ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2211.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2211/2022-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobců a) A. B., nar. XY, bytem XY, a d) P. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částek 124 833 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 211/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2022, č. j. 35 Co 10/2022-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 85/2001.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 8. 2021, č. j. 28 C 211/2020-135, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 11. 2021, č. j. 28 C 211/2020-143, zastavil řízení co do částky ve výši 285 334 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni a) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22. 10. 2020 do 7. 4. 2021 z částky 142 667 Kč a žalobci d) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22. 10. 2020 do 7. 4. 2021 z částky 142 667 Kč (výrok II), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 124 833 Kč s příslušenstvím a žalobci d) částku ve výši 124 833 Kč s příslušenstvím (výrok III), a uložil žalované zaplatit žalobkyni a) a žalobci d) náklady řízení ve výši 33 515,25 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci v dovolání pouze parafrázovali obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizovali, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují pro ně za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V dovolání specifikace judikatury, od které se má Nejvyšší soud odchýlit, chybí.
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobci spatřují splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání pro jednotlivé dovolací důvody absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považují žalobci pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Nadto dovolatelé ve svém dovolání, avšak bez vazby na konkrétní dovolací důvod, uplatňují alternativní vymezení podmínek přípustnosti dovolání, které je rovněž nepřípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bod 16).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu