ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2692.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2692/2021-352
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně XY., IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 3 467 405 839,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 36/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, č. j. 16 Co 33/2020-285, takto:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, č. j. 16 Co 33/2020-285, v rozsahu potvrzující části výroku I a v navazujících výrocích II a III, včetně doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2020, č. j. 16 Co 33/2020-280, o stanovení výše svědečného, a věc se vrací v daném rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky jako náhrady majetkové újmy ve formě ušlého zisku v důsledku nezákonných rozhodnutí celních orgánů, která žalobkyni zmařila vývoz zboží na Slovensko, do Polska a do Německa. Jako nezákonná rozhodnutí označila žalobkyně následující výzvy Celního úřadu Kolín, pobočky Kutná Hora (dále též „CUKH“): a) ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4471/07/1704-014, kterou byla žalobkyně ve smyslu §21 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném a účinném v rozhodné době, vyzvána k opravě kódu zboží a k provedení zajištění daně ve výši odpovídající těmto vybraným výrobkům z důvodu rozdílné výše sazby spotřební daně doutníků oproti tabáku ke kouření (proti výzvě podala žalobkyně odvolání, které bylo zamítnuto), b) ze dne 12. 7. 2007, č. j. 4693/07/1704-014, kterou byla žalobkyně opětovně vyzvána k opravě kódu zboží a k provedení zajištění daně z důvodu rozdílné výše sazby spotřební daně doutníků oproti tabáku ke kouření, a která byla rozhodnutím CŘP ze dne 28. 2. 2008, č. j. 13803/07-21, potvrzena, a c) ze dne 18. 7. 2007, č. j. 4866/07/1704-014, kterou byla žalobkyně znovu vyzvána k opravě kódu zboží a také k provedení zajištění daně ve výši odpovídající těmto vybraným výrobkům, a která byla stejně jako dvě předchozí rozhodnutím odvolacího orgánu CŘP ze dne 14. 2. 2008, č. j. 13801/07-21, potvrzena. Tato rozhodnutí jsou v dalším textu označována také jako „nezákonná rozhodnutí“. Nezákonná rozhodnutí byla posléze zrušena rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č. j. 5 Af 32/2012-196, a ze dne 9. 11. 2012, č. j. 11 Af 32/2012-112.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 24 C 36/2016-190, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 467 405 839,28 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 786 132,48 Kč s příslušenstvím, ohledně zbývajících 3 466 619 706,80 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni nahradit České republice svědečné, jehož výše bude stanovena samostatným usnesením (výrok II rozsudku odvolacího soudu a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2020, č. j. 16 Co 33/2020-280), a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 600 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
5. Žalobkyni měla výše uvedená újma vzniknout tím, že od podzimu 2006 opakovaně žádala celní úřad o povolení vyvézt na Slovensko doutníky Gullivers Standard, ale u žádostí ze dne 2. 7. 2007, 12. 7. 2007 a 17. 7. 2007 jí vývoz nebyl povolen. CŘP odvolání žalobkyně proti výzvám CUKH ze dne 2. 7. 2007, 12. 7. 2007 a 17. 7. 2007 zamítlo a rozhodnutí CUKH potvrdilo. Žaloba proti rozhodnutím CŘP byla Městským soudem v Praze nejprve odmítnuta. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2012, č. j. 9 Afs 57/2011-183, byla zrušena usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 5 Ca 179/2008-152, a č. j. 11 Ca 150/2009-66, a věci byly vráceny tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že se soudy mají napadenými úkony správního orgánu zabývat. Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č. j. 5 Af 32/2012-196, byla rozhodnutí CŘP a CÚKH ze dne 14. 2. 2008 a 28. 2. 2008 a výzvy ze dne 12. 7. 2007 a 17. 7. 2007 zrušeny a vráceny k dalšímu řízení s odůvodněním, že výzvy byly vydány nezákonně, když správce daně v podstatě nutil žalobkyni ke změně obsahu podání, neboť výzvy k opravě podání nebyly možné, když výzva je možná pouze tam, kde podání nemá obsahové náležitosti. S obsahově shodným odůvodněním byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2012, č. j. 11 Af 32/2012-112, zrušena rozhodnutí CŘP ze dne 12. 3. 2009 a výzva CÚKH ze dne 2. 7. 2007. Rozhodnutími Celního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 11. 2. 2013, č. j. 19325/2013-610000-32.4, č. j. 19343/2013-610000-32.4, a č. j. 19364/2013-610000-32.4, byla správní řízení o průvodním dokladu ze dne 2. 7. 2007, 12. 7. 2007 a 17. 7. 2007 zastavena, a to z důvodu, že žalobkyně pozbyla povolení k provozování daňového skladu a řízení o průvodních dokladech se tak stalo bezpředmětným.
6. Žalobkyně měla od roku 2005 od Celního ředitelství Hradec Králové povolení k provozování daňového skladu tabákových výrobků ke kouření a cigaret. Rozhodnutím o odnětí povolení k provozování daňového skladu, č. j. 4710-2/2011-060100-23, bylo žalobkyni odejmuto povolení k provozování daňového skladu na základě její žádosti ze dne 29. 4. 2011, právní moci nabylo dne 14. 6. 2011. Žalobkyně měla zapsán předmět podnikání „provozování daňového skladu“ do 17. 10. 2014.
7. Slovenský Colný úrad Bratislava vydal dne 25. 7. 2006 společnosti SK Tabák, s. r. o., závaznou informaci o nomenklaturním zařazení zboží Gullivers Standard do konkrétní celní nomenklatury jako doutníků s platností informace po dobu 6 let. Žalobkyně dodala společnosti SK Tabák, s. r. o., doutníky Gullivers Standard SK v režimu podmíněného osvobození od daně na základě průvodních dokladů dne 1. 9. 2006, 7. 9. 2006, 15. 9. 2006, 10. 10. 2006 a 17. 10. 2006, cena krabičky činila 23,96 Kč za ks. Dne 6. 6. 2007 předložila žalobkyně průvodní doklad na vývoz 36 400 krabiček v ceně za 20,89 Kč za ks, dne 2. 7. 2007 na vývoz 37 632 krabiček v ceně 20,89 Kč za ks, tj. 188 160 doutníků Gullivers Standard SK, dne 12. 7. 2007 na vývoz 32 256 krabiček v ceně 20,89 Kč za ks, tj. 161 280 ks doutníků Gullivers Standard SK, a dne 17. 7. 2007 pak na vývoz 32 256 krabiček v ceně 20,89 Kč za ks, tj. 161 280 ks doutníků Gullivers standard SK. Všechny průvodní doklady označily dobu dopravy 1 den.
8. Podle znaleckého posudku č. 4 828-18-2015 společnosti Česká znalecká, a. s., vypracovaného dne 10. 9. 2015 pro žalobkyni, byl vyčíslen za roky 2006-2014 ušlý zisk v částce 4 507 130 240 Kč za nerealizované prodeje doutníků Gullivers Standard a Gullivers Extra v České republice, Slovenské republice, Polsku a Německu. Podklady pro vypracování posudku však v posudku obsaženy nejsou. Znalecký posudek NSG Morison vypracovaný na žádost žalobkyně zjišťoval ušlý zisk v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími celních úřadů v České republice za období od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2014 z nerealizovaných vývozů na Slovensko, do Polska a Německa, a vyčíslil jej částkou 3 659 615 000 Kč včetně výnosových úroků.
9. Žalobkyně měla s SK Tabák, s. r. o., uzavřenou rámcovou smlouvu o obchodních podmínkách mezi CZ Tabák a SK Tabák na prodej Gullivers Standard s tím, že slovenská společnost se zavázala žalobkyni uhradit 1 Kč/1 ks prodaného doutníku. Společnost XY vznikla dne 22. 6. 2007, jednatelem je Š. M., jediným společníkem je XY, jde tedy o dceřinou společnost žalobkyně. Z notářského zápisu ze dne 22. 12. 2017, sp. zn. 539/2017, vyplývá, že žalobkyně vložila do obchodní společnosti XY jako nepeněžitý vklad pohledávku žalobkyně za společností SK Tabák, s. r. o., z titulu nezaplacené odměny za poskytnutí kompletního know how na výrobu doutníku Gullivers Standard včetně spojení dodavatel folie a právo užívat obchodní jméno „5 GULLIVERS STANDARD“ na základě písemné dohody o spolupráci dne 2. 4. 2007.
10. Dne 15. 11. 2006 sdělil ministr financí České republiky žalobkyni, že při kontrole daňového skladu byly odebrány vzorky výrobků, mj. Gullivers Standard. Na základě jejich rozboru bylo prohloubeno podezření, že tyto tabákové výrobky nelze hodnotit jako doutníky, ale jako tabák ke kouření. Vrchní finanční ředitelství Hamburk nezávazně potvrdilo na žádost Š. M. dne 23. 11. 2006 zařazení výrobku „5 Gullivers Standard“ do kategorie doutník. Pokud jde o daňový tarif, doporučilo obrátit se na Ústřední daňový orgán v Bünde. Centrální orgán pro daňové kolky v Bünde dne 18. 12. 2006 sdělil Š. M. podmínky poskytnutí kolků. Tento úřad žalobkyni potvrdil dne 22. 2. 2007 možnost odběru tabákových kolků pro německý trh.
11. V. S., předseda představenstva společnosti XY, jednal se společností XY o dovozu zboží do Německa. Společnost XY, se zúčastnila Evropského výběrového řízení na cigarety v roce 2004. V. S., předseda představenstva společnosti XY, jednal o obchodech s doutníky Gullivers v Polsku. Vyjednával i dne 22. 5. 2006 o získání „závazné informace“ polských celních orgánů pro dovoz doutníků, mj. Gullivers Standard. Polský celní úřad ve Varšavě vydal závaznou informaci o nomenklaturním zařazení zboží, značka PL-WIT-2006-00458, s platností ode dne 31. 7. 2006. V. S. za XY, potvrdil dne 25. 7. 2006 nabídku doutníků různých druhů včetně Gullivers Standard do Polska s tím, že výroba trvá 4 týdny. V. S. potvrdil v korespondenci záměr společnosti XY, založit v Polsku dceřinou společnost XY za účelem prodeje tabákových výrobků. A. B., bytem v XY, písemně prohlásil, že v roce 2010 se dohodl se žalobkyní na rámcové dohodě o dodávkách doutníků, rámcově zněla dohoda na pokrytí veškerých požadavků na dodávku doutníků Gulliver Standard v Polsku. Cena byla sjednána jako pro doutníky, a nikoliv tabák ke kouření. Představitelé žalobkyně mu však v druhé polovině roku 2010 sdělili, že z důvodu překlasifikování doutníků na tabák ke kouření českými celními orgány, mu je mohou dodat za vyšší cenu, o což neměl zájem. Proto se obrátil na jiné nově vznikající dodavatele, kteří dodávali doutníky za výrazně nižší cenu. Mezi roky 2007 až 2017 zobchodoval 45 mil. ks doutníků Gullivers Standard, které měl původně v úmyslu odebírat od žalobkyně. Také se sám rozhodl vyrábět doutníky. Do dnešního dne produkuje doutníky na své výrobní jednotce v Polsku.
12. Žalobkyně uplatnila svůj nárok na náhradu majetkové újmy u žalované dne 14. 10. 2015, žalovaná nárok žalobkyně dopisem ze dne 6. 4. 2016 odmítla. Žalovaná nerozporovala skutečnost, že výše uvedená rozhodnutí byla zrušena pro nezákonnost, jednalo se však o pochybení procesního charakteru, dále zpochybňovala vyčíslení ušlého zisku.
13. Soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a posoudil podmínky pro vznik objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, kterými jsou 1) existence nezákonného rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem tvrzené škody či nemajetkové újmy.
14. V rámci posouzení první podmínky odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a uvedl, že nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí. Soud prvního stupně tak dovodil nezákonnost všech šesti výše uvedených nezákonných rozhodnutí. K tomu uvedl, že v posuzovaném případě nezákonnost spočívala v tom, že správce daně zvolil nesprávný procesní postup, když použil výzvy k odstranění vad podání a jimi fakticky nutil žalobkyni k odlišnému hmotněprávnímu zařazení daných výrobků, ačkoliv takových výzev nebylo v dané procesní situaci možno použít, neboť výzvy lze použít pouze tam, kde podání nejsou úplná, což nebyl tento případ. Uvedená tři prvostupňová rozhodnutí CUKH nadto neměla odkladný účinek. Je tak dle soudu prvního stupně splněna první podmínka existence nezákonných rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 a 2 OdpŠk.
15. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou vzniku škody v podobě ušlého zisku, při jejímž posuzování vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak z rozsudku (správně „usnesení“ – pozn. Nejvyššího soudu) ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2098/2010, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že za ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Žalobkyně dle soudu prvního stupně tvrdila, že nemohla realizovat zisk, když od 2. 7. 2007 do 31. 12. 2014 nesměla vyvážet doutníky Gullivers Standart na Slovensko, do Polska a Německa, ačkoliv měla k tomu výrobní prostředky, sjednaný odbyt i povolení k provozování daňového skladu, čímž jí měla vzniknout škoda ve výši 3 467 405 839,28 Kč. Soud prvního stupně k tomu shrnul, že žalobkyně předložila dne 2. 7. 2007, 12. 7. 2007 a 17. 7. 2007 celnímu úřadu tři průvodní doklady k dopravě doutníků Gulliver Standard SK v režimu podmíněného osvobození od daně v počtu 188 160 ks, 161 280 ks a 161 280 ks, zboží bylo určeno k dodání příjemci SK Tabák, s. r. o. Další doklady k dopravě již žalobkyně celnímu úřadu nepředložila s odůvodněním, že by to bylo bezpředmětné, neboť předpokládala, že by celní orgány rozhodly stejně.
16. Vývoz zboží v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně mezi členskými státy Evropské unie je podle §25 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních založen na principu, že provozovatel odesílajícího daňového skladu je povinen poskytnout zajištění daně ve výši daně, kterou by byl povinen přiznat a zaplatit při uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu, zajištění musí být platné pro všechny členské státy. Celní úřad vydá podle §25 odst. 3 zákona o spotřebních daních souhlas s dopravou vybraných výrobků bezodkladně poté, co je splněna podmínka zajištění daně podle odstavce 2 a podmínka o označení vybraných výrobků. Pokud dojde k porušení tohoto režimu, je podle §4 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních plátcem daně právnická nebo fyzická osoba, která poruší režim podmíněného osvobození od daně během dopravy vybraných výrobků. Soud prvního stupně konstatoval, že pokud by žalobkyně přistoupila na požadavek celních úřadů vyjádřený ve výzvách a zboží by označila jako tabák ke kouření, mohla zboží vyvézt, za předpokladu, že by poskytnula vyšší zajištění daně, která však plní pouze funkci zajištění pro případ, že by doprava zboží v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně neproběhla řádně. Pokud by zboží dovezla řádně a daň by byla příjemcem zboží v jiném členském státu EU uhrazena, k žádné povinnosti platby daně by nedošlo a zajištěné finanční prostředky by byly vráceny dopravci. Žalobkyni by tak podle soudu prvního stupně mohla vzniknout škoda pouze ve vyšší míře zajištění daně po dobu dopravy, která dle průvodních dokladů na Slovensko činila 1 den. Ze skutkových zjištění podle soudu prvního stupně taktéž vyplývá, že po vydání tří předmětných výzev žalobkyně již od 19. 7. 2007 další žádosti o přepravu nepodala a ukončila vývoz uvedených doutníků na Slovensko. Pokud se tedy žalobkyně rozhodla zboží za takových podmínek nevyvézt, jde pouze o její rozhodnutí, které není důsledkem uvedených nezákonných rozhodnutí a stát za něj nemůže nést odpovědnost, a toto její nekonání je pak dle soudu prvního stupně třeba označit za příčinu vzniku újmy žalobkyně po 19. 7. 2007. Předpoklad žalobkyně, že by i v případě vývozu doutníků Gullivers Standard postupovaly celní orgány stejně, zůstal v rovině spekulace, neboť ona sama se o další vývoz ani nepokusila. Její tvrzení, že se rozhodla zboží nevyvézt, neboť předpokládala, že o něj nebude mít trh na Slovensku, v Polsku a v Německu zájem, je pouze ničím neprokázanou domněnkou.
17. Škoda v podobě ušlého zisku by tedy mohla žalobkyni dle soudu prvního stupně vzniknout až ve chvíli, kdy by vyvezla doutníky za „nových“ podmínek, tedy jako tabák ke kouření s vyšším zdaněním, a přesto by k následnému prodeji vůbec nedošlo, a to ani částečně. Avšak neprodejnost zboží za jinou cenu nelze automaticky předpokládat. Určitá újma by dle soudu prvního stupně mohla vzniknout i tehdy, pokud by měla žalobkyně sjednanou konkrétní smlouvu, nikoliv rámcovou, na odbyt po celé období od 2. 7. 2007 do 31. 12. 2014 za konkrétní cenu a tento by nebylo možné realizovat, protože by takový obchod odběratelská společnost odmítla a doutníky by zároveň nebylo možno prodat ani jiným způsobem. Takové skutečnosti však v řízení nebyly tvrzeny ani prokázány. Prohlášení polského odběratele A. B., považoval soud prvního stupně za účelové a nevěrohodné.
18. Závěrem soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by měla po celou dobu od 2. 7. 2007 do 31. 12. 2014 zajištěny podmínky pro výrobu, vývoz a odbyt předmětných doutníků. Prokázala sice, že měla uzavřenou rámcovou smlouvu se společností SK Tabák, s. r. o., avšak zároveň této společnosti již před vydáním nezákonných rozhodnutí dne 2. 4. 2007 poskytla žalobkyně know how na výrobu doutníků Gullivers Standard včetně spojení dodavatel folie a právo užívat obchodní jméno „5 GULLIVERS STANDARD“ a později jí převedla i výrobní linku, přičemž okamžik převodu ani k výzvě soudu nesdělila a neprokázala. Pokud jde o jednotlivé obchody, soud prvního stupně uvedl, že bylo prokázáno, že tyto dojednával V. S., předseda představenstva zcela jiné společnosti – XY, a jednal za tuto společnost, nikoliv za žalobkyni. Závazná informace o zařazení zboží na slovenském trhu do nomenklatury jako doutník byla vydána opět jiné společnosti SK Tabák, s. r. o., a nikoliv žalobkyni.
19. Žalobkyně o názoru celních úřadů a jejich pochybnostech věděla již od druhé poloviny roku 2006 z dopisu ministra financí ze dne 15. 11. 2006, a patrně z toho důvodu prodala žalobkyně know how na výrobu doutníků již v dubnu 2007 tehdy své dceřiné společnosti SK Tabák, s. r. o. Je pak dle soudu prvního stupně otázkou, proč by tato společnost měla potřebu dovážet výrobky z České republiky a nakupovat je tedy s přirážkou.
20. Další podstatnou skutečností je dle soudu prvního stupně i to, že žalobkyně sama požádala již dne 26. 4. 2011, tedy v průběhu doby vzniku tvrzené škody, o odejmutí povolení k provozování daňového skladu, načež jí bylo povolení odejmuto pravomocně ke dni 14. 6. 2011. Tvrzení žalobkyně, že žádost o odejmutí povolení k provozování daňového skladu je důsledkem uvedených nezákonných rozhodnutí, soud prvního stupně považoval za účelové. Žalobkyně dle něj neprokázala ani to, že by splňovala podmínky pro výrobu, distribuci a prodej, a to po celou dobu od 2. 7. 2007 do 31. 12. 2014. Tvrzená majetková újma tak žalobkyni podle soudu prvního stupně vzniknout nemohla. Předložené znalecké posudky vycházejí z existence nejen povolení k vývozu, provozování daňového skladu, ale i z bezpodmínečné existence vstupů a jistého odbytu, tedy z okolností, které v řízení prokázány nebyly a jde tak pouze o hypotetické předpoklady. Nelze tak podle soudu prvního stupně dovodit ani příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a ušlým ziskem.
21. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jen pro upřesnění skutkového stavu doplnil dokazování či některé důkazy zopakoval. Dále také vyzval žalovanou k předložení důkazů o likvidaci doutníků nevyvezených v důsledku nezákonných výzev a tyto důkazy provedl.
22. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že výše specifikovaná rozhodnutí je třeba považovat za nezákonná bez ohledu na skutečnost, že byla zrušena pro procesní pochybení. Dále si odvolací soud kladl otázku, zda ušlý zisk, tak jak byl vyčíslen do budoucnosti, tj. do 31. 12. 2014, je stále v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími. Odvolací soud uvádí, že těmito rozhodnutími byl zmařen jen vývoz určitého počtu doutníků, přičemž žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně upřesnila, že se opakovanými žádostmi snažila o vývoz stále stejné šarže doutníků v původním počtu 188 160 ks, pouze při pokusech ve dnech 12. 7. 2007 a 17. 7. 2007 byl snížen počet vyvážených doutníků vždy na 161 280 ks. Prodejní cena těchto doutníků byla právě 786 132,48 Kč. Odvolací soud zastává názor, že jen skutečná škoda a ušlý zisk způsobený nevyvezením konkrétních doutníků, jichž se měla týkat žádost o potvrzení průvodních dokumentů ze dne 2. 7. 2007, 12. 7. 2007 a 17. 7. 2007 a ohledně nichž byly vydány nezákonné výzvy, jsou v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Další části škody, resp. ušlého zisku, tak jak je vyčíslen znaleckými posudky, již nejsou v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími. Navíc ušlý zisk byl vyčíslen na základě znaleckých posudků v hypotetické rovině a ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu se nejedná o rozmnožení majetkových hodnot, kterého by žalobkyně při pravidelném běhu věcí dosáhla.
23. Dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně do doby vydání nezákonných výzev uskutečnila jen několik vývozů doutníků Gullivers Standard SK na Slovensko. Vývozy do Německa a Polska ještě neprobíhaly. Ušlý zisk vyčíslený žalobkyní s odkazem na znalecké posudky je pouhou prognózou, do které však mohla vstoupit řada veličin, které příčinnou souvislost přerušují. Za situace, kdy přinejmenším od roku 2009 začala vyrábět doutníky Gulliver Standard společnost SK Tabák, s. r. o., na Slovensku, doutníky prodával a vyráběl i A. B. v Polsku, je podle odvolacího soudu otázkou, jak by byla na těchto trzích žalobkyně úspěšná. Znalecké posudky také podle odvolacího soudu nijak nezohledňují, že žalobkyně v roce 2011 pozbyla oprávnění k provozu celního skladu, přičemž od tohoto okamžiku žalobkyně fakticky nemohla doutníky prodávat. Pro úplnost odvolací soud uvedl, že nezohledňují ani změnu legislativy, tedy vydání nové směrnice Evropské unie, která požadavky na doutníky později zpřesnila.
24. K námitce žalobkyně o jejím nedostatečném poučení podle §118a občanského soudního řádu soudem prvního stupně odvolací soud uvedl, že ani případné nedostatky výzev soudu prvního stupně nemohly mít za následek nesprávnost jeho rozhodnutí. Odvolací soud však souhlasil se žalobkyní v tom, že nelze učinit závěr, že si újmu způsobila svým rozhodnutím dále doutníky nevyvážet a nevyrábět, když postup orgánů celní správy vůči ní byl jednotný bez ohledu na snahu doutníky prodat v tuzemsku nebo vyvézt do zahraničí a fakticky tak prodej doutníků znemožňoval. Skutečnost, že žalobkyně neakceptovala názor celních orgánů a nepokusila se vyvézt doutníky jako tabák na kouření při současném složení několikanásobně vyšší zálohy na daň, nelze dle odvolacího soudu v žádném případě kvalifikovat jako porušení prevenční povinnosti žalobkyně a dospět k závěru, že si škodu sama způsobila. Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně navíc prokázala, že od listopadu 2006 měla v důsledku zajišťovacího exekučního příkazu vydaného Celním úřadem Pardubice obstaveny účtu k uspokojení pohledávky cca 66 milionů Kč, jeví se proto logickým její tvrzení, že nedisponovala potřebnou hotovostí. Odvolací soud však zdůraznil, že pokud se žalobkyně domáhá ušlého zisku jen v důsledku určitých nezákonných rozhodnutí, může požadovat jen takový ušlý zisk, který je bezprostředně na tato nezákonná rozhodnutí navázán, a to byl právě ušlý zisk, případně i reálná škoda, dané nemožností vyvézt 188 160 ks doutníků na Slovensko. Na tom by nezměnila ničeho ani skutečnost, kdyby žalobkyně předložila konkrétní smlouvu na prodej konkrétních doutníků za konkrétní cenu až do roku 2014, je proto dle odvolacího soudu nadbytečné spekulovat o tom, zda k doplnění takových tvrzení měla být vázána dle §118a občanského soudního řádu. Také vzhledem k tomu, že v případě nezákonných rozhodnutí se jednalo o vývozy na Slovensko, nelze za ušlý zisk považovat hypoteticky vyčíslený zisk, který by žalobkyně mohla získat z prodejů v Německu a Polsku, kam plánovala doutníky také vyvážet, kde však činila teprve počáteční kroky k zahájení vývozu. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně co do částky 786 132,48 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobě částečně vyhověl, a ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
25. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I, a to jeho části, kterou odvolací soud výrok soudu prvního stupně v rozsahu částky 3 466 619 706,80 Kč s příslušenstvím potvrdil, dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
26. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a ušlým ziskem z podnikatelské činnosti provozované na základě rámcové smlouvy, jestliže podnikatel svou podnikatelskou činnost ukončil v souladu se zásadou presumpce správnosti správních rozhodnutí a se zásadou vázanosti správních orgánů jejich předchozí praxí, a nebýt nezákonných rozhodnutí by v podnikatelské činnosti pokračoval. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v tom, že při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 237/2011).
27. Dále měl odvolací soud nesprávně posoudit otázku, zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a ušlým ziskem z podnikatelské činnosti, jejíž zahájení podnikatel intenzivně připravoval, jestliže podnikatel svou podnikatelskou činnost nakonec nezahájil v souladu se zásadou presumpce správnosti správních rozhodnutí a se zásadou vázanosti správních orgánů jejich předchozí praxí. Taktéž při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007).
28. Odvolací soud měl dále nesprávně posoudit otázku, zda, pokud má poškozený podnikatel nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku vůči státu, přerušuje příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a ušlým ziskem okolnost, že na cílový trh vstoupil nový konkurent vyrábějící shodné výrobky na základě licence a know-how, které mu poskytl poškozený podnikatel v souvislosti s tím, že ukončil vlastní podnikatelskou činnost v souladu se zásadou presumpce správnosti správních rozhodnutí a se zásadou vázanosti správních orgánů jejich předchozí praxí. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky dovozuje žalobkyně z toho, že podle ní nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
29. Dále žalobkyně předkládá otázku, zda má poškozený podnikatel nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku, způsobené pro nezákonnost zrušenými pravomocnými rozhodnutími, jež byla vydána ve správním řízení a která podnikateli zabránila v provozování podnikatelské činnosti, jestliže za pravidelného běhu věcí a nebýt nezákonných rozhodnutí bylo možno očekávat rozmnožení majetku podnikatele. K tomu žalobkyně uvádí, že jí byla přiznána tak nepatrná část ušlého zisku, že postup odvolacího soudu lze de facto přirovnat k situaci, kdy by náhradu ušlého zisku nepřiznal vůbec. Při řešení této otázky se měl odvolací soud dle žalobkyně opět odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3456/18).
30. Závěrem žalobkyně uvádí, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda je procesní poučení podle §118a občanského soudního řádu konkrétním poučením soudu o povinnosti účastníka tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které mu z hlediska hypotézy použité hmotněprávní normy mohou přivodit příznivé rozhodnutí ve věci, včetně poučení, v čem spočívá neúplnost skutkových tvrzení a o čem má tvrzení doplnit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009).
31. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je podle jejího názoru celé dovolání žalobkyně postaveno na nesprávné premise, že nezákonnými rozhodnutími byl žalobkyni vysloven zákaz dopravy jí vyráběných vybraných výrobků na Slovensko, resp. jí byla doprava znemožněna. Takový důsledek však předmětná nezákonná rozhodnutí nemohla dle žalované vyvolat, neboť v předmětném řízení šlo pouze o to, jaký procesní postup zvolit k opravě zařazení předmětných vybraných výrobků v průvodním dokladu, když toto označení je významné pouze pro stanovení výše zajištění daně pro jejich dopravu do jiného členského státu Evropské unie. Žalovaná zdůrazňuje, že průvodní doklad nemá žádný význam pro stanovení výše spotřební daně z dopravovaných vybraných výrobků, když tyto jsou dopravovány mimo území ČR. V daném řízení podle žalované nedošlo k žádnému hmotněprávnímu posouzení, nýbrž se jednalo pouze o nesprávný postup odstranění vad podání. Mezi žalobkyní tvrzeným ušlým ziskem a nezákonnými rozhodnutími tak nemůže být podle žalované shledána příčinná souvislost. Žalovaná také nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že nemohla poskytnout na předmětnou dopravu vyšší zajištění, požadované Celním úřadem, což mohl být jediný důsledek nezákonných rozhodnutí, když jí v tom bránila její finanční situace, která byla způsobena podle jejího názoru nezákonnými zajišťovacími příkazy. Žalovaná k tomu uvádí, že zajišťovací příkazy byly vydány v souladu s právními předpisy a žalobkyně se proti nim ani nijak nebránila. Pro úplnost žalovaná uvedla, že zajištění daně pro dopravu nemusí podle zákona o spotřebních daních poskytnout žalobkyně, ale např. také dopravce, a zajištění nemusí být poskytnuto přímo finančními prostředky, nýbrž i formou bankovní záruky či ručením. Dále žalovaná zdůraznila skutečnost, že žalobkyně prodala v roce 2007 know how slovenské společnosti SK Tabák, s. r. o., a to včetně výrobní linky. Tvrzení žalobkyně, že by i tak společnost SK Tabák, s. r. o., měla zájem nadále kupovat vybrané výrobky od žalobkyně, považuje žalovaná za účelové a nepravděpodobné. Žalovaná tedy souhlasí s odvolacím soudem v tom, že žalobkyní tvrzená škoda je pouze škodou hypotetickou, když oba znalecké posudky jsou postaveny na údajích jiné společnosti a nikterak nezohledňují ani výše uvedenou skutečnost týkající se prodeje ani změnu právní úpravy, ke které došlo v období, za které požaduje žalobkyně náhradu škody. Současně je žalovaná přesvědčena, že žalobkyně nebyla nucena požádat o odnětí povolení k provozování daňového skladu.
32. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované uvedla, že příčina škody, jejíž náhradu požaduje po žalované, spočívá v tom, že celní orgány nezákonně posoudily doutníky jako tabák ke kouření, který podléhá podstatně vyšší sazbě spotřební daně než doutníky. Toto nezákonné posouzení bylo následně podkladem pro všechny protiprávní zásahy do podnikatelského záměru žalobkyně vyvážet doutníky na Slovensko, do Německa a Polska, které vedly k její likvidaci, a tím ke škodě, včetně ušlého zisku. Žalobkyně uvádí, že nezákonný postup vůči ní spočíval počínaje dnem 1. 9. 2006 mj. také v tom, že celní orgány zabavovaly doutníky jak u žalobkyně samotné, tak i u jejích odběratelů, vydaly zajišťovací, resp. exekuční příkaz pro zajištění daně v nezákonné výši odpovídající podstatné vyšší sazbě pro tabák ke kouření, neumožnily žalobkyni uvádět na trh jakékoli výrobky jako doutníky a vydaly dodatečné platební výměry, jimiž správce daně žalobkyni nezákonně doměřil spotřební daň z doutníku do výše dle sazby určené pro tabák ke kouření. Žalobkyně uvedla, že náhrada škody spočívající v ušlém zisku z nerealizovaných prodejů doutníků na tuzemském trhu, způsobené tímto nezákonným postupem celních orgánů je aktuálně předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 204/2017. Žalobkyně žádala s ohledem na úzkou věcnou souvislost spojení těchto věcí, avšak nebylo jí vyhověno. Ve vztahu k zahraničním obchodním aktivitám pak žalobkyně shledává nezákonný postup celních orgánů v tom, že vydáním nezákonných rozhodnutí celní orgány fakticky znemožňovaly, aby žalobkyně doutníky nadále vyvážela na Slovensko, resp. aby doutníky začala vyvážet do Německa a Polska a aby z těchto prodejů realizovala příslušné zisky. Žalobkyně odmítá snahu žalované bagatelizovat dopady nezákonných rozhodnutí na podnikání žalobkyně, když závažnost dopadů nezákonných rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2012, č. j. 9 Afs 57/2011-183. Žalobkyně také zdůrazňuje, že v tomtéž rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nezákonná rozhodnutí uložila žalobkyni takovou povinnost, jejíž splnění i nesplnění by jí znemožnilo vývoz doutníků na Slovensko. Žalobkyně dále uvádí, že nikdy netvrdila, že by v důsledku nezákonných rozhodnutí byly doutníky na Slovensku zdaněny vyšší sazbou spotřební daně, uvádí to pouze žalovaná ve svém vyjádření. Žalobkyně je tedy stále přesvědčena, že je dána příčinná souvislost mezi vydáním nezákonných rozhodnutí a vznikem škody. Dále žalobkyně uvádí, že dle jejího názoru nebyla příčinná souvislost přerušena tím, že požádala o odnětí povolení k provozování daňového skladu, ani tím, že část svého obchodního závodu prodala slovenské společnosti. O odnětí povolení k provozování daňového skladu požádala žalobkyně pouze proto, že jí celní orgány svým nezákonným postupem znemožnily podnikat a se slovenskou společností SK Tabák, s. r. o., uzavřela žalobkyně dne 20. 9. 2002 rámcovou smlouvu na dobu neurčitou, kterou se zavázala od žalobkyně doutníky odebírat. Přitom předpokládaný objem prodejů byl takový, že v žádném případě nevylučoval, aby společnost SK Tabák, s. r. o., souběžně s vlastní výrobou doutníky od žalobkyně odebírala i nadále. Příčinná souvislost nebyla dle žalobkyně přerušena ani změnou legislativy, neboť doutníky naplňovaly zákonnou definici doutníků obsaženou v ZSPD i po 1. 1. 2011. Žalobkyně se také vyjádřila k tvrzení žalované, že se proti zajišťovacím exekučním návrhům nijak nebránila, které shledala nepravdivým, neboť zajišťovací příkaz byl z podnětu žalobkyně zrušen rozhodnutím Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 1. 4. 2011, č. j. 2548-3/2011-060100-21. Zároveň žalobkyně zdůraznila, že v důsledku vydání uvedeného zajišťovacího příkazu byl obstaven majetek žalobkyně, která tak nemohla disponovat finančními prostředky na svých účtech. Závěrem pak žalobkyně uvádí, že odvolací soud pochybil, když žalobkyni zcela nekonkrétně vyzval ve smyslu §118a občanského soudního řádu a svým postupem tak zkrátil její procesní práva.
III. Přípustnost dovolání
33. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
34. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.).
35. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
36. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
37. Otázka, „zda je procesní poučení podle §118a o. s. ř. konkrétním poučením soudu o povinnosti účastníka tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které mu z hlediska hypotézy použité hmotněprávní normy mohou přivodit příznivé rozhodnutí ve věci, včetně poučení, v čem spočívá neúplnost skutkových tvrzení a o čem má tvrzení doplnit“ (odst. 30 tohoto rozsudku), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na jejím zodpovězení napadený rozsudek nestojí. Žalobkyně se ve vztahu k dané otázce vymezuje výlučně vůči postupu soudu prvního stupně, aniž by reagovala na závěry, které ohledně něj učinil odvolací soud (viz bod 27 napadeného rozsudku). Nelze přitom přehlédnout, že na rozdíl od soudu prvního stupně nedospěl odvolací soud k závěru, že by žalobkyně byla částečně neúspěšná se svým nárokem na náhradu škody právě pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního.
38. Dovolání je však přípustné pro posouzení ostatních otázek uvedených v odstavcích 26 až 29 tohoto rozsudku. Těmi žalobkyně zpochybňuje závěry odvolacího soudu ohledně posouzení otázky vzniku ušlého zisku a existence příčinné souvislosti mezi ním a nezákonnými rozhodnutími. Tyto otázky posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
39. Dovolání je důvodné.
40. Podle §5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
41. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
42. Podle §2952 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
43. Úvodem je třeba uvést, že odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že vydáním nezákonných rozhodnutí byl zmařen vývoz určitého počtu doutníků, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda ve výši 786 132,48 Kč. Danou škodu shledal v příčinné souvislosti s vydáním nezákonných rozhodnutí. Další část žalované škody již v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími neshledal a žalobkyní požadovaný ušlý zisk označil za hypotetický, neboť se podle jeho názoru nejedná o rozmnožení majetkových hodnot, kterého by žalobkyně dosáhla při pravidelném běhu věcí. Ohledně vývozu doutníků na Slovensko k tomu uvedl, že do doby vydání nezákonných rozhodnutí realizovala žalobkyně jen několik vývozů doutníků Gullivers Standard na Slovensko. Vývozy do Německa a Polska nebyly vůbec zahájeny. Ušlý zisk vyčíslený žalobkyní s odkazem na znalecké posudky je pouhou prognózou, do které mohla vstoupit řada veličin, které příčinnou souvislost přerušují. Za ně lze podle odvolacího soudu považovat okolnost, že na Slovensku začala nejméně od roku 2009 vyrábět doutníky Gullivers Standard společnost SK Tabák, s. r. o., a v Polsku doutníky prodával a vyráběl i A. B.. Žalobkyně také v roce 2011 pozbyla oprávnění k provozování celního skladu a od daného okamžiku již nemohla doutníky prodávat. Došlo rovněž ke změně legislativy, která požadavky na doutníky zpřesnila. Zároveň dodal, že nelze uzavřít, že by si žalobkyně škodu způsobila sama podřízením se názoru celních orgánů, jejichž postup fakticky prodej doutníků znemožňoval v tuzemsku i v zahraničí.
44. K souhrnu závěrů odvolacího soudu Nejvyšší soud dodává, že z nich bez dalšího vycházel, neboť nebyly nijak zpochybněny v situaci, kdy žalovaná nepodala dovolání proti vyhovující části výroku rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto nezabýval (a s ohledem na vázanost dovolacími důvody ani nemohl zabývat) otázkami existence nezákonných rozhodnutí a jejich důsledků pro nemožnost žalobkyně realizovat prodej doutníků v zahraničí, ke kterým se žalovaná vyjadřuje ve své replice k dovolání žalobkyně. Dané otázky tak nebyly dovolacímu přezkumu otevřeny.
45. Nejvyšší soud se nejprve zabýval posouzením otázky ušlého zisku žalobkyně odvolacím soudem.
46. Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi týkající se ušlého zisku v podstatných bodech již shrnul např. v rozsudku ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019, když konstatoval:
„1) Ušlý zisk je definován jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události.
2) Škoda v podobě ušlého zisku musí být vymezena nejen výší, nýbrž (v případech, kdy nejde o jednorázově ušlý zisk) i obdobím, za které vznikla.
3) Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku.
4) Rozhodující je to, o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel.
5) Přitom musí být dána taková skladba okolností (pravidelný běh věcí) svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil.
6) Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil.
7) Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo.
8) Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by získal určitý prospěch, tíží žalobce, který je povinen nepochybně prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu; neunesl-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný.“
47. Následně Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku konstatoval, že: „má-li být žalobce s nárokem na náhradu ušlého zisku úspěšný, musí soud na základě tvrzení žalobce (resp. provedeného dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo) nabýt ‚vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě‘ (srov. Macur, J. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 171), že nebýt protiprávního jednání škůdce, žalobce by s ohledem na pravidelný běh věcí získal majetkový prospěch (ušlý zisk).“
48. Tyto závěry doplnil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, kde v bodech 45 až 47 odůvodnění uvedl: „Jedná-li se o náhradu ušlého zisku, vždy se vychází z určité představy průběhu událostí, které měly vést ke vzniku zisku, ale k naplnění které (vlivem škodné události) nedošlo. Události, jež měly hypoteticky nastat, samozřejmě nelze prokázat s naprostou jistotou; lze však prokázat, že tyto události vedoucí k zisku bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Míru nahodilosti obsaženou v hypotetické verzi událostí, která měla vést k zisku, nelze jednoznačně kvantifikovat. V zásadě lze na náhradu ušlého zisku nahlížet dvojím způsobem. První možností je, že ušlý zisk lze nahradit pouze za situace, že zisk je tzv. ‚na spadnutí‘, tedy události k zisku vedoucí byly rozvinuty do té míry, že krom škodné události by vzniku zisku mohla zabránit pouze nepředvídaná okolnost (příkladem by byla situace těžebního zařízení dosahujícího relativně konstantního výkonu v těžbě komodity, které by bylo v důsledku škodné události po určitý čas vyřazeno z činnosti). Druhou možností je, že lze úspěšně předestřít i děj, který by vedl ke vzniku zisku až za splnění dalších okolností. Limit pak představují podmínky procesního charakteru – určitost a srozumitelnost podání (§43 o. s. ř.), reálná možnost nesení břemen tvrzení, substancování a důkazního břemene. Dovolací soud se tímto staví na názor, že se zřetelem k tomu, že poškozeným tvrzený hypotetický skutkový stav upínající se k pravidelnému běhu věcí (který nenastal) se logicky vzpírá požadavkům na přílišnou určitost tvrzení o takových nenastalých skutečnostech, je namístě jistá modifikace nároků na unášení břemene substancování v těchto typech sporů.
49. Ze zákonných ustanovení nelze dovodit, že by pro možnost náhrady ušlého zisku byly kladeny zvláštní podmínky vzhledem k průběhu děje, který měl k zisku vést, a z výše citovaných judikatorních závěrů [viz čl. 37 bod 5) a 7) tohoto rozhodnutí – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020 – pozn. Nejvyššího soudu] vyplývá, že limity náhradě ušlého zisku představují především možnosti jeho prokázání. Zpravidla se totiž vyžaduje, aby děj vedoucí k zisku byl již započatý, nebo aby bylo podloženo, že se děj měl nepochybně začít naplňovat. Řečeno jinak, není-li ve vnějším světě odrazu, že jednání vedoucí k zisku mělo proběhnout (bylo-li přerušeno např. již ve fázi záměru poškozeného), nelze prokázat, že by se realizovalo, a tedy že ušel zisk. Pro projednávanou věc z uvedeného plyne, že se neuplatní přístup počítající pouze s velmi nízkou mírou nahodilosti, podle něhož by bylo možné hradit pouze ušlý zisk, jehož dosažení bylo tzv. ‚na spadnutí‘. Nelze tedy a priori vyloučit náhradu ušlého zisku za situace, kdy děj k zisku vedoucí počítal s naplněním dalších okolností.
50. Ve vztahu k požadavku na substancování skutkového přednesu musí být přihlédnuto právě již k zmíněné skutečnosti, že se v případě náhrady ušlého zisku alespoň část událostí nestala. Právní literatura též hovoří o snížení požadavků na břemeno substancování v případě sporů o náhradu ušlého zisku (viz Macur, J. Břemeno substancování v civilním soudním řízení, Bulletin advokacie č. 6 – 7, 1999, s. 18). Není samozřejmě pochyb o skutečnosti, že uvedené má vliv též na dokazování (např. na volbu důkazních prostředků), neboť jak již bylo uvedeno, substancování předpokládá konkretizaci tvrzených skutečností, aby mohly být učiněny konkrétním předmětem dokazování. Pakliže poškozený uvádí, že existoval pravidelný běh věcí, který měl vést k dosažení zisku, ale do nějž v průběhu zasáhla škodná událost, je logické, že okolnosti, k jejichž naplnění již (vlivem škodné události) nedošlo, nebude možné popsat do podrobností a že rovněž výsledkem dokazování bude skutkový stav objasněný v určitých konturách. Byť tedy stále platí, že soud musí nabýt vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, že nebýt protiprávního jednání škůdce, žalobce by s ohledem na pravidelný běh věcí získal majetkový prospěch, právě v uvedených souvislostech vystupuje v potaz pokyn Ústavního soudu, podle kterého soudy musí mít stále na paměti, že jde o prokazování něčeho, co se ve skutečnosti nestalo.“
51. Výše uvedené platí i pro posouzení této věci, u které je třeba ale odlišit zisk, který měl žalobkyni ujít ve vztahu k plánovaným prodejům na Slovensku, v Polsku a v Německu, neboť skutkové okolnosti dokreslující míru pokroku žalobkyně směrem k realizaci zisku na daných teritoriálně vymezených trzích se různí. Možnost dosažení zisku při pravidelném běhu věcí je tedy třeba posoudit ve vztahu ke každému z daných trhů zvlášť.
52. Odvolací soud stran dané otázky uvedl, že prodej doutníků na Slovensko nebyl zmařen vydáním nezákonných rozhodnutí ve vztahu k těm výrobkům, které nebyly zahrnuty v žádostech, k nimž se nezákonná rozhodnutí vztahovala (slovy odvolacího soudu může žalobkyně žádat jen takový ušlý zisk, který je bezprostředně na nezákonná rozhodnutí navázán). Vyšel tedy z představy, že škodou může být jen reálná škoda spočívající v nutnosti zničení dodávky 188 160 ks doutníků a dále spočívající v zisku ušlém v důsledku nerealizace jejich prodeje.
53. Takto úzce pojaté chápání ušlého zisku (nadto zřejmě nezohledňující náklady, které by k jeho realizaci musela žalobkyně vynaložit) však neodpovídá výše shrnuté judikatuře Nejvyššího soudu.
54. Jestliže odvolací soud zároveň dovodil, že nelze žalobkyni přičíst k tíži, pokud již v žádostech o umožnění vývozu dalších doutníků nepokračovala a vyšla z nastavené nezákonné praxe celního úřadu, není zřejmé, z jakého důvodu by vývoz dalších doutníků neměl představovat obvyklý běh věcí, nebýt nezákonných rozhodnutí, a to zejména v situaci, kdy před vydáním nezákonných rozhodnutí žalobkyně na Slovensko doutníky dodávala a dle svých tvrzení byla připravena v dodávkách na Slovensko pokračovat a dle svých tvrzení k tomu měla vytvořeny i odpovídající podmínky.
55. Stejně tak v případě plánovaných dodávek na polský a německý trh označil odvolací soud požadavek žalobkyně za hypotetický, neboť vyšel zřejmě z představy, že ušlým ziskem může být jen zisk, který je „na spadnutí“. Taková úvaha však judikatuře Nejvyššího soudu rovněž neodpovídá. Nelze totiž a priori vyloučit náhradu ušlého zisku za situace, kdy děj k zisku vedoucí počítal s naplněním dalších okolností. S ohledem na svůj právní názor se však těmito okolnostmi již odvolací soud nezabýval.
56. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na tomto místě posuzuje výlučně otázku podmínek existence ušlého zisku, aniž by se zabýval otázkou příčinné souvislosti, o níž bude pojednáno dále.
57. Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení otázky ušlého zisku odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné, jestliže odvolací soud nezohlednil dostatečně obvyklý běh věcí nejen ve vztahu k okolnostem „bezprostředně navázaným“ na nezákonná rozhodnutí, ale i ve vztahu k okolnostem vzdálenějším, které mohou tvořit obvyklý běh věcí, jak jej dovodila judikatura Nejvyššího soudu a jak jej žalobkyně tvrdí.
58. Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení příčinné souvislosti.
59. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008).
60. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud spatřuje nesprávně příčinu vzniku škody také v zahájení výroby doutníků Gulliver Standard společností SK Tabák, s. r. o., na Slovensku nejméně od roku 2009, výrobě a prodeji doutníků A. B. v Polsku, ztrátě oprávnění k provozování celního skladu žalobkyní v roce 2011 a blíže neupřesněné změně legislativy, je tím napadáno nesprávné právní posouzení příčinné souvislosti, tj. otázky, jež není z dovolacího přezkumu a priori vyloučená.
61. Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil k otázce zjišťování příčinné souvislosti a jejímu přerušení. Například v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, Nejvyšší soud uvedl následující.
62. „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.“
63. V rozsudku ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého nepodání žádosti, jež by za daných okolností neměla naději na úspěch, nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a ušlým ziskem.
64. To platí i v případě žalobkyně a okolnosti, že s ohledem na postoj celních úřadů, který se odrazil v nezákonných rozhodnutích, nepokračovala ve zjevně marné snaze o podávání dalších žádostí o povolení vývozu doutníků.
65. Odvolací soud dovodil nejen to, že žalobkyní tvrzený zisk nelze posoudit jako škodu, neboť jde o zisk hypotetický, ale také to, že existovaly okolnosti, které jeho případné realizaci bránily, a tím přerušovaly případnou příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a žalobkyní tvrzeným ušlým ziskem. Těmito okolnostmi mělo být zahájení výroby doutníků Gulliver Standard na Slovensku nejméně od roku 2009, výroba a prodej doutníků A. B. v Polsku, ztráta oprávnění k provozování celního skladu žalobkyní v roce 2011 a blíže neupřesněná změna legislativy.
66. S žalobkyní je třeba souhlasit v tom, že s ohledem na relevantní období, za které náhradu ušlého zisku uplatnila, není zřejmé, z jakého důvodu dospěl odvolací soud k dalším důvodům pro zamítnutí žaloby za celé toto období, ačkoliv okolnosti, které odvolací soud uvádí, měly nastat až v jeho průběhu. Bez ohledu na to je však třeba mít právní posouzení příčinné souvislosti za neúplné a tudíž nesprávné již jen proto, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu není zřejmé, jak měly jím uváděné okolnosti do běhu příčinné souvislosti zasáhnout. Odvolací soud sice aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně (bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku), neztotožnil se však již s jeho právním posouzením, které z důkazů vztahujících se k předpokládaným prodejům na Slovensku, v Německu i Polsku plyne.
67. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu potvrzujícího zamítavého výroku a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, včetně doplňujícího usnesení o stanovení výše svědečného, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
68. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu posoudí otázku existence ušlého zisku žalobkyně, a to zvlášť ve vztahu k jeho zmaření stran dodávek na Slovensko, do Polska a Německa. Přihlédne přitom k judikatuře Nejvyššího soudu, která neomezuje pojem ušlého zisku na ten, který je tzv. „na spadnutí“, jak to učinil odvolací soud. Za případného doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů postupem podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. zváží, jaký by byl býval obvyklý průběh věcí s ohledem na míru pokroku žalobkyně při realizaci prodeje doutníků na Slovensko, do Polska a Německa a zda z takto nově posouzeného obvyklého běhu věcí lze dovodit, že by žalobkyně bývala zisk realizovala, pokud by jí v tom nezabránila nezákonná rozhodnutí a v nich vyjádřený a následně prosazovaný názor celního úřadu. V té souvislosti odvolací soud přihlédne k tomu, jak žalobkyně vymezila předmět řízení z hlediska tvrzené příčiny jí vzniklé škody a zda za ni označila také okolnost svých finančních obtíží způsobenou vydáním zajišťovacích exekučních příkazů. Tomu přizpůsobí následné posouzení otázky příčinné souvislosti a jejího případného přerušení okolnostmi, na něž odvolací soud poukázal již v napadeném rozhodnutí, a to při zohlednění všech časových souvislostí. Ve svém novém rozhodnutí odvolací soud náležitě propojí skutková zjištění, ať již učiněná jím, či převzatá z rozsudku soudu prvního stupně, s jim odpovídajícím právním posouzením. Teprve po zjištění, že žalobkyni skutečně za konkrétní období zisk v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími ušel, se bude odvolací soud zabývat jeho výší, a to případně za pomoci znaleckého zkoumání. Nepřehlédne přitom, že výše škody může být stanovena i úvahou podle §136 o. s. ř. a že soudy mají povinnost podle daného ustanovení postupovat, je-li prokázán vznik škody v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním státu, ale nelze jednoznačně stanovit výši škody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, body 34 a 35).
69. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
70. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu