ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2424.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2424/2021-437
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. B., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 53/2017, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 25 Co 313/2019-256, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 25 Co 313/2019-256, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 53/2017-143, se v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se svou žalobou domáhal zaplacení celkem částky 1 240 000 Kč, což představuje částku 990 000 Kč za nemajetkovou újmu spočívající v dlouhotrvajícím řízení a částku 250 000 Kč za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 53/2017-143, připustil změnu žaloby navrženou žalobcem v podání ze dne 11. 7. 2018 (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci 63 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení 1 177 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13 980,50 Kč (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce co do částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok II rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 12 750 Kč s příslušenstvím, co do částky 914 250 Kč s příslušenstvím jej v tomto výroku potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Prostřednictvím své právní zástupkyně žalobce dne 31. 1. 2011 oznámil Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení hospodářské kriminality, skutečnost, že byl spáchán trestný čin, když se připojil k trestním oznámením, která byla podána v měsících září až prosinec roku 2010 jinými osobami. Uvedl, že má za to, že se stal spolu s ostatními obětí organizované skupiny, která pod záminkou zajištění výdělku vylákala značné množství zahraničních dělníků na práci v lese, kde tyto nechala několik měsíců pracovat, aniž by jim za odvedenou práci měla v úmyslu zaplatit. Orgány činné v trestním řízení však věc několikrát postoupily, spojily, rozdělily, přičemž tyto úkony žalobce považuje za nadbytečné a nesprávné. Následně došlo k odložení věci. Proti rozhodnutí o odložení věci ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, žalobce podal spolu s ostatními poškozenými k obvodnímu státnímu zastupitelství námitky a stížnost, avšak rozhodnutí bylo potvrzeno. Někteří z poškozených jako účastníci trestního oznámení se posléze obrátili na Ústavní soud a ten svým nálezem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, usnesení Policie ČR, jakož i usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že napadenými usneseními došlo k porušení práva stěžovatelů na účinné vyšetření, vyplývající ze základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalovaná s žalobou nesouhlasila, neboť žalobce nespecifikoval konkrétní odpovědnostní tituly a vznesla námitku promlčení nároku na nemajetkovou újmu, týkající se nezákonného rozhodnutí. V průběhu řízení žalobce navrhl změnu žaloby, když změnil skutková tvrzení a konkretizoval částku 250 000 Kč tak, že tato sestává z částky 100 000 Kč z titulu odčinění újmy způsobené odepřením práv oběti trestného činu a z částky 150 000 Kč z titulu odčinění újmy způsobené samotným nezákonným rozhodnutím.
5. Soud prvního stupně se nejprve zabýval nárokem na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč z titulu existence nezákonného rozhodnutí. Konstatoval, že žalobce ve svých tvrzeních uvedl, že došlo k odepření jeho práv jako oběti trestného činu ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, z důvodu nesprávného úředního postupu Policie ČR. Dle ustálené judikatury pak soud prvního stupně dovodil, že postup Policie ČR lze spojit s rozhodnutím – odložením trestní věci, což ve svém vyjádření uvedl i Ústavní soud, když rozhodnutí Policie ČR, jakož i obvodního státního zastupitelství zrušil. Následně se soud prvního stupně zabýval námitkou promlčení vznesenou ze strany žalované. Konstatoval, že počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy od okamžiku, kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly a projevily se nepříznivé důsledky nezákonného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nález Ústavního soudu byl žalobci, respektive jeho právnímu zástupci, doručen dne 11. 1. 2016, od tohoto data plynula žalobci šestiměsíční lhůta, uvedená v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Žalobce uplatnil předběžně svůj nárok u žalované dne 11. 7. 2016, proto v souladu s §35 odst. 1 OdpŠk došlo ke stavění promlčecí lhůty po dobu šesti měsíců, tj. do dne 11. 1. 2017 a od tohoto dne pak začal běžet zbytek promlčecí lhůty, která uplynula dne 12. 1. 2017. Protože žaloba byla podána k soudu dne 7. 3. 2017, byla podle soudu prvního stupně podána po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, proto ve vztahu k nároku na zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že tento nárok žalobce je promlčen a že námitka promlčení vznesená ze strany žalované není v rozporu s dobrými mravy. Poté se soud prvního stupně zabýval nárokem žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklé mu nepřiměřenou délkou řízení. Uzavřel, že řízení je nepřiměřeně dlouhé, neboť trvá od ledna roku 2011 doposud, tedy 7 let a 6 měsíců, a dospěl k závěru, že je namístě žalobce za délku řízení odškodnit. Dále vyšel z toho, že pouhé konstatování porušení práva za tak dlouhou dobu řízení by bylo nedostačující, přistoupil proto k náhradě nemajetkové újmy v penězích. Posléze se soud prvního stupně zabýval hodnotícími kritérii, uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk a dospěl k závěru, že řízení po stránce skutkové i procesní je složité, neboť v jeho průběhu bylo a je třeba provést rozsáhlé dokazování, neboť oznamovatelů – poškozených je více než sto, a to vesměs cizinců žijících v cizině. Jejich výslechy je třeba provádět i dožádanými soudy a ve věci byl zapojen i Interpol. To vše dle soudu prvního stupně přispívá k déletrvajícímu řízení. Následně zhodnotil, že žalobci nelze nic vytknout v rámci jeho chování, neboť aktivita v trestním řízení je především na orgánech činných v trestním řízení a nikoliv na poškozených nebo obviněných. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně uvedl, že je třeba zhodnotit činnost orgánu, u kterého k průtahům došlo, tedy zejména to, zda a jakým způsobem reagoval na vzniklé procesní situace a na počínání účastníků a zda bez ohledu na ostatní okolnosti měly průtahy v řízení původ v jeho postupu. Shledal, že v postupu orgánů činných v trestním řízení byly nedostatky, neboť Policie ČR nekonala plynule. Především po vydání rozhodnutí Ústavním soudem bylo možné očekávat, že nastane větší aktivita ze strany orgánů činných v trestním řízení, což se však nestalo. Tuto skutečnost pak soud prvního stupně zohlednil právě v přistoupení k zadostiučinění v penězích, když jinak podle názoru soudu prvního stupně by postačovalo konstatování porušení práva. Ohledně významu posuzovaného řízení pro žalobce soud prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě jej zhodnotit jako zvýšený. Žalobce se cítí být obětí trestného činu a tím, že se přihlásil do řízení jako poškozený, u něj došlo ke zvýšení významu, neboť částka, kterou požaduje jako náhradu škody, je odměna za práci. Jedná se tak o věc pracovní, jakož i trestní, a byť se netýká přímo žalobce, tento je zainteresován na průběhu řízení svým požadavkem na náhradu škody a tím, že se cítí jako oběť trestného činu. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že z hlediska složitosti věci je namístě snížit základní částku, o níž uvažoval v souvislosti s judikaturou Nejvyššího soudu ve výši 15 000 Kč za rok, respektive 1 250 Kč za měsíc s tím, že za první dva roky je tato částka ve výši poloviční, o 50 %, přičemž pak z důvodu významu posuzovaného řízení pro žalobce ji o 20 % navýšit. Celkově tak dospěl k závěru, že základní částku peněžitého zadostiučinění je namístě o 30 % snížit (základní částka 96 250 Kč - 30 %, tj. 28 875 Kč = 67 375 Kč). Žalobci proto ve formě peněžitého plnění přiznal celkem částku 67 375 Kč, jež by měla kompenzovat jeho nemajetkovou újmu. Uvedenou částku pak považoval i za spravedlivou ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, neboť umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu. Přiznání příslušenství, tj. úroku z prodlení soud prvního stupně blíže neodůvodnil.
6. Odvolací soud poté, co z důvodu částečného zpětvzetí zastavil řízení o odvolání žalobce co do částky 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonných rozhodnutí, vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně, jde-li o nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, správně uzavřel, že tento nárok je důvodný. Zde odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které plyne, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Uvedený závěr tak podle odvolacího soudu neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího řízení. Dále odvolací soud z judikatury Nejvyššího soudu vyzdvihl, že zásadně by význam předmětu řízení měl vést k závěru o zadostiučinění peněžitém, neboť konstatování porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný. Soud prvního stupně se tak podle soudu odvolacího správně zabýval ohledně stanovení výše přiměřeného zadostiučinění konkrétními okolnostmi případu, zejména pak a) celkovou délkou řízení, b) složitostí řízení, c) jednáním poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupem orgánů veřejné moci během řízení, a e) významem předmětu řízení pro poškozeného. V dané věci je dle odvolacího soudu zjevné, že rozhodné období, vzhledem k procesnímu postavení žalobce, jakožto oznamovatele trestné činnosti, kdy uplatnil současně náhradu škody, je den 31. 1. 2011. Konec rozhodného období odvolací soud shledává v datu 2. 7. 2020, neboť předmětné řízení dosud neskončilo. Celková doba rozhodného období řízení ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě pro žalobce proto dle odvolacího soudu činí 9 let a 5 měsíců. Odvolací soud zohlednil, že řízení probíhalo na více úrovních orgánů Policie ČR a státních zastupitelství a též před Ústavním soudem. Po skutkové i procesní stránce se dle odvolacího soudu jedná o věc složitou, byly zajišťovány důkazy, provedena řada dožádání, jak v rámci České republiky, tak i v rámci mezinárodní právní pomoci. Po stránce hmotněprávní je věc rovněž složitá, kdy na tuto složitost odvolací soud usuzuje, jak z odlišného pohledu na věc orgánů činných v trestním řízení, tak Ústavního soudu, ale i následným překvalifikováním trestné činnosti. Žalobce se podle odvolacího soudu svým chováním na celkové délce nijak negativně nepodílel. Význam předmětu řízení pro žalobce dovodil odvolací soud vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu jako standardní, přičemž snížený význam nelze dovodit jen z okolnosti, že žalobce mohl své právo na náhradu škody uplatnit i v občanskoprávním řízení či že trestní řízení je vedeno jen ve fázi prověřování. Naproti tomu presumpce zvýšeného významu trestního řízení, jak jej konstatoval soud prvního stupně, není dle odvolacího soudu případná, neboť tato je dána v souvislosti s judikaturou Nejvyššího soudu jen u obviněného. U žalobce proto zvýšený význam řízení dovodit nelze, a to ani vzhledem k výši uplatněné náhrady škody a ani z toho, že se mělo jednat o nevyplacenou mzdu, když posuzované řízení je řízením trestním a nikoliv řízením o pracovněprávním nároku (předmětem adhezního řízení je nárok na náhradu škody způsobené trestnou činností). Zvýšený význam tak odvolací soud neshledává ani v právní kvalifikaci trestné činnosti, když tento by mohl být vztažen jen k obviněnému, přičemž je třeba zdůraznit, že dosud nikdo obviněn nebyl, trestná činnost je stále jen prověřována. Jde-li pak o postup orgánů veřejné moci jako jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, považoval odvolací soud za nutné konstatovat, že tento byl značně nekoncentrovaný a roztříštěný. Přispěl tak i k celkové době řízení, přičemž odvolací soud proto uzavřel, že celková doba není přiměřená. Dle odvolacího soudu je zjevné, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a v důsledku tohoto porušení žalobci vznikla předpokládaná nemajetková újma. I odvolací soud proto považuje za odpovídající, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, neboť samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě se nejeví jako dostatečné. Odvolací soud měl tak ve shodě se soudem prvního stupně za to, že je namístě žalobce odškodnit za nemajetkovou újmu vzniklou mu porušením jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to částkou 75 750 Kč, když odvolací soud vycházel rovněž ze základní sazby 15 000 Kč za rok řízení s polovičním krácením za první dva roky řízení a poměrnou částkou za dalších pět měsíců řízení. Ani odvolací soud nevycházel z roční sazby vyšší, neboť jakkoliv vyřízení trvalo delší dobu, než by bylo přiměřené, nejednalo se o nijak extrémní délku řízení vzhledem ke shora popsaným okolnostem. Vypočtená základní částka 126 250 Kč je pak ponížena o 50 %, odpovídající procesní, skutkové i hmotněprávní složitosti věci a naopak navýšena o 10 % z důvodu nekoncentrovanosti postupu orgánů veřejné moci. Ostatní stanovená kritéria v §31a OdpŠk nebyla dle odvolacího soudu způsobilá uvedenou základní částku snížit, ani zvýšit. Za daných okolností s ohledem na shora uvedené tak odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (II) jako věcně správný potvrdil. V zamítavém výroku o věci samé (III) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 12 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 3. 2017 do zaplacení a co do částky 914 250 Kč s příslušenstvím jej potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná dovoláními, ve kterých uplatnili následující dovolací důvody.
8. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku III v tom rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku IV o náhradě nákladů řízení, přičemž v dovolání zpochybňoval právní posouzení odvolacího soudu týkající se jednak stanovení základní částky odčinění nemajetkové újmy, jednak jednotlivých modifikačních kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk. Přípustnost dovolání žalobce shledával v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo z části na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítal, že trestní řízení ve fázi prověřování trvající více než 9 let je extrémně dlouhé, pročež v daném případě měl odvolací soud dle žalobce přikročit ke stanovení vyšší základní částky za rok trvání řízení, než při samé spodní hranici intervalu vyplývajícího z judikatury Nejvyššího soudu. K složitosti a víceinstančnosti řízení žalobce uváděl, že řízení neprobíhalo na více instancích, když ani státní zastupitelství ani Ústavní soud za samostatné instance považovat nelze. Žalobce navíc řízení nepovažoval za natolik složité, aby tato skutečnost odůvodňovala nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, které trvá již více než 9 let. Úvahy odvolacího soudu o snížení základní částky o 50 % z důvodu složitosti nemohou dle žalobce obstát ani v kontrastu se závěrem o nutnosti navýšit základní částku o pouhých 10 % z důvodu postupu orgánů činných v trestním řízení, když i z nálezu Ústavního soudu se podává, že postup orgánů činných v trestním řízení byl natolik nesprávný, že zasáhl do ústavně zaručených práv žalobce. Dále odvolací soud dle žalobce nesprávně zhodnotil kritérium chování poškozeného, když pouze uvedl, že žalobce se na celkové délce řízení negativně nepodílel. Odvolací soud dle žalobce nesprávně nepřihlédl k tomu, že žalobce vždy poskytoval potřebnou součinnost, opakovaně si stěžoval na průtahy posuzovaného řízení a že jeho stížnosti byly nakonec shledány důvodnými. K postupu orgánů činných v trestním řízení žalobce dodával, že tyto nerespektovaly precedenční účinky nálezu a domníval se, že v dané situaci by měla být základní částka s ohledem na toto kritérium zvýšena až o 100 %.
9. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž formulovala otázku, zda je ve věci možné shledat odpovědnostní titul vzhledem k postavení žalobce, neboť tento má výhradně materiální zájem na trestním řízení ve formě nevyplacené mzdy, avšak adhezní řízení doposud nebylo zahájeno. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala v tom, že odvolací soud se při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná zejména připomínala, že v trestním řízení dominuje jeho veřejnoprávní charakter. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je nutno chápat jako „beneficium legis“ dané zákonodárcem, přičemž poškozený by měl svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení. Žalovaná navíc odkazovala na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo peněžité plnění, jež bylo předmětem posuzovaného řízení. Zároveň měl odvolací soud dle žalované přihlédnout k tzv. „sdílenosti újmy“, neboť újma poškozených byla dle žalované do jisté míry sdílena, což mělo odvolací soud vést k dalšímu snížení základní částky.
10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že skutečnosti uváděné právními zástupci poškozených v trestním oznámení nejsou dle jejího názoru pravdivé a že je otázkou, zda všichni, kteří měli prostřednictvím právních zástupců trestní oznámení podávat, o této skutečnosti vůbec měli povědomí, a tedy by se vznik nemajetkové újmy neměl počítat od data podání trestního oznámení, neboť je dle jejího názoru zřejmé, že policejní orgán byl nucen prověřovat činnost, která se dle vyjádření poškozených nezakládala tak úplně na pravdě. Žalovaná je toho názoru, že žalobce se dosud nestal účastníkem trestního řízení, který by uplatnil řádně škodu v adhezním řízení, a tedy žalobci žádná nemajetková újma nemohla v předmětném trestním řízení doposud vzniknout, když trestní stíhání vůči konkrétní osobě nebylo dosud zahájeno. Žalovaná dále namítá, že žalobce není schopen vyčíslit přesnou výši škody, která mu měla vzniknout.
11. V doplnění dovolání ze dne 8. 4. 2022 navrhla žalovaná předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu s přesvědčením, že existuje rozporná judikatura Nejvyššího soudu, který v obdobných věcech neaplikuje závěry plynoucí z jeho rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ve směru limitace výše odškodnění penězi vyjádřenou hodnotou předmětu posuzovaného řízení.
12. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvádí, že dle jeho názoru ve způsobu, jakým žalovaná formuluje dovolací námitky, nelze shledat otázky, které by zakládaly přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu. Námitky žalované, že se odvolací soud nezabýval její námitkou týkající se limitace přiznaného zadostiučinění v penězích v souvislosti s výší částky uplatněné žalobcem v adhezním řízení, a že žalobce nevyčíslil přesnou výši škody, nemají podle žalobce oporu v provedeném dokazování. Námitka žalované, že trestní řízení nikdy nebylo zahájeno, se podle žalobce taktéž nezakládá na pravdě, neboť podle něho bylo trestní řízení zahájeno již 26. 7. 2011. Žalobce taktéž nesouhlasí s námitkou žalované, že žalobce nebyl účastníkem trestního řízení. Dále se žalobce vymezuje proti tvrzení žalované, že byla podaná trestní oznámení s nepravdivými údaji.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání žalobce i žalované byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 a §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalované.
18. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu a v rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem ve výroku III potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III tak, že žaloba se v rozsahu částky 914 250 Kč s příslušenstvím zamítá. V tomu odpovídajícím rozsahu byla žalovaná ve věci úspěšná a v této části je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné.
19. V rozsahu, ve kterém žalovaná napadla nákladový výrok IV rozsudku odvolacího soudu, není její dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Otázka, zda je ve věci možné shledat odpovědnostní titul vzhledem k postavení žalobce v předmětné věci přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, Nejvyšší soud vyložil za obdobného skutkového stavu (tamní žalobce byl též poškozeným v posuzovaném řízení) judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), konkrétně rozsudek ze dne 12. 2. 2004, ve věci Perez proti Francii, stížnost č. 47287/99, přičemž dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření (prověřování), přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Pro samu použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy je pak rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení, a to i v případech, kdy se v trestním řízení dosud rozhoduje pouze o trestním oznámení, až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv. V posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud následně dovodil, poté co rovněž citoval z nálezu Ústavního soudu, že souvislost trestního řízení s civilními, resp. základními právy poškozených (tedy včetně žalobce v této věci) v posuzovaném řízení zůstala zachována. Shledal-li tedy odvolací soud v předmětné věci odpovědnostní titul, jeho právní posouzení je v tomto směru v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
21. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani další námitka žalované, že není obecně důvodné, aby přiznané zadostiučinění svou výší (několikanásobně) přesahovalo částku, která byla předmětem posuzovaného řízení, je-li význam posuzovaného řízení vyjádřen právě touto částkou, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Žalovaná totiž pomíjí, že byť v poměrech dané věci přiznané zadostiučinění skutečně převyšuje částku, o níž v posuzovaném řízení jde, odvolací soud k přiznané částce zadostiučinění dospěl právě modifikováním jednotlivými kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk, což citované judikatuře odpovídá. Limitaci přiznaného zadostiučinění v této věci vylučuje již samotný postup orgánů činných v trestním řízení a okolnost, že bylo zasaženo nejen do práva žalobce na přiměřenou délku řízení, ale i do jeho práva na účinné vyšetřování, jak plyne z výše zmíněného nálezu Ústavního soudu vydaného v posuzované věci. Z toho je zřejmý omyl žalované stran domnělé rozpornosti judikatury Nejvyššího soudu při aplikaci závěrů jeho rozsudku ve věci sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 a tím i absence podmínek pro předložení věci velkému senátu podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (o soudech a soudcích).
22. Ani ohledně otázky sdílení újmy žalobce s ostatními poškozenými v posuzovaném řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud na základě tohoto kritéria základní částku zadostiučinění nesnížil. Dovolací soud již v minulosti judikoval, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob). Nevyplývá-li ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, že by se odčinění každého z poškozených mělo projevit ve sféře ostatních poškozených (včetně žalobce), je v souladu s výše uvedenou judikaturou postup odvolacího soudu, jenž na základě uvedeného kritéria základní částku nesnižoval.
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalobce.
25. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %). To platí i ve vztahu ke stanovení základní částky zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012) a žalobcem kladená otázka souladnosti použité základní výše zadostiučinění za jeden rok proto nemůže ve smyslu §237 o. s. ř. přípustnost dovolání založit.
26. Otázka složitosti a „víceinstančnosti“ řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Je totiž třeba mít na paměti, že složitost řízení je toliko objektivní kritérium, které může být jednou z příčin prodloužení řízení, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů. Při jeho hodnocení se přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010). Takovému závěru odpovídá hodnocení odvolacího soudu, který hodnotil posuzované řízení jako hmotněprávně i procesně složitější, když ze zjištěného skutkového stavu se podává, že ve věci bylo třeba zajistit mnoho důkazů a provést mnoho dožádání jak v rámci České republiky, tak i v rámci mezinárodní pomoci v důsledku vysokého počtu poškozených, z nichž mnoho je jiné národnosti. Souladný s judikaturou Nejvyššího soudu je pak i závěr odvolacího soudu, že složitost řízení byla dále navyšována tím, že posuzované řízení bylo doposud vedeno na více úrovních jednotlivých orgánů činných v trestním řízení a též před Ústavním soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, nebo ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2065/2018). Není přitom rozhodné, zda dané orgány veřejné moci byly při zapojení do posuzovaného řízení striktně v hierarchickém vztahu.
27. Dovolání žalobce je ovšem přípustné pro posouzení otázek jednání žalobce způsobilého odstranit průtahy v řízení a postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
28. Dovolání je důvodné.
29. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
30. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
31. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou jednání poškozeného, kterým měl přispět k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení.
32. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk [srov. část IV písm. b) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
33. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pak Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.
34. Odvolací soud sice učinil závěr o tom, že žalobce se na celkové délce řízení „nijak negativně nepodílel“, opomenul však posoudit, zdali žalobce využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v posuzovaném řízení. Žalobce přitom tuto skutečnost v řízení opakovaně tvrdil a soud prvního stupně k těmto tvrzením i provedl dokazování při jednání dne 12. 7. 2018 (viz č. l. 134 procesního spisu). Má-li být posouzení odvolacího soudu v tomto směru úplné, je třeba tyto důkazy zhodnotit a případné relevantní skutečnosti z nich zjištěné zahrnout do úvah o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť, jak vyplývá z naposledy citovaného rozhodnutí, ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení může dojít i tím, že k průtahům řízení dochází i přes úspěšné stížnosti na ně (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, uveřejněný pod číslem 10/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutečnost, že posuzované řízení trpělo značnými průtahy, vyplývá již ze zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Aniž by tedy Nejvyšší soud předjímal, jak se má dané kritérium projevit na soudy nižších stupňů výsledně stanovené částce odčinění, či zda vůbec, je zřejmé, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozsahu posouzení kritéria jednání žalobce neúplné, a tudíž nesprávné.
35. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení.
36. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
37. K náležitému posuzování kritéria postupu soudů vybídl rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, když s poukazem na judikaturu ESLP zdůraznil, že opakované projednávání věci na několika stupních, kdy vydaná rozhodnutí musela být vyššími instancemi rušena z důvodu existence vad řízení či nesprávného posouzení věci, svědčí spíše o vážné dysfunkci systému a že tuto skutečnost je třeba přičítat k tíži orgánům veřejné moci. V tomtéž rozhodnutí Ústavní soud připomněl, že dle judikatury ESLP je povinností státu zajistit, aby poškození připojivší se k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody požívali základních záruk plynoucích z článku 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2008, ve věci Atanasova proti Bulharsku, stížnost č. 72001/01).
38. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněném pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jiné okolnosti, zdůrazňující intenzitu poškozeným utrpěné újmy, mohou spočívat i v tom, že je nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, porušeno nejen jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i jiné základní právo.
39. V tomto směru nelze přehlédnout, že usnesení policejního orgánu ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, jímž byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu, jakož i usnesení obvodního státního zastupitelství ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, jímž byla zamítnuta stížnost proti posledně uvedenému rozhodnutí, byla označena za porušující základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy, a jako taková zrušena nálezem, v němž se Ústavní soud velmi důrazně ohradil proti postupu orgánů činných v posuzovaném trestním řízení (srov. zejména odst. 22 a dále odst. 25 až 30 nálezu). V rámci dalšího postupu orgánů veřejné moci byla věc policejním orgánem opětovně odložena, jak se podává z dokazování provedeného odvolacím soudem, přičemž toto rozhodnutí bylo k podané stížnosti některých poškozených zrušeno usnesením státní zástupkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN 1423/2013-236, jako neodůvodněné.
40. K tomu nelze než konstatovat, že doba trestního řízení ve fázi prověřování trvající již více než 9 let je tristní, zejména pak v situaci, kdy postup orgánů veřejné moci byl zkritizován Ústavním soudem již v kasačním nálezu z konce roku 2015, po němž by byl Nejvyšší soud očekával do jisté míry přehodnocení dosavadních postupů a jejich nápravu. Posuzované řízení však trvalo k rozhodnutí odvolacího soudu další 4 roky, kdy za tuto dobu, kromě zjevných období nečinnosti, došlo k dalšímu odložení věci a jeho následnému zrušení pro neodůvodněnost. Bez významu pak nezůstává ani to, že v nálezu Ústavní soud konstatoval porušení základních práv poškozených na účinné vyšetřování, přičemž tato skutečnost, jak se podává z judikatury výše uvedené, mohla mít zásadní dopad do sféry poškozených v podobě zintenzivnění jimi utrpěné újmy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4289/2017).
41. Odvolací soud tedy nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, nezohlednil-li tyto skutečnosti v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, když uvedl povšechně toliko, že postup orgánů činných v trestním řízení byl „značně roztříštěný a nekoncentrovaný“. V důsledku toho je jeho právní posouzení i v tomto směru neúplné, tedy nesprávné.
42. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení znovu zabývat některými zákonnými kritérii, jež jsou významná nejen pro určení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž i pro určení formy a rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, bylo by zjevně předčasné, aby se Nejvyšší soud v této fázi řízení zabýval další v dovolání předestřenou otázkou zpochybňující hodnocení výše základní částky s ohledem na délku posuzovaného řízení. Nebylo možno pustit ze zřetele, že k okamžiku publikace napadeného rozsudku odvolacího soudu posuzované řízení navzdory úpravě provedené v §159 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neskončilo, a proto bude zapotřebí, aby byla délka posuzovaného řízení znovu zhodnocena k okamžiku vydání nového rozhodnutí ve věci (§154 odst. 1 o. s. ř.). Konečně při rozhodování této věci nebude možno přehlížet ani právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, dle kterého na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Vztaženo na poměry posuzované věci to znamená, že přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo v plné míře pouze k reflexi kritéria složitosti věci, nikoli již ke komplexnímu zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci a jeho adekvátním odrazu v poskytnuté částce zadostiučinění.
43. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
44. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v rozsahu napadené části a v navazujícím výroku o nákladech řízení i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
45. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu