody jako další z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně aby bylo jako nedůvodné zamítnuto, a aby žalobci byla uložena povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání zčásti trpícím vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.), zčásti nepřípustným, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
K námitce, kterou dovolatel napadá posouzení příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody dle OdpŠk, dovolací soud uvádí, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.) - že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 5/2013, odstavce 11). To však nic nemění na tom, že i k tomuto dovolacímu důvodu, stejně jako ke každému jinému, je třeba uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Ačkoli žalobce v úvodu dovolání parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., pro tvrzený dovolací důvod spočívající v zásahu do jeho ústavně zaručených práv však nekonkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Takové tvrzení však dovolatel k uvedené námitce stran zásahu do jeho základních práv neuvedl a dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Ačkoli dovolatel v úvodu dovolání parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí dále na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, žádnou takovou konkrétní otázku dovolacímu soudu k vyřešení nepředložil. Dovolání tak i v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je i v této části odmítnout.
Dovolatelem tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí nepředstavuje zákonný dovolací důvod, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu