ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2389.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2389/2021-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce P. R., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 424 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 223/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 28 Co 63/2020-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 1 424 800 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady majetkové škody z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu soudního exekutora Mgr. Tomáše Pospíchala v řízení vedeném pod sp. zn. 070 EX 1378/15 a Okresního soudu v Nymburce v řízení vedeném pod sp. zn. 23 EXE 5704/2015. Žalovaná částka byla tvořena škodou spočívající v ušlém zisku ve výši 312 400 Kč, nemajetkovou újmou z titulu vydaného nezákonného exekučního příkazu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 070 EX 1378/15-17, ve výši 200 000 Kč, škodou ve výši 312 400 Kč a nemajetkovou újmou ve výši 200 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora, který postupoval v rozporu s §47 a §58 exekučního řádu a zřejmě nevhodným způsobem prováděl exekuci, nemajetkovou újmou ve výši 200 000 Kč za dlouhodobou duševní újmu, útrapy, psychické potíže a stavy úzkosti, a škodou ve výši 200 000 Kč za jednání exekutora v rozporu s právními předpisy a judikaturou.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 42 C 223/2017-56, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 1 424 800 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda je třeba z hlediska naplnění §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), aby bylo rozhodnutí (exekuční příkaz) zrušeno v exekučním řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud shledal, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5884/2016, nebo ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda je třeba ke konstatování nezákonného postupu exekutora v rámci exekuce ve smyslu §13 OdpŠk, je-li namítána nepřiměřenost vydání exekučního příkazu na prodej nemovitosti, aby byl exekuční příkaz zrušen, neboť se při jejím řešení odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000). Tento závěr ustálené judikatury přitom není zpochybňován ani v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20. V daném případě je zřejmé, že námitka dovolatele týkající se nepřiměřenosti vydání exekučního příkazu na prodej nemovitosti našla odraz právě v obsahu vydaného exekučního příkazu. Nejedná se přitom o případ, kdy by se poškozený nemohl domoci zrušení exekučního příkazu, typicky návrhem na (částečné) zastavení exekuce, což ostatně žalobce dle skutkových zjištění činil, avšak neúspěšně. Závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 3516/20 tedy na projednávanou věc nedopadají a napadené rozhodnutí tak s nimi není v rozporu.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda je nesprávným úředním postupem podle §13 OdpŠk, pokud soud posuzuje otázku přiměřenosti vydání exekučního příkazu nikoliv ke dni jeho vydání, nýbrž ke dni rozhodnutí, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo.
Pokud dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že se odvolací soud dopustil tzv. souborného či souhrnného zjištění, uplatňuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jelikož však tvrzená vada řízení může mít vzhledem ke svému charakteru povahu porušení základního práva dovolatele na spravedlivý proces, považuje dovolací soud za vhodné se k ní na tomto místě vyjádřit.
Dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je zřejmé, na čem odvolací soud své rozhodnutí založil, a stručné a jasné odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak neznemožnilo dovolateli uplatnit jeho dovolací námitky.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu