ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2316.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2316/2022-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Praha, IČO 00034592, sídlem v Praze 8, Střelničná 1861/8a, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem se sídlem v Praze 8, Střelničná 1861/8a, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 810 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 15/2020, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, č. j. 70 Co 423/2021-220, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 74 C 15/2020-193, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 11. 2021, č. j. 74 C 15/2020-207, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 594 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 594 000 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení (výrok I), žalované uložil povinnost nahradit žalobci jím vynaložené náklady řízení (výrok II), žalobu co do částky 216 000 Kč s úrokem z prodlení od 18. 3. 2020 do zaplacení zamítl (výrok III) a žalobu zamítl též co do požadovaných úroků z prodlení z částky 594 000 Kč od 18. 3. 2020 do 15. 3. 2021 (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 1. 2022, č. j. 70 Co 423/2021-220, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 162 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 16. 3. 2021 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, jinak výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), žalované uložil povinnost nahradit žalobci jím vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a rovněž tak uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení odvolacího (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci řízení včasnými dovoláními, která však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ani dovolání žalobce, ani dovolání žalované neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v nich není řádně vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalovaná pouze uvádí, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., aniž však specifikuje, který z důvodů přípustnosti v tomto ustanovení alternativně uvedený je podle jejího názoru v daném případě naplněn.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Žalobce ve svém dovolání vymezil důvod jeho přípustnosti slovy, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka (rozsudek odvolacího soudu) má být posouzena jinak.“ Již z této formulace lze obtížně dovodit, zda má být jiným způsobem posouzena otázka již řešená v rozhodovací činnosti dovolacího soudu, nebo zda má být podle dovolatele posouzena jinak (odlišně) otázka řešená v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu.
Navíc je třeba připomenout, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Z tohoto důvodu by uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. neodpovídal požadavek žalobce, aby dovolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než soud odvolací.
Jestliže by dovolatel přece jen přípustnost dovolání spatřoval v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, pak by ovšem muselo být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). To však z dovolání žalobce zřejmé není.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání jak žalobce, tak žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť obě dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem ani žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. Jan Kolba
pověřený člen senátu