ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2199.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2199/2022-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně D O R L A N D, spol. s. r. o. , IČO 41694155, se sídlem v Praze 3, Rokycanova 794/31, zastoupené Mgr. Alexanderem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníce, Ve Vinicích 553/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 1 028 433 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 24/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 55 Co 6/2022-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 028 433 Kč z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 27/2006, v němž vystupovala rovněž v procesním postavení žalobkyně. Požadovaná částka sestávala jednak z částky 333 870 Kč, o kterou žalobkyně zaplatila v uvedeném řízení více na soudním poplatku z podaného odvolání, jednak z částky 694 563 Kč, jíž byla žalobkyně povinna zaplatit druhé straně předmětného řízení na náhradu nákladů tohoto řízení. Nebýt nepřiměřené délky posuzovaného řízení, byl by totiž jeho předmětem pouze požadavek žalobkyně na zaplacení částky 5 188 338,60 Kč s příslušenstvím, namísto částky 35 817 247 Kč, na níž se díky přirůstajícímu příslušenství předmět řízení postupně rozšířil a ve vztahu k níž byla žalobkyně v tomto řízení procesně úspěšná jen z 12,5 %.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 9. 2021, č. j. 27 C 24/2020-88, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti pak jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Uvedené náležitosti však podané dovolání nesplňuje v té části, kterou je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno ohledně částky 333 870 Kč připadající na navýšení soudního poplatku. Ve vztahu k tomuto nároku totiž žalobkyně žádný dovolací důvod, v rámci kterého by uvedla právní posouzení věci, jež pokládá za nesprávné, a vyložila by, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezila. V této části tak dovolání žalobkyně nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V dovolání formulovaná otázka vztahu mezi pravomocným rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, na základě kterého žalobkyně musela tuto náhradu zaplatit osobě vystupující v posuzovaném nepřiměřeně dlouhém řízení na straně žalované, a následným uplatněním těchto nákladů vůči státu, tj. otázka, která dle názoru žalobkyně dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, pak přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Závěr o neexistenci odpovědnosti žalované za škodu představovanou zmíněnou náhradou nákladů řízení odvolací soud dovodil (ve shodě se soudem prvního stupně) primárně z absence vztahu příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem soudu (spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení) a vznikem této škody, když uzavřel, že tato škoda byla způsobena tím, jak žalobkyně předmět posuzovaného řízení vymezila a v jaké části tohoto předmětu byla v tomto řízení posléze procesně (ne)úspěšná, přičemž její tvrzené legitimní očekávání, že v posuzovaném řízení uspěje (jež žalobkyně čerpala z výsledku jiného sporu mezi týmiž účastníky), nebylo posléze naplněno výhradně z důvodu vyznění (nezrušeného) pravomocného rozhodnutí, kterým bylo posuzované řízení meritorně skončeno, nikoliv z důvodu délky řízení, z níž je zažalovaný nárok odvozován. Obecně přitom platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Výše zmíněné závěry odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí v podobě nesprávného úředního postupu a tvrzenou újmou žalobkyně) přitom nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán, pročež vychází-li žalobkyně ve svém dovolání z odlišného skutkového základu, přičemž současně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, uplatňuje tím nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a věta prvá o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř.
Ani otázka aplikace §32 odst. 2 (správně §31 odst. 2 – pozn. dovolacího soudu) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), k níž odvolací soud přistoupil v situaci, kdy žalobkyně byla nucena na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež nebylo zrušeno, hradit náklady řízení vzniklé druhému účastníkovi posuzovaného řízení, čímž měl tento soud dle názoru dovolatelky pochybit, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže. Není-li naplněn vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou, kterou žalobkyně v řízení uplatňuje, je existence jejího nároku bez dalšího vyloučena. Jestliže tento důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, obstál, nemůže pak žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Podané dovolání konečně není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu