ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2033.2022.2
sp. zn. 30 Cdo 2033/2022-773
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobkyně I. P. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené opatrovnicí A. P., bytem v XY, právně zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 243/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 55 Co 18/2021-671, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady újmy na zdraví, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů justice a Vězeňské služby, když během pobytu ve vyšetřovací vazbě vzniklo závažné nervové a psychické onemocnění žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 18 C 243/2007-627, zamítl žalobu o zaplacení 5 000 000 Kč (výrok I), nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení (výrok II), a nepřiznal státu náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Pokud se týká námitky žalobkyně, že „důvodem podaného dovolání je nesprávný právní názor odvolacího soudu v tom smyslu, že je oprávněn hodnotit důkazy a skutková tvrzení bez náležitých odborných posudků, kdy jeho závěry nemají oporu v provedených znaleckých posudcích a odborné závěry soud dovozuje sám“, žalobkyně v dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tuto otázku. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Ani otázka příčinné souvislosti ve vztahu mezi poskytovanou léčbou žalobkyně v průběhu výkonu vazby a vznikem onemocnění epilepsie a schizofrenie nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou újmou na zdraví) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobkyně proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu