ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2000.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2000/2022-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně M&M agency s.r.o. , IČO 28090101, se sídlem Praha 10, Štěrboholská 560/73, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. P. , soudního exekutora se sídlem v XY , o zaplacení částky 1 530 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 202/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 91 Co 251/2021-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 530 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka, a to v exekuci vedené pod sp. zn. 067 Ex 30874/16.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně o podané žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 27 C 202/2018-85, kterým tuto žalobu zamítl (výrok I) a současně žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých žalované (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně na podkladě odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z podané žaloby (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pak pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázky, zda osoba, jež na sebe převzala odpovědnost za věc, kterou převzala, se může vyvinit ve smyslu §2944 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tím, že je jí tato věc odcizena, a zda je uvedený liberační důvod naplněn v situaci, kdy dojde k odcizení věci, kterou soudní exekutor pojal do soupisu movitých věcí, přičemž poté nevyužil §66 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších přepisů, a tuto věc nezajistil a neuložil ji u vhodného schovatele, tj. otázky, které dle názoru dovolatelky nebyly v rozhodování odvolacího soudu dosud vyřešeny, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají. V nyní posuzovaném případě totiž odvolací soud předně dovoláním kritizovaný právní závěr o údajném naplnění liberačního důvodu upraveného v §2944 o. z. neučinil, neboť závěr o neexistenci žalovaného nároku odůvodnil výhradně absencí vztahu příčinné souvislosti mezi úředním postupem vedlejšího účastníka a vznikem škody, jež měla být ve skutečnosti způsobena jednáním povinného V. H. zakládajícím porušení jeho zákonné povinnosti plynoucí z §2901 o. z. (viz bod 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvedená dovolací námitka se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím, že odvolací soud k aplikaci zmíněného ustanovení §2944 o. z. nepřistoupil, pak současně vyhověl ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, v souladu s níž zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je vzhledem ke svému §26 vůči občanskému zákoníku předpisem speciálním. Tato zvláštní právní úprava se tak uplatní všude tam, kde stanoví něco jiného oproti úpravě obecné. Naproti tomu obecnou úpravu je možné použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že stanoví něco jiného. Dikce §1 odst. 1 OdpŠk přitom nepřipouští, že by stát mohl za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci odpovídat podle jiného zákona, tedy podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Ve vztahu ke státu by tak aplikace ustanovení §2944 o. z. mohla přicházet do úvahy pouze v případech, v nichž se nejedná o výkon státní (veřejné) moci, tedy tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů, což však nyní splněno není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3929/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2011, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2013, nebo ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014).
Namítá-li pak žalobkyně, že odvolací soud svým postupem, jenž napadenému rozhodnutí předcházel, jakož i napadeným rozhodnutím samotným porušil její ústavně zaručená základní práva, v této části podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., v souladu s nímž musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobkyně zde totiž nevymezila, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, jež mohla být založena jen při splnění některé z podmínek uvedených v §237 o. s. ř.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může, jak žalobkyně přiléhavě uvádí, přípustnost dovolání založit. Tato možnost ale nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to tím, že poukáže na konkrétní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, od níž se odvolací soud při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel současně vymezit, odchýlil, popř. uvede, že jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jde o otázku, která již byla judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolatel poukáže, vyřešena, nadále však má být posouzena jinak (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by byly výše uvedené skutečnosti z dovolání zřejmé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Stejně tak nepostačuje ani pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, popřípadě odkaz na §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Namístě je v této souvislosti poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Uvedeným požadavkům však podané dovolání ve shora vymezené části nevyhovuje. Žalobkyně, aniž zformulovala konkrétní právní otázku, ve vztahu k níž by dovozovala naplnění některého z předpokladů přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., se zde totiž omezila toliko na obecné konstatování, že dovolání považuje za přípustné již jen proto, že odvolací soud napadeným rozhodnutím zasáhl do jejích základních práv, přičemž současně ocitovala část výroku již zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež je otázce přípustnosti dovolání věnována, načež podrobila kritice procesní postup odvolacího soudu, který se vztahoval k průběhu odvolacího jednání a k uvedenému zásahu dle jejího názoru vedl. V této části tak podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výrokům napadeného rozsudku týkajícím se nákladů odvolacího řízení a povinnosti žalobkyně k zaplacení soudního poplatku, pak toto dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu