ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2284.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2284/2022-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce L. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, doručovací adresa Brno, Stamicova 3, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2119 C 16/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2022, č. j. 44 Co 186/2020-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 2119 C 16/2018-83, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 103 700 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II rozsudku).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 26 100 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení o snížení výživného vedeného k jeho návrhu u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. Nc 151/2010 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání ve vztahu k některým otázkám (námitkám) neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; takové vymezení je přitom nutno provést vždy pro každou jednotlivou dovolací otázku.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., když toliko uvedl, že „napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Pokud se snad žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). To však neučinil ve vztahu k otázkám (na str. 7 dovolání), zda soud aplikoval všechny důvody, které by mohly vést k omezení nebo vyloučení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci řádně, tedy restriktivně, či je naopak vyložil nepřípustně permisivně a zda bylo povinností soudu, pokud měl za to, že „byla žalovaným úspěšně vyvrácena presumovaná domněnka více než nepatrná“, jej poučit o potřebě doplnění tvrzení či označení důkazů (podle §118a o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval dovoláním v rozsahu, v němž u jednotlivých otázek žalobce jeho přípustnost vymezil.
Dovolání je v rozsahu otázky, zda může konstatování porušení práva učinit Ministerstvo spravedlnosti, ačkoliv žalovanou je Česká republika, ve smyslu §237 o. s. ř. slovy zákona „zjevně bezdůvodné“ (srov. §243 odst. 1 in fine o. s. ř.) neboť žalobce brojí proti zcela jasnému znění zákona. Podle §6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“) platí, že ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“) [odstavec 1]. Úřadem podle odstavce 1 je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení [odst. 2 písm. a/] a úřad určený podle odstavců 1 až 6 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak [odstavec 7]. Ostatně u dané organizační složky žalobce bez obtíží předběžně uplatnil svůj nárok (§14 OdpŠk) a tento úřad je zákonem výslovně povolán i k „přiznání“ (vypořádání) případné škody či nemajetkové újmy (srov. §15 odst. 1 OdpŠk).
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá dle žalobce dosud neřešená otázka, jaké účinky má přiznání zadostiučinění poskytnuté ústředním orgánem až po uplynutí šestiměsíční lhůty určené zákonem k předběžnému projednání nároku. Odvolací soud (soud prvního stupně) se nemohl v tomto rozsahu pojmově zprotivit procesním pravidlům o koncentraci řízení (§118b o. s. ř.), neboť žalovaná tvrzení o tom, že konstatovala porušení žalobcova práva uplatnila již před prvním jednáním ve věci, to je v prvotním vyjádření k žalobě (vide k tomu č. l. 36 spisu), s nímž navíc spojila opis svého stanoviska k předběžnému uplatnění nároku ze dne 27. 8. 2018, v němž je porušení práva žalobce na přiměřenou délku posuzovaného řízení výslovně konstatováno (č. l. 40 spisu). Poznamenává se, že Nejvyšší soud z obsahu procesního spisu zjistil, že soud prvního stupně procesně pochybil, pokud po poučení o koncentraci učiněném při prvním jednání poskytl lhůtu 30 dnů k doplnění tvrzení a důkazů (aniž by ovšem uvedl, od kdy ona lhůta plyne) pouze žalobci a nikoliv žalované. V důsledku takové asymetrie účinky koncentrace řízení v souzené věci nenastaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2723/2021), čímž je bez dalšího dána nepřípustnost dovolání ke všem otázkám, jež žalobce konstruuje na domnělém porušení koncentrace řízení.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, dovodil, že ze znění §517 odst. 1, věty první, tehdy účinného obč. zák. [nyní jde o §1968 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník] a §15 odst. 1 OdpŠk vyplývá, že stát je povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle §14 zákona. Teprve marným uplynutím této lhůty, ocitá se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Tento právní závěr byl potvrzen i v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09. Zákon č. 82/1998 Sb., ani žádný jiný právní předpis nebrání státu, byť opožděně, uspokojit nárok poškozeného (žalobce) a tím odvrátit pro něj nepříznivé důsledky vlastního prodlení. Ostatně i procesní předpis výslovně počítá s tím, že žalovaný nárok žalobce uspokojil zcela nebo zčásti až po podání žaloby (v průběhu řízení), když v §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. stanoví, že byl-li pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Potud je odpověď na žalobcem předestřenou otázku natolik triviální, že důvod připustit dovolání k jejímu řešení zjevně dán není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sen. zn. 29 NSCR 154/2018).
Ani námitka žalobce spojovaná s údajným nepřípustným procesním aktivismem soudů nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vycházel ze závěrů obsažených i v dovolatelem označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a dále ze skutkových námitek žalované obsažených ve vyjádření k žalobě (viz č. l. 36 a násl. spisu), z nichž se podávala výhrada žalované, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce nižší. Žalovaná přitom nebyla povinna své skutkové námitky právně kvalifikovat, tuto povinnost měl naopak soud (zásada iura novit curia ).
K námitkám tykajícím se formy poskytnutého zadostiučinění lze uvést, že rovněž nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší či formou přisouzeného (či dříve poskytnutého) zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a vychází z kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015.
Dovolací soud již dříve přijal závěr, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci (mezi ně přitom patří i posouzení poměrů poškozeného, v nichž se má tvrzená újma projevovat). V určitých případech tedy bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby (srov. bod V Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit jinak než negativně.
Soudy obou stupňů podrobně uvedly skutkové okolnosti, k nimž přihlédly a z nichž učinily závěr, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce nepatrný [dlouhodobý nezájem o průběh řízení, absence jakéhokoliv upozornění na průtahy v řízení, opakované odsouzení žalobce pro spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy, a to v období, které bezprostředně následovalo po podání návrhu na snížení výživného (žalobce jako otec neplatil ani výživné snížené), obsah korespondence s matkou nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), nezájem otce o osud dcery apod.]. Přes poněkud nešikovnou formulaci odvolacího soudu, že žalobce o řízení (ve věci jeho návrhu na snížení výživného) „nic nevěděl“, je zřejmé, že jejím prostřednictvím toliko aproboval jako správný názor soudu prvního stupně, že žalobce na podání svého návrhu „zapomněl či si nebyl vědom skutečnosti, že podal návrh na snížení výživného“ (srov. odst. 27 rozsudku soudu prvního stupně)]. Argumentu, že návrh podaný žalobcem na snížení výživného neměl předepsané obsahové náležitosti, soudy obou stupňů nepřisuzovaly ve svých rozhodnutích zásadní význam. Nesouhlasí-li pak žalobce se skutkovými závěry soudu prvního stupně, pomíjí, že dovolání je zákonem předjímáno toliko pro řešení otázek právních a dovolací soud je povinen v zásadě vycházet ze skutkových zjištění učiněných či převzatých odvolacím soudem (§241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Odvolací soud se tak neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, podle jehož závěrů počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.
K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu