ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2687.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2687/2021-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 185 534,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 18/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020, č. j. 35 Co 191/2020-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 185 534,25 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 1174/2007, v němž žalobce vystupoval jako navrhovatel ve věci podání návrhu na omezení svéprávnosti posuzované R. P.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 23 C 18/2019-178, zamítl žalobu o zaplacení částky 185 534,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 8. 2018 do zaplacení (výrok I), a současně uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 808,50 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, č. j. 35 Co 191/2020-205, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I potvrdil a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II jej změnil jen tak, že jejich výše činí 28 922,50 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Otázka významu předmětu řízení pro poškozeného nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť žalobce ji nepřípustně konstruuje na vlastní verzi skutkových tvrzení (v řízení měl být nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť žalobce má za to, že byl v sázce jeho osobní, rodinný i pracovní život, když jednání posuzované měla dopad na celou rodinu, i žalobce byl tak vystaven nejistotě ohledně výsledku řízení a celé řízení se jej dotýkalo). Dovolatel tak fakticky uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a tedy nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Žalobce tak jejich zpochybňováním uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (zda může žalobce z pozice navrhovatele v řízení o omezení svéprávnosti, kde však žalobce nevystupoval jako posuzovaná osoba, uplatňovat vůči státu nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, a dále složitost posuzovaného řízení a postup orgánů veřejné moci v řízení). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Žalobcem namítané vady řízení (neprovedení navrhovaných důkazů a učinění nepodložených závěrů, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, překvapivé rozhodnutí, nepřezkoumatelnost) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu