ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1948.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1948/2022-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu , se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, o zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 124/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. 54 Co 38/2021-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení náhrady škody ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu státu při poskytování podpory podnikatelským subjektům na základě usnesením vlády České republiky č. 50 ze dne 17. 1. 2007 schváleného Operačního programu Podnikání a inovace na období let 2007 až 2013. Podle tvrzení žalobce byla v polygrafickém průmyslu vyplácena dotační podpora pouze příjemcům sídlícím v regionech se soustředěnou podporou státu, následkem čehož byla v daném odvětví narušena hospodářská soutěž zvýhodněním určité skupiny podnikatelů udělením konkurenční výhody na úkor nedotovaných konkurentů na trhu, tedy mimo jiné i na úkor společnosti Pardubická tiskárna SILUETA, s. r. o., jejímž byl žalobce jednatelem a jedním ze společníků, tj. společnosti, která v důsledku zmíněného narušení spravedlivé konkurence na trhu musela své podnikání v polygrafickém průmyslu ukončit, neboť nebyla nadále schopna čelit nabídkám dotované konkurence, která vlivem výrazně levnějšího financování investic měla výrazně nižší provozní náklady umožňující jí realizovat zakázky za výhodnějších cenových nabídek, v kratších dodacích lhůtách či při širším portfoliu výrobků. Podle žalobce tím byla zmařena jeho celoživotní investice do společnosti, respektive byl znehodnocen jemu náležející spoluvlastnický podíl ve společnosti (podíl o velikosti 56/181), jehož hodnota následkem uvedeného dramaticky poklesla, odhadem v rozsahu odpovídajícímu žalované částce.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 9. 2020, č. j. 15 C 124/2017-79, zamítl žalobu o zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 54 Co 38/2021-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka aktivní věcné legitimace společníka obchodní společnosti ve sporech, kdy poškozením společnosti došlo zároveň k újmě na majetkových poměrech společníka, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 604/2021, a ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3337/2021). Dovolatel k dané otázce jen vyjadřuje nesouhlas se stávajícími závěry judikatury Nejvyššího soudu, aniž by na ně kvalifikovaně reagoval a předkládal nezbytně sofistikovanou argumentaci, jak by mělo odpovídat situaci, kdy se snaží přesvědčit Nejvyšší soud ke změně ustálené judikatury.
Z judikatury Nejvyššího soudu, představované například usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněným pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2588/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1840/18, vyplývá, že žalobce nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem obchodní společnost, jejímž je žalobce společníkem, neboť obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má svůj vlastní majetek, odlišný od majetku svých společníků, a s tímto svým majetkem podniká a hospodaří. Definičním znakem právnických osob je totiž mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu (u akciové společnosti akcií); za závazky kapitálových obchodních společností (akciová společnost a společnost s ručením omezeným) společníci neručí anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k tomu společníci nemohou jednak být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, a jednak se sami mohou dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví – zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností – o tzv. vlastnících těchto společností. Ani ti totiž nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu (srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., ŠTENGLOVÁ, I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 266).
Obdobně v usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2738/2016, Nejvyšší soud s odkazem na tam blíže označenou ustálenou judikaturu dovolacího soudu shrnul, že skutečná škoda způsobená společnosti se projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku utrpí škodu. Tato tzv. reflexní škoda je však svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti a její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti. Je-li tedy škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, je odstraněna i škoda, způsobená jejím společníkům v důsledku snížení hodnoty jejich podílů (srov. též tam označenou prejudikaturu, jakož i navazující odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1335/17). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvádí, že společníkovi nesvědčí právo domáhat se vůči jednatelům náhrady (odvozené) škody na jeho podílu, může-li se odstranění této újmy domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody. Byť uvedené usnesení primárně řešilo otázku škody způsobené jednateli společnosti, závěr o závislosti tzv. reflexní škody společníků na škodě způsobené společnosti, která ji tak jako poškozený musí u škůdce uplatnit, je obecně platný a lze jej uplatnit i v poměrech odpovědnosti státu za škodu.
Na dalších žalobcem vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu