ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2398.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2398/2022-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobkyně ELTODO, a. s. , identifikační číslo osoby 45274517, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 1010/14, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 223/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 11 Co 65/2022-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 14 C 223/2020-127, zamítl žalobu co do částky 101 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 169 000 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení (výrok II rozsudku) a povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 500 Kč (výrok III rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 153/2005 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) napadla dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Námitka, že základní částka měla být s ohledem na délku posuzovaného řízení přiznána ve výši soudem prvního stupně zvažovaných 20 000 Kč za rok a nikoliv odvolacím sudem přiznaných 17 000 Kč za rok přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se nikterak nezprotivil ustálené judikatuře soudu dovolacího. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, Nejvyšší soud vztáhl výše uvedený závěr rovněž na stanovení výchozí částky: „ Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč (odvolací soud přitom základní částku zvýšil v nyní projednávané věci na 17 000 Kč za rok). Stane se tak zejména tehdy, pokudse na celkové délce řízení podílely rovněž okolnosti [uvedené v §31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu. Neshledal-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3799/2016, i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení uvedl, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. “ Tento závěr lze rovněž vztáhnout na posouzení, zda řízení bylo slovy dovolatelky „evidentně“ extrémně dlouhé. Vyšší délka posuzovaného řízení se přitom projevila v samotné výši přiznaného odškodnění. Shledal-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, než 15 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení, nikoliv však v dovolatelkou požadované výši 20 000 Kč za rok, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolání není v souladu s §237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, dovolací soud uvedl, že k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Konečně i Ústavní soud považuje v současné době vymezenou částku za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za přiměřenou a odpovídající životní úrovni (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jakož i tam označenou prejudikaturu).
Dovolatelka také namítala překvapivost rozhodnutí z důvodu, že odvolací soud rozhodl (co do konkrétní výše základní částky) zcela odlišným způsobem, než soud prvního stupně. Odvolací soud však zároveň dle dovolatelky blíže nevysvětlil rozpor mezi svými závěry a skutkovými a právními závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a zejména pak účastníky se svým odlišným názorem v průběhu řízení neseznámil. Překvapivými rozhodnutími jsou jen taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007. K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012). Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (která však přípustnost dovolání nezakládá – viz §242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nejvyšší soud tak dlouhodobě judikuje, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, taktéž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). V poměrech projednávané věci vycházel odvolací soud právě a jen ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, který se, jakož i účastníci, vyjadřoval též k otázce optimální výše tzv. základní částky. Úvahami soudu prvního stupně (ani účastníků) však vázán nebyl a bylo na něm, aby v řízení, v němž způsob vypořádání vyplývá přímo z právního předpisu, jak to mají na mysli §153 odst. 2 a §212 písm. c) o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015) posoudil najevo vyšlé okolnosti věci. Účastníkům řízení bylo v jeho průběhu zřejmé, že soudy obou stupňů se budou kritérii §31a OdpŠk zabývat. Postup odvolacího soudu v nyní projednávané věci proto není souměřitelný se závěry Ústavního soudu na téma „překvapivá rozhodnutí“, jak je na ně v dovolání poukazováno. Dovolání k dané otázce proto podle §237 o. s. ř. přípustné není.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani navazující otázka splnění poučovací povinnosti soudem. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu – a tak tomu bylo i v nyní projednávané věci - není třeba k poučení přistupovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Napadené rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, vyplývajícího z tvrzení účastníků, včetně samotné žalobkyně, a provedeného dokazování, které oba soudy považovaly za úplné a dostačující pro jejich závěr o odpovídající výši relutární satisfakce, a nestojí tedy na závěru o neunesení povinnosti tvrzení či důkazní ze strany žalobkyně.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka týkající se výkladu „instančnosti řízení“, kde žalobkyně namítala, že snížením základní částky o 15 % pro více instancí je jí jako úspěšnému uplatňovateli práva nepřípustně přičítána neefektivita soudního systému, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že „ účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. “ V souladu s těmito závěry pak zohlednil podávání opravných prostředků v posuzovaném řízení i odvolací soud, když ve shodě se soudem prvního stupně hodnotil nutnost vedení řízení před více instancemi v rámci snížení základní částky pro „víceinstančnost“, ale nepřistoupil k jejímu snižování (v rámci subjektivního kritéria) pro jednání žalobkyně, které tak podávání opravných prostředků k tíži nepřičítal a pouze přihlédl k nutnosti delší doby pro projednání z (objektivního) důvodu „víceinstančního“ řízení, které spatřoval pouze v posledním odvolacím a probíhajícím dovolacím řízení. Z těchto důvodů se tedy odvolací soud při posuzování výše uvedené otázky neodchýlil ani od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, nebo od Stanoviska.
Zrušení rozsudku odvolacího soudu (a nikoliv i rozsudku soudu prvního stupně) z důvodu procesní i hmotněprávní vady bylo zhodnoceno v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci. Nešlo o případ tzv. kvalifikované kasace, kterou lze v rámci uvedeného kritéria přičítat státu k tíži tehdy, dojde-li ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), popřípadě bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo zásadních procesních vad [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, či opětovně v komentářové literatuře např. BIČÁK, V. §31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284]. V dané věci byl stěžejním důvodem kasace odchylný právní názor Nejvyššího soudu na výklad vůle účastníků posuzovaného řízení při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí a navazující otázka potřeby souhlasu valné hromady s převodem obchodního podílu, pro něž bylo třeba rozhodnutí vrchního soudu zrušit, i kdyby řízení jemu předcházející nebylo procesními vadami zatíženo. Nejvyšší soud nemá za adekvátní odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, neboť v něm byla řešena otázka tzv. „soudního ping-pongu“ v diametrálně odlišných skutkových souvislostech. Lze připomenout závěr soudu ochrany ústavnosti popisující průběh tehdy odškodňovaného řízení: „ v (tehdy) posuzované věci došlo k poměrně extrémnímu tzv. soudnímu ping-pongu, který se velmi zásadně promítl do celkové délky řízení. Stručně lze shrnout průběh řízení tak, že obvodní soud jako soud nalézací ve věci rozhodoval celkem pětkrát, městský soud rozhodoval taktéž celkem pětkrát, Nejvyšší soud rozhodoval třikrát. Již pouhý počet rozhodnutí v (Ústavním soudem judikované) věci je nadprůměrně vysoký, pročež již prima facie je zjevné, že jelikož ve věci Nejvyšší soud dvakrát zrušil rozhodnutí nižších soudů, muselo dojít k chybě v jejich rozhodovací činnosti, která nebyla zanedbatelná a měla, resp. mohla mít vliv na výsledek rozhodování “. Žalobkyně v dovolání přehlíží, že v posuzované věci bylo vydáno jen jediné meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, „rozsudek“ odvolacího soudu byl Nejvyšším soudem zrušen a následně bylo odvolací řízení pro zpětvzetí návrhu ze strany navrhovatelky (nynější žalobkyně) pravomocně zastaveno. K žádnému „soudnímu ping-pongu“ tedy nedošlo. Postup spočívající v opakovaném přerušení posuzovaného řízení (proti němuž se ovšem nynější žalobkyně neodvolala) byl, co do jeho nekoncentrovanosti zohledněn v kritériu postupu orgánu veřejné moci, nikoliv v kritériu složitosti věci.
Otázka tvrzeně zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobkyni nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť žalobkyně konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud (který neměl jí uplatněná tvrzení o míře újmy způsobené jí délkou posuzovaného řízení za dostatečně určitá a náležitě prokázaná, viz odst. 14 napadeného rozsudku), a tato její námitka proto přípustnost dovolání založit pojmově nemůže, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (viz §241a odst. 1 o. s. ř.). Nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů, přípustnost dovolání od 1. 1. 2013, jak uvedeno výše, nezakládá (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16). Nejvyšší soud doplňuje, že je podle §242 odst. 3 věta prvá o. s. ř. striktně vázán důvody podaného dovolání a nad jeho rámec se nemůže zabývat otázkami, které mu dovolatel výslovně nepředestřel. Již zcela nad rámec rozhodovacích důvodů k probírané materii (srov. bod 11 podaného dovolání) Nejvyšší soud nepřehlédl, že ve vztahu ke kritériu významu posuzovaného řízení pro účastníka žalobkyně expressis verbis žádnou konkrétní otázku (v bodech 12. 1 až 12. 5 podaného dovolání) ani neformulovala.
K problematice nepřezkoumatelnosti (zde úvahy odvolacího soudu o výši základní částky zadostiučinění) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl k jím naznačenému závěru, přičemž úvaha upínající se k výši základní částky je sice stručnější, nikoliv však nelogická, plyne-li z ní, že částka 20 000 Kč za rok trvajícího řízení je vyhrazena řízením extrémně dlouhým, za nějž odvolací soud posuzované řízení (ještě) nepovažoval. Odvolací soud se tak nijak nezpronevěřil požadavku vtělenému do §157 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má být odůvodnění rozhodnutí stručné a výstižné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu