ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1881.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1881/2022-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. R., nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 167 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 22/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2021, č. j. 55 Co 170/2021-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou soudu 28. 1. 2019 domáhal na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 167 400 Kč s příslušenstvím za vzniklou nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městyse Drásov při vydání územního opatření o stavební uzávěře a Ministerstva pro místní rozvoj, odboru územního a stavebně správního, spočívajícího v nevydání rozhodnutí o odvolání Městyse Drásov proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jímž bylo územní opatření o stavební uzávěře zrušeno.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 23 C 22/2019-108, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 167 400 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud postavil zamítnutí žaloby na třech důvodech, a to absenci právního důvodu, příčinné souvislosti a nemajetkové újmy.
V rozsahu, ve kterém dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti, je dovolání vadné pro nevymezení podmínek přípustnosti. Pro každý dovolací důvod je přitom nutné vymezit splnění podmínek přípustnosti zvlášť, což žalobce neučinil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů (příp. účastníci řízení podávající dovolání) budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Jestliže se žalobci nepodařilo zpochybnit jeden z důvodů, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu stojí (neexistence příčinné souvislosti), nemůže být dovolání přípustné pro zpochybnění dalších otázek, které dovolatel Nejvyššímu soudu předkládá, neboť ani jejich jiné řešení by se na poměrech žalobce nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že žalobcem domněle formulovaný dovolací důvod v otázce, zda „svědčí potencionálnímu stavebníkovi, který se prokazatelně a neúspěšně snažil získat výjimku z územního opatření o stavební uzávěře, právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nemožností podat ke stavebnímu úřadu žádost o společné povolení s reálnou nadějí na úspěch, tj. včetně všech vyžadovaných příloh“, nepředstavuje právní otázku ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., neboť nejde o otázku výkladu konkrétní právní normy, ale o obecnou otázku zjišťující, zda měl být žalobce v řízení úspěšný. Daná otázka v gramatickém slova smyslu vyžaduje ke svému zodpovězení odpověď na řadu dílčích otázek, které již mohou být právními otázkami ve výše uvedeném smyslu. To však dovolatele nezbavuje povinnosti tyto otázky nejen řádně formulovat, ale rovněž k nim vymezit splnění podmínek přípustnosti dovolání.
Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu rovněž ohledně jeho výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dovolání je však v tomto rozsahu podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (objektivně) nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu